VODÁCI V JEHLIČÍ

Vymysleli jsme hru
text a fotky Řízek

V neděli ráno jsme se s Matoušem probudili – ovšemže každý jinde – a spolu s ostatními vedoucími jsme na sebe mžourali v jídelně. „Chtělo by to něco nevšedního,“ zamyslel se Péťa nad odpoledním programem našich dětí.

„Kimovka a hry v lese, piš to tam,“ zahrál jsem si na autoritu, třebaže jsem byl v Čimelicích vlastně jen víkendovým návštěvníkem. Pod otřepanými hrami v lese se totiž měla skrývat bezvadná a originální zábava. Aspoň jsme v to doufali.

A tak jsme ji vymysleli. Slalom deblkánoí na divoké vodě. Možná už někdy někdo něco takového objevil, ovšem suchá varianta – to tu pravděpodobně ještě nebylo. A jestli bylo, tak si to nechte pro sebe, ať nadšeným vynálezcům nezkazíte radost.

Pro slalom na divoké vodě je zapotřebí především svažitý kus lesa, nejlépe s nějakými drobnými překážkami, které mají nahradit nebezpečné vodní válce, vývařiště a víry. Také je zapotřebí Matouš. Ten totiž z krajinek vyřeže patnáct slalomových branek, zatímco si spoluautor nechá zdravotnickým personálem převázat svou bolavou pacinku. Těch třicet tyčí pak Matouš samozřejmě také odnese do lesa, zatímco já musím mít volné ruce – vymýšlím přece trať.

V lese jsme mezi stromy natáhli na provázcích branky, které se klikatily v zapeklitou trať plnou různých podrazů, zákeřností, protivodných branek a vlásenek. Všemu přihlíželi coby platící diváci veverky, kamzíci, zajíci a možná tam z nedaleké vodní hladiny dohlédl i obávaný labuťák, který svým ostrým zobákem a svalnatými perutěmi ve spaní straší už několik generací čimelických táborových děcek.

Děti se nejprve tvářily nechápavě, když jsme je s vestami a pádly a kusem klády odvedli do lesa. :-O nahradil pak převážně znuděný výraz, tedy :-¬/. Asi čekaly, že to bude nějaká další varianta lesního golfu s plastovými jamkami. Nůda! Nedalo moc práce vysvětlit, že kláda je lodí, jehličí zákeřnými vlnami, a vesta je tak naprostou samozřejmostí, a když to dokázala zpracovat naše unavená obrazotvornost, dětská o to snáze.

Přibližně po druhé třetí otrkávací jízdě jsme to našli. Začalo nás to bavit, závodníci po vteřinkách vylepšovali rekord trati, bylo tam nadšení úspěšných dvojic, zklamání bludných posádek, dokonce i nějaká uplavaná pádla. A vše směřovalo k vrcholu. To když se do vln vnořili i Péťa s Jirkou. Jejich exhibiční jízda ale skončila fiaskem na deváté brance– zmatený háček totiž namísto do ní navedl loď do protivodné branky 4, a to byl, vážení sportovní přátelé, konec všem nadějím.

To já s Matoušem jsme si ostudu neudělali. Náš čas sice na nejlepší děti o kousek nestačil, ale na druhou stranu jsme se necvakli. Což by se mi například s nejhorším vodákem, kterého Blanice poznala (Václavem, ne mnou), povedlo pravděpodobně nejméně šestkrát.