DVA VÝFUKY

S otcem máme, nepřekvapivě, mnoho společného. Oba jsme kupříkladu mívali nejdříve dlouhé, později nějaké vlasy, které nám při jízdě na našich milovaných strojích vlály anebo vstávaly hrůzou na hlavě. U mě tím strojem bylo a je horské kolo značky RB, u otce to býval podivný skútr Čezeta přezdívaný prase. Trosky různých exemplářů tohoto typu se o mnoho let později, když jsme byli malí, válely u dědy na zahradě a svými nevšedními tvary podněcovaly naši představivost.

Pro následující příběh je podstatná ještě jedna společná vlastnost: dáváme si navzájem zvláštní dárky, které neumíme pořádně přijímat. Nedostatečně projevujeme emoce, začneme třeba odcházet uprostřed procesu předávání, nejspíš věnovat se zábavnějším věcem; dárce je pak v rozpacích. Jako když se onehdy moje žena, která na kytaru nehraje, naučila brnkat mou oblíbenou skladbu a na mé narozeninové oslavě ji předvedla, pokýval jsem hlavou a šel jsem si pro chlebíček a rum s kolou.

Přes tato rizika jsme tátovi k šedesátinám sehnali prasečí skútr. Vymyslel jsem to už před časem a nikdo mi to včas nerozmluvil. Měl jsem dojem, že vepřové období je jedno z těch, na něž rád vzpomíná. Historku, jak jeli na Karlštejn a měli výfuk přidělaný páskem a ulomené zrcátko a místo klaksonu měli zvonek a zastavili je policajti, ale dobře to dopadlo, protože policajt jim jen chtěl říct, že je silnice zavřená, ať jedou jinudy, jsem slyšel v různých variacích xkrát a nepřestává mě bavit. Dá se říct, že zraje jako víno.

A jako já mám ikonickou fotografii, na níž jako (hodně malé) dítě ujídám slepicím starý chleba z kastrůlku, táta má drsňácký portrét vsedě na divném motocyklu, který vypadá, jako by návrhář původně kreslil lokomotivu nebo motorový člun a po náhlé změně zadání se mu to už nechtělo moc předělávat.

Když se na narozeninové zahradní slavnosti hosté rozestoupili a zpod hnusné plachty vykoukl otlučený rypák 59 let starého stroje, můj otec několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a mlčel. Pravděpodobně mu hlavou běžely vzpomínky na všechny ty upadlé výfuky a kilometry tlačení, kdykoli si tenhle nevýkonný, zato obézní motocykl usmyslel, že prostě dál nepojede.

"Prase!" zvolal nakonec táta do nervózního ticha. Pak se zeptal, jestli skútr má jeden, nebo dva výfuky. "Dva," přiznal jsem nejistě, neznaje "správnou" odpověď. Otec spokojeně pokýval hlavou, usadil se na sedlo, zatroubil, poděkoval a šel se věnovat grilu.

Momentálně má stroj výkon jen 1 k. 

(Děkoval pak během večera mnohokrát, až moc, a byl opravdu dojatý, jako jsem byl i já tehdy s tou nacvičenou písní. Jen nám to prostě déle trvá. Pomaleji startujeme).

Oslava byla skvělá. Příbuzní i kamarádi dorazili v hojném počtu. Hejno juniorů víc než hodinu sestavovalo gril a bylo legrační i inspirativní to pozorovat. Načež se snědlo hodně masa i buchet. Promítala se difamující rodinná videa a bezvadné fotky z legendární motocyklové expedice za spolužačkami. Té se tehdy otec zúčastnil na náhradním stroji, neboť prase bylo zrovna chromé.

Ostatně i tohle darované ještě ráno před oslavou jezdilo, ale po troufalém, a proto neúspěšném pokusu dojet z Rudné do Modřan po vlastní ose nás sledovalo jen coby statický exponát. (Dojeli jsme k ceduli TACHLOVICE). Začínal jsem chápat, že to vlastně není dárek, ale tak trochu i kletba. Přesto se hrozně těším, až s tátou a strýcem zjistíme, co tomu je, a ze dvou výfuků se vyvalí typický dvoutaktní smrad.

Otci, který teď chudák hledá původní návod k použití a údržbě a klíč na svíčky, nicméně slibuji, že k sedmdesátinám dostane zcela konvenční dárek. Luxusní dovolenou, seskok padákem, výlet hyperloopem do Brna, elektromobil Tesla nebo normální motorku.

text Řízek, foto Ivan Tatíček, Hanka, Maruška a Ř.

TAK ČAU, KOLO!

S každým dalším ukradeným kolem si říkám, že když už nebudu mít před zloději nikdy navrch prostě proto, že na lidi primárně nahlížím jako na bezúhonné a dobré (i když si to, jak postupně zjišťuji, často nezaslouží), nebudu jim to aspoň tolik usnadňovat jako doposud.

Poslední případ z minulé neděle však ukazuje, že jsem se opět nepoučil. Spíš se smiřuji s tím, že jakékoli další kolo, které si případně jednou koupím, skončí úplně stejně.

Nechat cokoli ve společných prostorách domu je mírně řečeno nerozum, z nějž bych už měl být vyléčen. Tak jsem v minulosti přišel o černého authora a později o stříbrné GT, s nímž se svezl i Maruščin stroj.

Ale protože jen blbec se třikrát spálí o stejná kamna, smálo se na mě červené RB naposledy na balkoně společném pro třetí a čtvrté patro činžáku na Zelené lišce. Považoval jsem ho po bahnité vyjížďce za příliš špinavé, než abych ho bral do bytu, kde s námi už šest let sdílelo ložnici. Umyji ho zítra, říkal jsem si pár dní.

Smálo se zřejmě i na jiné lidi, takže se v neděli v poledne cestou kolem balkonu žena optala: "Hele, kde máš vlastně kolo?" a byl to případný dotaz, protože na balkoně zbylo jen smutných pár kousků seschlého bláta. Ve skříni pak ještě pumpička a helma - a mycí prostředek na kolo. 

Přivolaný policista neztrácí optimismus: tvrdí, že podle statistik se každé druhé kolo najde. Pokud to platí, může se stát, že ta příští zcizená kola, tedy páté až osmé, všechna skutečně objevíme.

Erbéčko nemělo žádné pořádné jméno, jako když lidi říkají psovi Pes anebo kočce Kočenka. V komunitě jsem občas slyšel přezdívku Airbus, která se mi líbila. Dobré by bývalo bylo říkat mu třeba Rybíz, tím by se kromě iniciál pokryla i jeho barevnost postupem času stále důsledněji laděná do černo-červena. Dobře, ty pedály byly trochu růžové, ale kdo to mohl při objednání tušit.

Byl to výstavní kousek, přesněji řečeno vystavený kousek, takže jsem jej koupil s výraznou slevou. Chtěl jsem černé, měl jsem červené. Na začátku to kolo bylo objektivně hrozné, nemotorné, osazené levnými, těžkými součástkami. Už tehdy bylo ale krásné. Asi se za ním lidé neotáčeli, ale můžeme si to představovat. Hned na první jízdě nahoru na Točnou jsem na mokru spadl, nicméně pak jsme si na sebe zvykli.

Sjeli jsme toho dost, od placatého popojíždějí pod Pálavou s Maruškou po Rallye Sudety, Drásala i Tisíc mil, což byl zážitek, který těžko něco překoná. A vylepšovali jsme se: lehká kola a bezdušové pneumatiky daly stroji křídla. Sedlo, vidlice, brzdy... Až se stalo, že z původního kola zbyl rám, představec a kliky. A poctivý charakter. Na Križné jsem nad hlavu zvedal určitě nejméně o dvě kila méně.

Poslední rok jsem jezdil sporadicky, i když kolo samotné na tom nikdy nebylo lépe. Zrušil jsem účast na Tisících mil, protože nemocný Pepan potřeboval každodenní péči. I potom jsem Erbéčko trochu zanedbával, jelikož jsem se pokoušel neustále dohnat nějaká běžecká tréninková manka, až zrušili všechny závody.

Poslední výlet byl pěkný, podzimní. Jel jsem po stopách trasy Radotínského kola Jardy Baráka, přes potoky, listí a kopce. A bylo bláto, což v kombinaci s mou leností přivedlo kolo na balkon a odtamtud do rukou někoho jiného.

Doufám, že bude aspoň jezdit opatrně: ty nové brzdy jsou docela ostré, hrozí přepadnutí přes řídítka. Měl bych blbý pocit, kdyby si na něm něco udělal.

text a foto Řízek

MANKY BYZNYS

Stalo se to, čeho jsem se pokaždé děsil v cíli maratonu. Že mě ten najatý spíkr s mikrofonem - ještě udýchaného a s mozkem zatemněným endorfiny - odchytí a bude se mnou chtít rozebírat moje dojmy ze závodu. Je to pokaždé jako vyhýbat se revizorovi, musíte předstírat suverenitu a klid, že vy zrovna se nemusíte ničeho bát, ale nesmíte to přehnat, pak to většinou vyjde. A pak jednou ne.

Dostihl mě nečekaně ve dvě hodiny ráno v Českém ráji, když jsem se lehce za polovinou Těžké pohody, čtyřiadvacetihodinového závodu na horských kolech, ve zpoceném dresu třásl zimou a zahříval se v bufetu talířem krupicové kaše. Zírám na vytrčený mikrofon a nevím, co mám říkat. Třeba netuším, jak mám být nenuceně vtipný. Blekotám, že už to začíná být trochu dlouhé, jezdit pořád dokola třináctikilometrový okruh kolem Trosek, a můj hlas zní ztichlým kempem cize a skřehotavě.

Jako ty žáby u rybníka. Když jsem k němu zkraje noci sjížděl temným lesem, bál jsem se nejdřív, že poblíž startuje helikoptéra (to by bylo velmi špatné znamení), pak mě napadlo, že je to burácení nadšeného publika, jež v transu skanduje název našeho týmu: "Fá-vo-trans! Fá-vo-trans!". Jenže pak jsem zjistil, že to byla jen hlasitá demonstrace tisíců žab za klidnou noc, nerušenou cyklisty s čelovkami, anebo tam prostě obojživelníci hlasitě kopulovali, či se teprve seznamovali - fakt nejsem zoolog -, ale bylo to úchvatné, jako jakýsi chorál.

Možná taky extrémní fyzická zátěž ve spolupráci s akutním nedostatkem spánku způsobuje šálení smyslů anebo halucinogenní stavy. Zářící řepka na polích jako by smrděla ještě intenzivněji než jindy, zvlášť když se o ni opřelo slunce. Na jednom místě tratě se zase projíždělo takovým skalním tunelem a v těchto místech jsem nejdřív zaslechl, pak teprve zahlédl obrovský balon, pár metrů nade mnou. Žhavil hořáky tak, že skoro zapaloval koruny stromů, a ti lidé na mě mávali, jak tlačím kolo do kopce, a smáli se mi, protože je nic netížilo, ba přesně naopak. Pak jsem spatřil obrovského dravce, zajíce a asi lišku, bohužel nikoli naráz (jak by tohle dopadlo?). A pak na silnici na poslední chvíli motorku, ale ta byla dobrá, vyhnula se. Vůbec nevím, co z toho všechno byla pravda.

To všechno jsem do toho mikrofonu mohl říct, ale vlastně jsem nic neřekl. "Takže ty si tady pochutnáváš na kaši a tvůj parťák někde bojuje na trati, co?" konverzoval moderátor. Obvyklá strategie při štafetovém závodu v čemkoli je totiž pochopitelně taková, že zatímco jeden krouží po okruhu, druhý z páru sice odpočívá, ale zároveň na něj netrpělivě čeká, aby pak na sebe jen vyštěkli "Jaksetijelo-zasranýkořenybolíměprdeljinakdobrýdávejbacha-takčauzatim" a vystřídali se.

Jenže my s Frantou jsme už po několika hodinách seznali, že bude lepší přežít a dojet, než bojovat o vavříny, v tomto případě ztělesněné zajímavými trofejemi ze špalků a dalších artefaktů. Naše předávky byly o dost rozvláčnější. "Kolega je teď tady vedle mě, máme taktickou poradu a jíme krupicovou kaši," slyšel jsem svoje skřehotání z repráků a moderátor, kdyby nebyl trochu nakalený, by se nad tím asi pozastavil, jelikož tím přece ztrácíme cenné vteřinky, minuty a v konečném součtu asi i hodiny. Takhle chvilku váhal, načež se slovy: "Hele, podívejte se, oni tam asi někoho pitvají" odešel k mnohem zajímavějším zdravotníkům, kteří se hřáli u ohýnku. Tím interview skončilo.

Franta vyrazil objíždět Trosky a já do sebe naházel výbornou stydnoucí krupičku, potom ještě kus vysočiny a eidamu, chleba s marmeládou, nožičku párku s kremžskou hořčicí, energetickou tyčinku a banán a příjemně polosytý se odebral k našemu týmovému karavanu, tedy legendární modré dodávce s lůžkovou úpravou.

Z našich dvou modrých aut jsme si udělali jakousi vozovou hradbu před světem. Můj technicky zdatnější kolega dokonce sehnal kempovou židličku a stolek a především takový ten stojan, na který si profíci anebo mechanici profíků za rám nebo sedlovku pověsí kolo a začnou na něm něco kutit. Vzpomněl jsem si, že mám lehkou osmičku na zadním kole. Na pátý pokus jsem do stojanu přidělal své kolo RB, našel centrovací klíč, který vypadá jak snubní prsten pro nějakého valibuka, a opatrně začal jeho prostřednictvím otáčet náhodně vybraným drátem. Pak jsem si uvědomil, že jsem už o pár hodin dříve zkoušel podobně ladit tlak v přední vidlici, načež jsem celý jeden okruh objel omylem prakticky na prázdné, což bylo utrpení. "Na co si to hraju!?" pomyslel jsem si, kolo jsem sundal a šel radši zkusit aspoň na chvíli spát.

Zdálo se mi o lidech v elasťácích, bidonech plných svítivých nápojů s magickými ionty a tabulkách se šipkou a telefonními čísly záchranářů, kam se dá volat, když člověk z kola spadne nebo je mu jinak nejhůř. Pokud má člověk telefon. Pokud ho má kam dát, k čemuž musí mít dres s kapsami anebo batoh. Vzbudil jsem se hrůzou, protože mám dres bez kapes. Ono je to vlastně spíš tričko, zato však žluté, jako nosí vedoucí jezdci anebo řepka. A zrovna jsem za modrými záclonkami uviděl přijíždějícího Frantu a šel jsem znovu do kola.

V noci to utíká nejrychleji, žáby fandí z plných plic a ty mladší z nich i žaber a co chvíli růžky mojí čelovky značky Lucifer osvítí očka neznámého tvora v pangejtu anebo koncové světlo soupeře drápajícího se ke skalnímu tunelu. Zdravím je všechny a jsou kamarádští. I kluk na černém erbéčku, který je démon, a proto to celé vyhraje, poněvadž sám ujede naprosto stejně jako já s Frantou dohromady - 331 kilometrů. Zdvořile se ptá, jestli může jet chvilku se mnou. Velkodušně souhlasím. S jinými nadáváme přes den na horko a v noci třeba na kopce. Vždycky se těším, až někoho potkám. Panuje tam atmosféra jak z foglarovek, ale bez toho trochu teplého podtextu.

Moje noční mise a směna končí pár minut před šestou, když už nad Troskami svítalo. Vzbudil jsem Frantu, postěžoval si na bolavý zadek, spočítali jsme zbývající hodiny a řekli jsme si, že se o to naše čtvrté místo ve skromně obsazené kategorii ještě sami se sebou porveme.

Na tomhle místě má být takové to "Bylo to super, tak příští rok zase." Místo toho a místo pointy mám hodnotnější vtip o Rumcajsovi, jak ho vyprávěl moderátor, když se zbavil mě i přeludů o pitvajících záchranářích. "Hele, Rumcajsi, tobě nevadí, že ti Manka v Řáholci zahýbá s jiným? - Proč, to je Manky byznys."

text Řízek, foto nějaký cyklista a Ř.

DĚKUJU

Dojel jsem Tisíc mil. Podruhé, tentokrát v opačném směru a prakticky celý závod sám, bez spolujezdce. Rychleji, s kaňkou v podobě pádu a zranění těsně před koncem. Bylo to těžší, intenzivnější než před čtyřmi lety. Jsem teď v nemocnici a než se rozpovídám víc, chtěl jsem jen pár lidem a věcem poděkovat, protože jim to dlužím. Je to totiž sice oficiálně závod bez podpory, ale úplně bez ní by to nešlo. (Sponzorům neděkuji, ty nemám.)

Děkuji tedy:
- Marušce, že jsem mohl jet. Měla to doma náročnější než já, protože ta na rozdíl ode mě žádnou podporu neměla (a ještě pár dní s berlemi moc nepomohu). Myslím to vážně: na čtrnáct dní vypadnout z domova a neřešit nic jiného než sebe umí každý.
- tátovi. Dovezl mě na start, (což není maličkost, protože víte, kde jsou Hranice? Já u těch svých také nevím), a povzbuzoval mě, jako mě povzbuzuje vždy, když někam úchylně daleko běžím nebo jedu. Hodně to pomáhá a je to velmi tátovské.
- mámě. Dokud žila, jako jednoho z mála lidí ji tyhle moje vylomeniny bavily. Navenek sice kroutila hlavou, ale rozesmáté oči ji prozradily. Byla by, myslím, na mě trochu hrdá, byť bychom si to neřekli.
- Pavlovi. Nečekaně zaujatý fanoušek a něco jako mentální kouč, bez urážky. Psal mi hrozně dlouhé, chytré a upřímné zprávy a já odpovídal Dík, zatím šlapu. Powerbanka plná motivace.
- všem, kdo během mé rekreace zbyli v Enku. Za to, že mě nepotřebují, když na to přijde.
- své hlavě. Že jsem se na to po prvním protrpěném dnu nevybodl. A že jsem to dojel i s kráterem v koleni.
- těm všem dalším, kdo mi fandili a na jejichž zprávy jsem reagoval hanebně pozdě.
- kolu RB jménem Jako sluníčko. (Mám ho čtyři měsíce a najel jsem na něm méně než 500 km, to - a běhání - je celý můj trénink). Původní majitel ho pro mě dobře připravil, s Hedou jsme ho jen vylepšili tím, že jsme nalepili třpytivé hvězdičky na vidlici, jedna dokonce vydržela. I když kolo ke konci mlelo z posledního, prakticky bez odmlouvání vydrželo všechny pády, úseky nepokrytě pohrdající cyklistikou i lidmi a moje maximálně neuctivé zacházení.
- Veronice Brzoňové ze Spa Gallery za to, že mi na poslední chvíli před závodem opravila a zatejpovala záda. Nejdřív to vypadalo zoufale, ale od druhého dne jsem na to už nemusel myslet. Podivuhodné. Příště přijdu dřív než dva týdny před.
- borcům ze SP Kolo v Krči, kteří mi také na poslední chvíli pomocí Retul fit decentně upravili posez - a ono to fungovalo.




- návlekům na ruce Specialized. Za tři kila skvělá investice: zahřály ve sjezdech a na konci kariéry se staly tlakovým obvazem. Rozstřihli mi je až saniťáci, když se mě snažili zbavit bahna a krve.
- tretrám Recon 2.0 stejné značky. Tip od předchozího vítěze Mil Tomáše Novotného. Výborné na šlapání i tlačení do těch bordelů. Orvané jak angrešt, ale vydržely.
- Standovi Kazdovi, s nímž jsme se předjížděli a vzájemně si zkazili spánek chrápáním. Kovář Standa, který kvůli moc složitému kolu skončil už v půlce, mě hodně naučil. Jeho přístup k závodu byl po všech stránkách mnohem zralejší než můj. A na rozdíl ode mě ho napadlo totálně zabahněnou vidlici aspoň prolít vodou z bidonu, aby se náhodou nezasekla.
- Mírovi Hůlkovi, který mi ve svém neoficiálním checkpointu v Českých Petrovicích už zaseklou vidlici promazal silikonovým olejem a bolavé koleno tajuplnou mastí. Vidlice začala pružit, noha přestala bolet. Zázrak na druhou.
- paní v ušmudlaném bufetu v podchodu v Hřensku, která dost překvapivě dělá nejlepší langoše na světě.
- lidem v CP 3, kteří mi vyměnili koruny na eura, protože jsem to nějak neměl domyšlené, a odpustili mi vzduch z nesmyslně přefouknutého zadního kola. Díky tomu jsem nepadal ještě častěji.
- Turistům na chatě Baske, že mě tam donutili přespat a zachránili mě před medvědy gulášem, pivem a vachtou trojlistou v tekuté podobě. Kmenový šaman mi namasíroval záda, ale to už bylo upřímně trochu divné.
- Rasťovi a Jance, kteří mě u sebe nechali přespat v krásném domě v Poráči. Nejlepší nocleh ze všech mých mílařských pokusů.
- Lidem v cíli, kteří mi kromě švestkového bernarda poskytli i teplé deky a zavolali sanitku. A kteří se starají o osiřelé kolo.
- nemocnici ve Snině. Dělají, co mohou, a jsou hodní. Sestra mi ve dvě ráno namazala večeři.
- spolubydlícím. Dělají, co mohou, abych odsud chtěl co nejdřív zmizet domů za holkama.
- Hedě za její hlášku "něco papat". Vzpomněl jsem si tak na ni pokaždé, když jsem do sebe házel jakékoli jídlo. Tedy často.


text Řízek, foto 1000miles.cz

ZAŘÍKÁVAČ KOL (Mílení, díl II.)

Probudil jsem se za rozbřesku na křižovatce lesních cest někde nad Děčínem. Vypadalo to tam mnohem nevábněji než za tmy. Kolem mě projelo pár naložených cyklistů, ale já jsem neměl kam spěchat. Rozhodl jsem se, že blízkost většího města využiji k opravám a obměně svého zdecimovaného vybavení, protože takhle to dál nejde a nejede. Můj včerejší souputník, který včera prohlašoval, jak vyrazí ve 4, ještě spal. (PRVNÍ DÍL SERIÁLU NAJDETE ZDE)

Opustil jsem trasu závodu a klesl asi o dvě stě výškových metrů k řece a trati a volně jsem došlapal do Děčína. Hledal jsem voňavé pekařství a slunnou lavičku na náměstí, kde bych s obloženou houskou a štrúdlem v ruce ještě na chvíli usnul, než mi otevřou cykloservisy. Uspěl jsem u druhého, který trochu netradičně sídlil v útrobách zimního stadionu. Uvnitř by mi i naostřili brusle, ty jsem však jako jednu z mála věcí s sebou nakonec nevzal.

Majitel byl velmi ochotný, když viděl mílaře v nouzi. Prodal mi brašnu pod sedlo a celkem velký batoh, oboje značky Author. Ostatně nebylo moc z čeho vybírat. Ta brašna byla zřejmě jediná a poslední na Děčínsku. Do obou zavazadel jsem chtěl systematicky a logicky rozložit svou bagáž, nakonec jsem ji tam chaoticky nacpal pod tlakem, což je mému naturelu bohužel bližší. Pepřový sprej proti medvědům o velikosti středního hasicího přístroje - povinnou součást výbavy - jsem umístil do boční kapsy. Staré kamioňácké brašny i pokroucený nosič jsem nechal na zimáku a opravář mi za stálého nadávání na má bezdušová kola opravil výplet a vycentroval kolo.

Zdánlivě jsem mohl znovu vyrazit závodit. Jenže čínské děti, které zřejmě šijí ty brašny, měly zrovna slabší chvilku. Jednu z přezek našily obráceně, nešlo to proto utáhnout. Přesunul jsem se tudíž do provozovny na druhém konci města. "Blani, mohla bys pánovi předělat přezku?" ptala se vedoucí šička. Blani by mohla, ale až odpoledne. Musí nejdřív paní dodělat plavky. A paní na ně čeká. "Vždyť já jedu závod!" zaúpěl jsem. Nakonec se jedna ze dvou dalších dam skloněných nad stroji uvolila tu vadnou součást rozpárat a našít správně. Stálo to padesát korun a zabralo jí to podstatně méně času, než mně trvalo napsat tento odstavec. Píšu totiž na mobilu s kompletně rozsekanou a skoro neprůhlednou obrazovkou, která připomíná spíš vitráž.

To spolu nesouvisí jen zdánlivě. Když už jsem konečně chtěl a mohl vyrazit, uvědomil jsem si stoupající teplotu a jal se odkládat jednu vrstvu oblečení. Neuvědomil jsem si však, že v kapse u dresu mám telefon. Po následném pádu přístroje na asfalt bylo jasné, že se v Děčíně vlastní blbostí ještě trochu zdržím.

"Mobily? To nemáme, ani jeden, fakt ne," dušovala se majitelka pofidérního bazaru, v jehož regálech se přitom vršila autorádia a další věci, které člověk má, a pak najednou ne. Zřejmě mě v páchnoucím pruhovaném dresu považovala za rafinovaně maskovaného policistu. V prodejně nového elektra dlouho nebyli s to pochopit sousloví "nejlevnější telefon s Androidem, jen jako záloha". Pět hodin i přes pět tisíc utracených v Děčíně nicméně uplynulo jako voda v Labi, v půl dvanácté jsem se vydal na trať z místa, kde jsem spal.

Kolo se z kamionu proměnilo na celkem pohledný sedan, i se podstatně lépe řídilo. Batoh měl však nejméně deset kilo a zarýval se mi do zad. Ostatně ani nová brašna pod sedlem nepůsobila moc trvanlivým dojmem. Při rychlejší jízdě se rozkmitala, kolo tak vypadalo trochu jako pejsek radující se, že se jeho pán vrátil.

Bez excesů a další demolice čehokoli jsem dojel do Hřenska a zaradoval se, kolik závodníků taky čeká na přívoz. Při bližším ohledání jsem bohužel zjistil, že se jedná o německé důchodce na elektrokolech. Po porovnání jejich plochy s ložnou plochou plavidla se mě zmocnila oprávněná obava. Naštěstí moje kolo bylo mezi posledními třemi, která se vešla. "Die Fähre is leider voll," ozvalo se těsně za mnou.

V Českosaském Švýcarsku vedly silničky nahoru a dolů, trápil jsem se a neutíkalo to. Měl jsem hlad, protože oběd jsem z časových důvodů vynechal. Dojel jsem Tomáše, rovněž majitele kola značky RB. Má od tohoto malého výrobce asi páté kolo a u všech čtyř předchozích zlomil rám. Oceňuji tu oddanost, jestli se to tak ještě dá nazvat. "Nechceš meruňku?" zeptal se mě uprostřed pustiny. Já ovoce moc nemusím, tak jsem se chystal odmítnout, Tomáš však vytáhl malou petku s domácí lihovinou a věřte nebo ne, šlapalo se pak mnohem lépe. A chybělo málo a šlapal bych si i na jazyk.

Na nedaleké rozhledně Tanečnice naštěstí měli smažák poslední záchrany, mezi jinými tam hodoval i vousatý Ondra. Věrný svým zásadám se moc nezdržel. Než jsem u baru zaplatil, zmizel. Poprvé jsem tam však uviděl Gábinu, jediného člověka, kterému mezi námi pomalejšími jezdci o něco šlo.

Gábina se totiž přetahovala s Jiřinou o průběžné prvenství mezi ženami (i když dlouhým sezením na kole se rozdíly mezi pohlavími poněkud stírají). Jiřina jela s Rosťou o něco pomaleji, ale jela stále. "Ona snad na tom kole i spí a jí," zaznívalo obdivně i nazlobeně z Gábinina tábora. Závodnice si na odchodu vylila vak s vodou do batohu. Nejsem škodolibý, ale nebýt jediným nešikou závodu mě potěšilo. Ovšem uznávám, že voda v batohu je proti mně slabý odvar. Já bych na jejím místě batoh zároveň rozpáral nebo nechal přejet traktorem.

Než zaplatím, vyzvednu u obsluhy nabíjející se telefon a zabalím sušící se spacák, jsou všichni pryč. Zjišťuji, že z rozhledny vede hodně cest. Tu správnou nacházím po dvojím tlačení až napotřetí a je to můj druhý největší navigační lapsus. Ten největší si nechávám na poslední den.

Blížili jsme se ke Šluknovskému výběžku, k nechvalně proslulému místu přezdívanému Nordkapp. Poznalo se to podle toho, že se do té doby slušná cesta změnila v kopcovité koryto plné kořenů klikatící se mezi hraničními kameny. Tempo opět zpomalilo skoro na nulu. Displej navigace chvílemi působil dojmem, že se zasekl, běžel jen čas. Po desítkách minut lopocení jsme byli na nejsevernějším bodě země. Kolegové se fotili s obeliskem, já jsem si zatím v potůčku oplachoval zpocený a špinavý obličej, přičemž jsem do něj nohama spadl a vůbec mě to nepřekvapilo. Svěřil jsem se Ondrovi se svou radostí, že ten Nordkapp máme z krku. "To vůbec ne, to teď teprve začíná," osvětlil mi.

Cesta dál vedla více méně potokem nebo přes šutry, kořenů přitom ještě přibylo. Nedávalo to smysl - kolem bylo celkem normální množství stromů. Jako by každý strom měl pro jistotu ještě několik náhradních kořenů, stejně jako já mám s sebou tolik tužkových baterií do navigace, že bych mohl cestovat měsíc. Každý kořen znamenal velkou nepříjemnost pro můj těžce zkoušený zadek. Drncali jsme ještě snad hodinu.

Poslední kilometry už jsem převážně stál a navzdory celkem ubohému sotva stokilometrovému nájezdu už bych to směřoval k noclehu, i když jsme původně chtěli dojet někam ke Krásné Lípě. S Tomášem a Ondrou jsme už za svitu čelovek vybalili spacáky na louce u obrovské hromady klád a balíků sena, vyčistili si zuby meruňkovicí a spali skoro do šesti. Zase mi byla zima a hučela tam dálnice.

V první následující vesnici byla otevřená večerka, nakoupil jsem hromadu těžkých nesmyslů, kupříkladu půlku chleba. "Všichni tu byli včera, vy jste poslední, že jo?" smál se na mě vietnamský prodavač. Na asfalt někdo nakreslil šipky a připsal "Občerstvení pro mílaře". Po sto metrech jsme objevili ráj. Hrozně milá paní nám uvařila kafe, nakrmila nás chlebem se škvarky a čerstvou buchtou a zalitovala, že jsme u ní nepřespali. My jsme toho litovali ještě víc. Pokoušel jsem se jí vecpat nějaké peníze, jelikož už od pradávného putování po Černé Hoře jsem alergický na zneužívání dobroty místních lidí, ale paní se nedala.

Nordkapp

Ujíždím oběma klukům na širokých šotolinových cestách, na kterých dopolední desítky kilometrů utíkají samy. Z obrovského traktoru mi mává jakási selka. Jenže pak se při jednom nenápadném sjezdu ozve pšouk od zadního kola. Není to samozřejmě jen tak obyčejný defekt, ale z boku proseknutý plášť. Z rány uniká vzduch a tmel bezdušového pláště připomínající řídké těsto na palačinky. Podniknu několik směšných pokusů zalátat skoro centimetr dlouhou díru knoty určenými k opravování těchto divných kol. Všechno mi trvá děsně dlouho; všichni ti, které znám jménem, mezitím projedou. Pak už nikdo nejezdí. Nakonec nasazuji rezervní duši, která se tou dírou v plášti neposedně pokouší dostat ven.

Plazíme se skrz Lužické hory. Jsou to pěkné cestičky, ale spíš pro pěšáky, kterým nevadí přelézat padlé stromy. Stále kontroluji zadní kolo. Naštěstí v Hrádku nad Nisou, kam dojíždím bok po boku Jiřiny, mají prodejnu kol. Vyměňuji plášť a kupuju rezervní duše.

Následuje dlouhé stoupání k větrným elektrárnám, kde zase pár lidí dojedu, a pak rychlý asfaltový sjezd do prvního checkpointu po 476 kilometrech. Je zde k dispozici i pivo a servis, pán je však spíš zaříkávač kol než skutečný mechanik. "Promiň, ale tyhle brzdy vůbec neznám. Nezasahoval bych do toho. Máš dobrý kolo a věřím, že ti vydrží," pohladí rám a věnuje se dalším strojům.

Kromě toho mě upoutá rybník a krátce poté už jsem v něm a je mi krásně. "To snad není možný. Tamhle se někdo myje šamponem a mýdlem. No viděls to někdy? To je tak sobecký!" ukazuje mým směrem nějaká tetovaná slečna. Opáčím, že jedu závod a že jsem se čtyři dny nemyl. A se slovy, že se přírodě omlouvám, k ní otáčím svůj opruzený zadek. Dotaz, jestli k vodě přijeli autem, nás bohužel napadl až později.

Do Hejnic a Lázní Libverda by to mělo být z kopce, ale překonávám první mentální i fyzickou krizi, plácám se na lehké převody a nemohu si sednout. Až stoupání na hřeben polských Jizerek mě probere. Dojíždím zkušenější jezdce Pavla a Tondu a společně se prodíráme borůvčím. Je to zvláštní dvojice. Pavel je extrovertní moravský rentiér a dredatý Tonda špatně slyší. Oba mají krásná drahá kola.

Asi dvanáct kilometrů před Harrachovem nacházíme horskou chatu a slovenského závodníka Janka, jak na jejím zápraží hoduje. Janko je jeden z exotů, kteří se vždycky odněkud vynoří a zase zmizí. Teď si zrovna stěžuje na techniku. Není divu, má uvolněné zadní kolo a kolečka kazety v něm jezdí jak korálky. Janko nad tím mávne rukou a za chvíli tam není.

Ceduli Noclegi 30,- jsem si dokázal přeložit a česko-polsko-anglicky jsme se bryskně ujistili, že mají volno. Nemám důvod jezdit až do Harrachova. Posunul jsem svou podobiznu na stránkách závodu o přibližně 130 km na východ, takže mám splněno. Sprcha a postel jsou výrazně nad plán. Tonda a Pavel souhlasí a zůstávají též. Pavel nám vypráví o svých 300 maratonech na kole. U 121. zavřu oči a hned se mi rozběhnou zevnitř na víčkách divoké barevné obrazy. Vidím příšery s otlačenými zadky, nekonečné pokroucené kořeny, nezastavitelnou Jiřinu a všechno, včetně mě, krájí lopatky větrných elektráren - je to buď důsledek úpalu, nebo polského piva Lwówek.

Najednou se začne chatou ozývat nepředstavitelný rámus.

Co to bylo za rachot? Kolik stojí oběd v bufetu Na Rozcestí? Může se vůbec ještě něco dalšího rozpadnout? Mají v Klášterci nad Orlicí bankomat? Na tyto otázky odpoví poslední díl našeho seriálu.

text a foto Řízek

KYSLIČNÍK NE!

Uvelebte se v sedlech, navlékněte si přiléhavé dresy křiklavých barev, připněte si helmy a dobře se dívejte. Televizní studio Štěně vám přináší exkluzivní záběry z naší - pravda, skoro rok staré – cyklistické dovolené na Rychlebských stezkách sestříhané do bezmála osmiminutového vzrušujícího dokumentu podkresleného akční a velmi tvrdou hudbou, jaká ostatně byla i tato akce.

Snímek je, jak je teď trendem, natáčen malou kamerou připnutou na nějakou vystouplou část jezdce, nejčastěji hlavu. Takže je všechno velmi autentické. Kamera třeba několikrát zamíří i pod vodní hladinu a bude třeba levitovat i nad smaženým řízkem Ondráš a pivy na zahrádce.

Průběh našeho výletu do obce Vápenná (v dokumentu označena krycím jménem Vápená) už dostatečně popsal Petr (na záběrech označen jako Pert), ovšem slova si můžete strčit někam, když máte takové skvělé záběry. Spatříte třeba čísi pád (mohl to být kdokoli, ale vzhledem k četnosti tohoto jevu nejspíš já), nesčetné množství přejezdů kamenů, zatáček, křivolakých lávek a podobných adrenalinových zákoutí.


Uvidíte ovšem taky Jeseníky, grilování jak od Pohlreicha anebo Babici, koupání v zatopeném lomu oživené našimi krásnými dívkami, labužníka s kremrolí (ve filmu nazvanou rakvička) a na závěr útěk zbabělého zkrvaveného cyklisty před kysličníkovou desinfekcí.

Proč o tom píšu a proč až teď, to vysvětlím záhy. Včera jsme po dojezdu z tradiční čtvrteční vyjížďky na Cukrák seděli u piva a někdo se o tomto vydařeném podniku zmínil. Následovala nějaká ošklivá Jirkova narážka na mě, že si to video syslím doma a že jsem ho nikde nezveřejnil.

Narážka ošklivá, ale stoprocentně pravdivá. Jako typická slibotechna jsem v polovině dubna, kdy Jirka ve svém domácím studiu patrně celé veledílo dokončil, nadšeně souhlasil s tím, že to sem někam brzo dám. Ale skutek utek, a film se tak mezitím stal trezorovým.

Zároveň může posloužit jako dobrý doklad toho, jak jsme se (ne)změnili. Petr třeba vypadal včera furt stejně a Jirka měl zase ty stejný blbý kecy. Zato nám s Maruškou ukradli mezitím kola, takže se stříbrným omláceným speciálem GT už padá někdo jiný a dobře mu tak, já teď padám na červeném velocipédu RB. A kysličníku se bojím pořád stejně.

text Řízek, video Jirka Štěně

CO ZA TO

O své účasti na závodě Tisíc mil jsem napsal dlouhou reportáž, která vyšla v Deníku N. Protože se nechci opakovat a zároveň už si připadám (a byl jsem upozorněn, že to není jen můj pocit) malinko jako Howard Wolowitz, když se vrátil z vesmíru a byl schopen jakoukoli situaci využít k připomenutí, že byl ve vesmíru, vezmeme to dnes z jiného konce a celé to uzavřeme a budeme se pak tvářit, že se to nestalo. 

Jinými slovy, chcete-li si přečíst, jak jsem blbě píchnul v noci v lese, jak jsem se opil na chatě Baske se starými turisty, jak jsem se vyflákal před cílem a co se tak jí ve východoslovenské nemocnici, přečtěte si to prosím v Enku, protože je tam toho 38 tisíc znaků. 

Nemohu nicméně vyloučit, že u někoho po přečtení vzplane touha zkusit to taky. Dnes to tak bude trochu návodné o tom, kolik mě to celé stálo, co podle mě fungovalo, co méně a co bych dělal jinak. 

Začněme banálním konstatováním, že Míle nejsou levný závod. Když odmyslíme odloučení od rodiny, což se špatně vyčísluje, největším nákladem je pro mě sobecky propálená dovolená. Tím, že se závodu chytře účastní Jan Hus i věrozvěstové, by to nebylo zas tak strašné: v cíli jsem byl v úterý večer, což máme jen pět pracovních dní. Jenže dostat se z Nové Sedlice domů je minimálně další den (a taky je potřeba hrdinsky povyprávět, ne jít rovnou do kolbenky). Pokud si k tomu člověk vymyslí ještě výlet do nemocnice, dorazí až v pátek. 

Moje kolo RB, které si předchozí majitel moc pěkně sestavil, stálo 35 tisíc, a samozřejmě to nelze brát tak, že jsem si ho koupil jen kvůli Mílím. Ale byly tím hlavním impulsem, protože jak se to blížilo, bylo čím dál tím jasnější, že na něčem jet musím. 

Na kole samotném jsem nedělal prakticky žádné úpravy (proč to byla chyba, řeknu později). Před závodem jsem jen vyměnil tác za menší (24 zubů místo 26, nicméně chtělo to ještě méně), ale ten dobrý člověk mi jej dal v ceně.

Hodně peněz stálo oblečení, které mi chybělo prostě proto, že jsem nejezdil. Zatímco dres s kočkami stál asi dvacet eur v obchodě se suvenýry v rakouském Melku, třeba legíny byly velmi drahé (3800), avšak odvděčily se mi dosud nezažitým komfortem v naprosto stěžejní oblasti těla. Nepromokavá bunda Endura (3500) podle mě není moc nepromokavá a bylo dobře, že příliš nepršelo, ale pozdě večer a časně zrána v ní bylo teplo. Jel jsem v běžeckých ponožkách Compressport na maraton (650) a úplně jsem je zničil.

Nejméně deset tisíc stály brašny. Ty jsem řešil relativně včas, ale nedařilo se mi zvolit vhodnou kombinaci. Některé z těch, kterým jsem věřil, nebyly kompatibilní s mým kolem: vracel jsem rámovou i řídítkovou brašnu Ortlieb (první se nevešla do rámu, druhá v terénu škrtala o přední kolo). O zkušenostech s brašnami také viz níže.

Tretry jsem si koupil také jen kvůli závodu: hledal jsem něco, v čem se dá rozumně šlapat i chodit a má to takové to utahovací kolečko, což mám rád - a našel jsem to s pomocí experta u modelu Specialized Recon 2.0 (3000). 

Kromě toho jsem kupoval třeba powerbanku, držák na mobil na řídítka, kabely k nabíjení hodinek za jízdy, držák na čelovku na helmu a podobné stokorunové položky, což ve výsledku byly spíš tisíce.

Při testovacích jízdách (120 km k panu řediteli na chalupu) jsem zjistil, že mi vůbec nefungují záda, takže jsem dalších několik tisíc v zoufalství utratil za masáže a tejpování (pomohlo to). Za velmi účelně utracené peníze (4000) považuju bikefitting v SP Kolo, kde se mi zhruba tři hodiny věnovali a mírně vylepšili způsob, jakým na kole sedím. O pár milimetrů jsme snížili sedlo a posunuli ho nepatrně dozadu. Vyměnili jsme nekompromisně skloněný představec za méně agresivní. Ze sporťáku se stala aspoň trochu limuzína. Ve stejném obchodě mi i před startem seřídili kolo, což nebylo drahé: nebylo co vyměňovat.

Startovné stálo 8000 korun a příští rok to bude devět. Tři stovky se připlácí za to, aby rodina mohla přes tracker sledovat, kde se zrovna flákám. Nicméně v ceně závodu není kromě zázemí v checkpointech a v cíli vůbec nic: počínaje cestou na start (svezl mě táta) a z cíle (platil jsem si lůžko v nočním vlaku - 68 eur, kolo mi na vlak dovezli dobrovolníci z cíle) přes stravování je vše v režii jezdce. 

Nedělal jsem si vyúčtování, ale odhaduji, že průměrný den jen na jídle a pití vyšel mezi 700 a 1000 korunami (pět až deset tatranek a dalších tyčinek, dva a víc litrů koly, několik ochucených birrelů, kebab/bageta/polévka, občas i normální oběd a někdy i dva, v ideálním scénáři i kafe). Další čtyři kila jsem ztratil cestou (slovní hříčka). Zdražení v restauracích je znát, ale v rozpočtu se to neprojevilo tolik především proto, že jako zastávky tvořily výraznou menšinu. 

Za nocleh jsem až na jedinou výjimku (ubytovna na Slovensku za 25 eur) neplatil, ale turistům z Baske chci za ty panáky a masáž poslat aspoň sponzorský dar.

Krátce zmíním, s čím jsem byl spokojen, a taky, co mohlo být lepší. Bezesporu jsem trefil výběr kola: na celopéru bych to určitě nejel (čím jednodušší kolo, tím lepší) a stabilní a tankovité erbéčko je na dlouhé cesty skvělý parťák. Pro mě nový a velmi oceňovaný vynález je přehazovačka SRAM Eagle s jedním tácem, ale přiznám se, že pošilhávám po elektronické - v závěru už asi kvůli zahnojenému lanku šla velmi ztuha, měl jsem prakticky nefunkční pravý palec a na lehké převody jsem řadil tak, že jsem páčku chytal celou rukou. 

Kontroverzní volbou bylo nepořizovat navigaci (nechtělo se mi utrácet za další jednorázový krám) a spolehnout se při snaze držet se na trase na běžecké hodinky na řídítkách s podporou mobilu s nahranou offline mapou, když se dostanu do nesnází. 

Systém fungoval dobře, pokud nešlo do tuhého. Naopak v nepřehledném terénu nebo potmě jsem dělal relativně hodně chyb, byť mě jistila obrazovka mobilu, a občas se víc soustředil na hledání cesty na malinkém displeji než na prostor před předním kolem (což se mi vymstilo). Hodinky navíc patrně nezvládaly práci s tak velkými soubory a při spouštění se zasekávaly (prostál jsem takhle dohromady hodinu až dvě). Asi bych to napříště řešil nějakým jednodušším přístrojem z řady Garmin Edge.

Jel jsem s běžnými řídítky, nijak jsem je neupravoval. Na konci už ruce hledaly jakoukoli jinou polohu, aby si odpočinuly. Ještě teď mě brní prsty, když píšu. U "sousedů" jsem viděl celou řadu různých řešení včetně nejrůznějších hrazdiček na upevnění navigace. Podle všeho to za ty peníze stojí.

Vyhovovala mi rámová brašna Apidura, v níž jsem vozil elektroniku, jen ji bylo potřeba neustále držet utaženou, jinak padala do stran. Pokud bych jel znovu, asi bych se snažil víc věcí vměstnat právě do oblasti rámu. 

