DOBRO DOŠLI

Je ráno. Probudili se racci chechtaví a hýkají, jako kdyby partička pubescentů napodobovala mentálně postižené. Je vedro. Už v půl sedmé ráno vyráží korpulentní uklízečka Marijana napravovat následky hotelových privátních mejdanů a radovánek. Maruška spí. Zbylé osazenstvo hotelu Laguna právě patrně obklíčilo bazén a kolonizuje dosud zamčená lehátka svými ručníky (bazén se sice otevírá až v devět, ale konkurence je veliká a lehátek tak málo). Opravdoví pubescenti nehýkají, ale od rána okupují gauče v hotelové lobby, protože je to jediné místo, kam chorvatští inženýři zavedli bezdrátový internet.

Vybíhám. Po chodníku vedoucího od nechutného kempu podél kamenitých pláží do města, propletu se přístavem s opravdovou vůní rybiny z opravdicky olezlých rybářských lodí a i kolem pestrobarevné poutě s nefalšovaným odérem kolotočářských kadibudek, tedy v lepším případě. Vzduch je slaný, mísí se s mým potem a moře se vlní. Je krásné a modré, i když ho svazují betonové břehy a místní podnikavci z něj svými čluny a vodními skútry vytěžují maximum.

Amfiteátr v Pule, takové pseudokoloseum.

Nikdy si v žádném případě nekupujte nic od místních podnikavců, zejména pak výlety! stojí patrně v každém průvodci po Chorvatsku. Už v Pule, kam jsme jednoho dne vyrazili na poznávací vyjížďku autem, se na nás sesypali jako vosy na ocumlanou karamelku. Děkujeme, nechceme. Nechceme. NECHCEME! O hodinu později v nedaleké Fažaně jsme ale podlehli, jinak to nešlo. Obchodník se zážitky totiž tvrdil, že v Praze studoval žurnalistiku, bydlel na koleji Hvězda a pracoval v Lidovkách a (považte) i v iDnesu. Chtěli jsme vidět slony a zebry v tamním národním parku Brijuni a pak dát na Facebook vtipnou fotku, jako že jsme v Africe. „Tss, je tam jeden slon, dvě zebry a tři krávy a nechají vás tam deset minut, celé to pak trvá čtyři a půl hodiny,“ mávl rukou, „ale naše plavba kolem čtrnácti ostrovů, to je něco úplně jiného!“ uzavřel a my byli zlomeni. Slabě jsem zaprotestoval, že neuvidíme slony, tedy slona, ale Maruška už lovila kuny.

Průvodkyně třímá průvodce a
nestydí se za to.

Na palubě jsme my dva, finští manželé, dvě Němky a dva mladí asi Rakušané a italská rodina. Pak kapitán, který měl na tričku kapitána s kolou (aby bylo zřejmé, kdo je tu šéf) a během řízení obstarožního plavidla si stihl nípat nohu a druhou ovládal kormidlo, a konečně průvodkyně, která neuměla anglicky. Její srandovní němčinu beztak po většinu času přehlušoval atmosférický řev atmosférického motoru. V průvodci po Chorvatsku nám ukazovala, co bychom bývali viděli, kdybychom na daném ostrově přistáli. Třeba Titovo sídlo. Ale my jedeme jen kolem. A tak erárními rohlíky krmíme racky a dostáváme i hlt německého piva. Plavba se vydařila a slona jsme opravdu neviděli.

Když nejsou vlny, koukám vodě pod sukni potápěčskými brýlemi. Mám totiž šnorch, což je zařízení, jemuž všichni kromě pana docenta (Maruščin otec) říkají šnorchl. Naučil jsem se jeho pomocí docela obstojně dýchat i pod hladinou. Samozřejmě, ne vždy se to podaří. Pod vodou se kromě kelímků a tácků vyskytují mně neznámí živočichové a jiné organismy převážně z čeledi rybovitých. Na dně nadzdvihávám domnělou tajuplnou lasturu a už mi svou masitou nohou vztekle hrozí cosi, co ve skořápce ještě existovalo. Lekám se a bezděky piju spoustu slané vody. Jakékoli jiné chorvatské tekutiny jsou naopak příšerně sladké, zejména pak hotelová limonáda. O pivu Favorit, při jehož ladění určitě pomáhali mladoboleslavští motoráři, radši vůbec nemluvě.

Když přijdou vlny, vytáhneme jedovatě zelenou matračku a dovádíme mezi haranty. Jindy se opékáme na slunci. Má družka během týdne mění barvu pokožky z původní slonové kosti na řekněme bukovou dýhu, protože se v posledních dvou dnech „soustředí na opalování.“ Přečetl jsem nového Szczygieła a byl jsem z něj značně rozpačitý. To tři dny staré noviny s jihočeskou přílohou, to bylo to správné dovolenkové čtení.

Olympiádu stíháme taky. Jenže bez Michala Dusíka to není ono. Ono to hlavně není ono bez (aspoň nějaké) české televize. Je to k nevíře, ale zahraniční kanály (dvě německé a jedna chorvatská stanice) ty naše medailové naděje vesměs opomíjejí. Na chorvatské stanici běží dnem a nocí házená (chorvatsky rukomet, a to opravdu – kopaná se řekne nogomet), vodní pólo a basket; Němci zase mají tendenci přepínat přenosy v nejlepším – Knapková vede o parník, tak co bychom tam nedali na chvilku rozběhy na stovku, že jo. Mimochodem, nejlepšího komentátora má německý Eurosport a patrně se specializuje na veslování a vodní sporty. Bezvadně ráčkuje a ještě se v tom vyžívá.

Je večer. Hrajeme neolympijský minigolf a je to velké drama. Hrajeme i Ticket to Ride, byť na herním plánu Novigrad chybí. A oboje skončí 1:1 na zápasy, což je pro klima ideální. Pijeme víno, v kterém si snad někdo vymáchal nohy, ale každým dnem je o kousek lepší. Jeho nejúžasnější kousek tedy končí ve výlevce. A my balíme a jedeme domů. Přes zácpu na Strakonické fabie zvládá cestu v novém osobním rekordu a naše první dovolená u moře, mimochodem parádní, končí.

text a fotky Řízek, portrét Ř. s dildem na hlavě fotila Maruška