Hudební absolutismus
text Řízek, foto pereportabella.com
Z letošního Febiofestu jsme si nevyzobali ty nejchutnější rozinky. A nechme stranou, že moje společnice rozinky nepochopitelně ani nejí. Červený koberec osvětlený loučemi sice vypadá pohledně, ale k čemu to je, když vede na blbé filmy?
Buďme féroví, první pokus ještě nebyl tak zlý. Slovenský film Tango s komármi sice nijak zvlášť neoslnil, ale třeba ve srovnání s jedním z hrdinů jsme se neměli tak zle. Emigrant, který se z Argentiny na Slovensko vrátil, aby se rozvedl, vinou osudu, vyšinutého Ukrajince a nepochybně také scénáristy trávil značnou část snímku zamčený v jakési rezavé kleci umístěné někde v bažinách. Společnost mu dělala jeho dcera, kterou dosud neznal, a která je navíc pěkně nepříjemná, a tancující (?) hejna komárů. A pak mu ještě někdo ukradne kufr. Prostě pech, no.
Napodruhé to bylo sice zdarma, jenže. A před Bachem bylo ticho pojmenovali Španělé snímek, na který jsme vyrazili prostě proto, že jinde bylo PLNO a že to bylo zadarmo. Film začal tím, že před Bachem nebylo ticho - tlupa mnoha opilých intelektuálů a dvou velmi unavených lidí stepovala na chodbě kina a čekala, až se za dveřmi do sálu vymluví nějaký režisér a podepíše pár památníčků a bříšek.
Trvalo mu to sakra dlouho, opilí lidé zatím četli Lidové noviny, kde Míša na titulce kecala, že na Obamu leda bez klíčů, ale bylo to zdarma. "Takové čekání na film lidi stmeluje. To je obdobné, jako když se zpozdí letadlo. Ti cestující jsou pak jako jedna rodina," mudrovala jakási Ája. "Hahaha, Šedý vlk Radotín," pobavilo ji mé tričko a ke svému doprovodu dodala: "Svlékněte se, slečno matko!"
Bizarní zážitky pokračovaly. Hrací skříňka o velikosti klavíru jezdí po dlaždicích jakési garáže. Pak přijde slepý ladič pián a ladí piáno. Dva umlousaní šoféři kamionů snídají, mudrují, a pak jeden z nich začne hrát na foukací harmoniku. Senzačně a Bacha. Ten se pak objeví. Mudruje a hraje na varhany Bacha. Pak přijde průvodce. Dá si horkou čokoládu v baru a vypráví turistům. Loď pluje po Labi, motory hučí a voda šplouchá, asi Bacha.
Plný vagon cellistů (snad to byli oni!) v podzemí fidlá v šíleném tempu, to asi nebude fuga. Trhovci balí potraviny do partitur a mudrují. Maruška se zvedá a odchází potemnělou uličkou. Nasedám do tramvaje a konečně je to ticho.
P.S. Na serveru csfd.cz jsem si o filmu přečetl toto: "Několik přemoudřelých prupovídek rušilo jinak čarokrásný film ... Už jsem tiše, dívejte se, poslouchejte ... tanec polní trávy a plevele podle cesty ... hrbolatého povrchu flekaté asfaltky ... mosazných hrníčků ... pečlivého ladiče pian ... supícího výletního člunu na Labi ... cinkotu zubního kartáčku v kelímku ... vagónu metra letícího tunelem ... zběsilých kontrabasů na jeho palubě ... vlastního těla i mysli ... Váš."
text Řízek, foto pereportabella.com
Z letošního Febiofestu jsme si nevyzobali ty nejchutnější rozinky. A nechme stranou, že moje společnice rozinky nepochopitelně ani nejí. Červený koberec osvětlený loučemi sice vypadá pohledně, ale k čemu to je, když vede na blbé filmy?
Buďme féroví, první pokus ještě nebyl tak zlý. Slovenský film Tango s komármi sice nijak zvlášť neoslnil, ale třeba ve srovnání s jedním z hrdinů jsme se neměli tak zle. Emigrant, který se z Argentiny na Slovensko vrátil, aby se rozvedl, vinou osudu, vyšinutého Ukrajince a nepochybně také scénáristy trávil značnou část snímku zamčený v jakési rezavé kleci umístěné někde v bažinách. Společnost mu dělala jeho dcera, kterou dosud neznal, a která je navíc pěkně nepříjemná, a tancující (?) hejna komárů. A pak mu ještě někdo ukradne kufr. Prostě pech, no.
Napodruhé to bylo sice zdarma, jenže. A před Bachem bylo ticho pojmenovali Španělé snímek, na který jsme vyrazili prostě proto, že jinde bylo PLNO a že to bylo zadarmo. Film začal tím, že před Bachem nebylo ticho - tlupa mnoha opilých intelektuálů a dvou velmi unavených lidí stepovala na chodbě kina a čekala, až se za dveřmi do sálu vymluví nějaký režisér a podepíše pár památníčků a bříšek.
Trvalo mu to sakra dlouho, opilí lidé zatím četli Lidové noviny, kde Míša na titulce kecala, že na Obamu leda bez klíčů, ale bylo to zdarma. "Takové čekání na film lidi stmeluje. To je obdobné, jako když se zpozdí letadlo. Ti cestující jsou pak jako jedna rodina," mudrovala jakási Ája. "Hahaha, Šedý vlk Radotín," pobavilo ji mé tričko a ke svému doprovodu dodala: "Svlékněte se, slečno matko!"
Bizarní zážitky pokračovaly. Hrací skříňka o velikosti klavíru jezdí po dlaždicích jakési garáže. Pak přijde slepý ladič pián a ladí piáno. Dva umlousaní šoféři kamionů snídají, mudrují, a pak jeden z nich začne hrát na foukací harmoniku. Senzačně a Bacha. Ten se pak objeví. Mudruje a hraje na varhany Bacha. Pak přijde průvodce. Dá si horkou čokoládu v baru a vypráví turistům. Loď pluje po Labi, motory hučí a voda šplouchá, asi Bacha.
Plný vagon cellistů (snad to byli oni!) v podzemí fidlá v šíleném tempu, to asi nebude fuga. Trhovci balí potraviny do partitur a mudrují. Maruška se zvedá a odchází potemnělou uličkou. Nasedám do tramvaje a konečně je to ticho.
P.S. Na serveru csfd.cz jsem si o filmu přečetl toto: "Několik přemoudřelých prupovídek rušilo jinak čarokrásný film ... Už jsem tiše, dívejte se, poslouchejte ... tanec polní trávy a plevele podle cesty ... hrbolatého povrchu flekaté asfaltky ... mosazných hrníčků ... pečlivého ladiče pian ... supícího výletního člunu na Labi ... cinkotu zubního kartáčku v kelímku ... vagónu metra letícího tunelem ... zběsilých kontrabasů na jeho palubě ... vlastního těla i mysli ... Váš."
Na rottentomatoes.com naopak jistý Bill White píše zhruba: "Pes sleduje, jak jeho slepý pán ladí piano. Z filmu uběhlo jen deset minut a už se nudím, jak ten pes. "
Žádné komentáře:
Okomentovat