Zadní brašnu se mi nedařilo vycpat tak, aby při jízdě držela tvar - pokus stabilizovat ji jakousi konstrukcí s držáky na dva bidony dopadl tak, že nejdřív jsem jeden držák při nastupování ukopl, načež druhý den celá konstrukce praskla a musel jsem ji sundat. 

U přední brašny jsem po nezdarech s jinými typy vsadil na ne moc vyzkoušenou a ve startovním poli asi ojedinělou krabicoidní brašnu Ortlieb. Vezl jsem v ní spacák a karimatku. Její výhoda spočívá mimo jiné v upevnění přes dvě velmi pevné šňůrky, díky nimž se dá okamžitě sundat a odnést. Jenže to vůbec nepotřebujete, spacák a karimatku člověk využije přesně jednou denně (a to ještě možná). V terénu se brašna rozkmitávala a měla tendenci blížit se přednímu kolu, což jsem zjistil už před závodem a řešil to dvěma plastovými popruhy, kterými jsem ji stáhnul. Originální, ne dodatečný stahovací systém se po několika dnech závodu zasekl a nejspíš zničil. Řešil jsem to tak, že jsem na to raději nesahal. Zcela zjevně to nebylo na tenhle typ závodu stavěné. 

S tím souvisí hlavní omyl, kterého jsem se při balení dopustil: ačkoli se jinak počet, objem i váha věcí, jež jsem sbalil, výrazně snížila, vezl jsem celkem těžkou a objemnou nafukovací karimatku a především poctivý péřový spacák o váze asi 750 gramů. Chtělo to nejdřív sehnat minimalistický spacák a pak tomu uzpůsobit brašny, ne hledat dostatečně objemné brašny pro zbytečně luxusní spacák. 

Tím se dostávám k zásadní chybě a ponaučení: je to potřeba celé vyzkoušet, jestli to dohromady funguje, najít si čas a vyrazit aspoň na víkend natěžko. Testování jsem bohužel nechal až na první dny závodu. 

Druhé ponaučení je paradoxní: pouhých pět set kilometrů na kole, které jsem letos před závodem ujel, mi bohatě stačilo (sjezdy bych se stejně nenaučil, když jsem je neuměl nikdy). Zúročily se tu patrně moje jarní naběhané kilometry, stoupající forma a těžké tréninky z poslední doby, které jsem jinak v závodech nedokázal jakkoli zužitkovat. 

Takže můj předpoklad, že v těch Mílích vlastně moc o jízdu na kole nejde, se stoprocentně vyplnil, což je takový motivační citát na závěr.

text a foto Řízek

HOLEŠOVSKÁ VÝZVA

Jak jsem si to představoval? Třeskne startovní výstřel a šlachovití blázni na drahých kolech se nezadržitelně vyřítí do rozpálených ulic Holešova, jako by zapomněli, že je čeká ještě 115 kilometrů. Řev podél trati je žene z města do kopců, kde budou zdolávat nekonečné kilometry a polykat horký prach zvířený pneumatikami těch ještě rychlejších. Z poslední řady pak vyjedeme my, na legendárním bikovém maratonu Drásalovi úplní nováčci. Popřejeme si s Milanem, ať to moc nebolí, a opřeme se do pedálů.

Jenže to by bylo moc normální.

Holešovská výzva je hodinu před závodem zjistit, že vám na kole chybí důležitá součástka. Přesně to se mi stalo. Obrátíš auto i batohy dvakrát naruby. Prohledáš i domek, kde jsme spali, záchod, sprchu i kuchyň. A nic. Marian, ač mě vidí poprvé v životě, duchapřítomně sedá na kolo a jede chybějící osu do vidlice shánět do města. Já si mezitím nadávám do debilů a podobných. Vrací se, osou mává a Milan, Lenka i Franta se radují.

Osa do mého kola nepasuje. Čas letí, dvacet minut do startu.

Na invalidním kole dojíždím do centra závodu a sháním dál. Osu, vidlici, kolo, prostě něco, abych mohl jet. "Fakt vám nemůžu vůbec nijak pomoct," slyším od chlapíka ze zastoupení renomované značky kol asi pětkrát. Než si slečna ve stánku nahlas uvědomí, že jedno zamluvené testovací kolo si někdo nevyzvedl. Svítá naděje. Nemám s sebou doklady ani peníze na zapůjčení, ale už jsme na správné cestě. Vždyť tu nechávám svoje kolo, proč chcete doklady?! deklamuji ve chvíli, kdy opodál asi zazněl výstřel a celý peloton kromě mě vyrazil. "Co bych dělal se starým airbusem?" říká pán a myslí tím moje kolo značky RB (přijde mi to sice urážlivé, ovšem zároveň jako vtipná slovní hříčka, nicméně na to není čas). Ze zoufalství přihazuji starý tlačítkový telefon Nokia; víc už kromě rozmačkané energetické tyčinky a náhradní duše nemám.

Začíná to být nedůstojné a víme to oba. "Já bych tohle neměl dělat," řekne a poleví - místo dokladů mu stačí fotka zapomnětlivého potížisty a jeho podpis a dobré slovo. Mechanici mi připraví bílý karbonový Specialized Stumpjumper (je parádní, ale jel bych i na skládačce nebo na kole z hypermarketu, pokud by bylo celé) a hurá na start, čtvrt hodiny po ostatních.

Holešov jako by vymřel. Nikde nikdo. Na horké ulici chybějí jen ty westernové poskakující chuchvalce sena. Projedu startovní bránu a dojde mi, že vůbec nevím, kam dál. Zkusmo vyrážím po hlavní silnici, hrozně rychle, ale úplně špatným směrem (jak posléze zjistím). Vrátím se na start a celé to zopakuji. Najdu pořadatele, který bohužel zrovna hovoří s televizí. Pak mě nasměruje na blízkou vesnici, odkud už je závod značený. V duchu se hystericky směju, když na jediném přejezdu zrovna musí jet vlak a já zase stojím, když už jsem se konečně rozjel. Potkávám první šipky, uháním k horám a diváci trousící se k domovům mě povzbuzují; cítím v tom ironii.

Vím, že mě čeká ještě 115 kilometrů a skoro 4 kilometry převýšení, a že tedy není moc kam spěchat, jenže být v čemkoli poslední na světě je hrozně zneklidňující. Asi po dvaceti minutách ostrého šlapání konečně zahlédnu pár cyklistických dresů. V jednom z nich je Franta (64 let). Nechal nás spát ve svém domku, kam jsme v půl jedenácté večer přijeli. