Sbohem a šáteček
text a klasické foto Řízek
Tolik jsme toho spolu zažili! Od vytopených sousedů přes ukradené kolo až po kocoura letícího z okna na dvorek. Navzdory tomu, že jsem se ve svém nyní již bývalém bytě příliš často nevyskytoval, bylo téměř roční bydlení v pokoji téměř nad prodejnou pojmenovanou po nějakém polském obojživelníkovi akční. Přesto a (jak se rádo píše) právě proto nastal čas zvednout kotvy a to, co zbylo, a přesunout se dále.
Počátkem tohoto měsíce jsem se jal stěhovat asi o tři sta metrů dál a o jedno patro výše, přičemž v takzvaném ateliéru zůstala jen nesourodá dvojice pračka a kocour. Když se i tyto věci podařilo přemístit, nezbylo už v doupěti vůbec nic, jen vzpomínky. (A pak taky rozbité posuvné dveře do koupelny, ale o tom taktně pomlčme).
Devátého října jsem se pak sešel s mou oblíbebou paní domácí, abych jí předal klíče od již naprosto prázdného doupěte. „Och, rukulíbám, milostpaní, to máme dnes nádherný den. Jen pohleďte na ten čistoskvoucí takzvaný ateliér!“ řekl jsem doslova. „Ach ano, jsem dočista nadšena, v jakém úžasném stavu mi ten takzvaný ateliér vracíte!“ doslova odpověděla paní domácí.
Přes podobné zdvořilosti (ale upřímně míněné!) jsme se dostali k tomu, že mi paní z kauce strhla litr, rozloučila se, vypustila mne a na uprázdněné místo dosadila od pohledu nenáročného cizince, který už v šusťákách šustil před vchodem.
A tak už i se zvířetem dlíme jinde, v bytě pracovně nazvaném U Radima. Tedy tam, kam se v případě nutnosti vejde i dvanáct kamarádů spjatých počítači, kabely a touhou postřílet ty ostatní, ovšemže ve virtuální realitě (ale o tom až jindy).
Takže až nás někdo budete chtít navštívit, před Žabkou už nemrzněte. A až tady jednou uklidím – a to se klidně může stát –, těm voyerům z vás poskytnu nějaké autentické záběry.
Žádné komentáře:
Okomentovat