Už opravdu naposledy
text a foto Řízek
Už žádný Vižňov, slíbil jsem tu před nedávnem. Jenže když vám někdo něco slíbí, pokaždé tam je přítomné to mrazivé, zneklidňující latentní napětí, jestli ten slib dojde naplnění, či nikoli – to dělají ta kvanta nesplněných slibů. A ta důvěřivá nejistota je přece právě na těch slibech to pěkné a přitažlivé. A proto všichni raději slibujeme, než bychom obyčejně řekli „možná; asi; spíše ne; divil bych se, kdyby jo; zbude-li čas“. Pak, když to náhodou vyjde, vyzní to mnohem lépe – "aby ne, vždyť jsem ti to slíbil, kotě.“
Jeden z té hromady slibů, které těm splněným kazí pověst (tedy obecně snižují rating slibování), je právě tento vižňovský. Kočka, která se na vás skrze spleť větví dívá, totiž pochází právě odtamtud; jednou ráno, když jsme vyráželi na výlet, jsem ji zahlédl u cesty. A tak dlouho jsem kroutil kolečkem, než se namísto všech těch delikátních větviček zjevila (plus mínus) v plné ostrosti její flekatá tlama.
To ovšem pořád nezdůvodňuje, proč tu vlastně oxiduje. Jsou pro to dva dobré důvody. Zadně, dokopal jsem se k vytvoření pololetkového alba – a vesměs z fotek, které zatím nikde, vyjma možná nástěnky na nádraží, nevyšly. Je to zase samá Vlastíkova kostkovaná košile a Markova zelená bunda, asi bychom je do příštího výletu měli nějak převléknout. I tak to stojí za zhlédnutí, zvlášť když je to zadarmo.
A předně, můj kocour se dnes u veterináře podrobil drobné úpravě, která mi má po nějaké době vrátit spánek a zajistit průchodnější vzduch v našem doupěti. Pravda, jemu asi moc výhod nepřinese. „On vážně váží pět kilo? No, tak teď bude o něco lehčí…,“ cynicky poznamenala sestřička, když jsem v čekárně na Zbraslavi viditelně rozladěného Pepana umístil na váhu.
Pak dostal pigáro, ale zvládal to celkem statečně. Téměř vůbec nebrečel, a tak si zaslouží tenhle obrázek.
Žádné komentáře:
Okomentovat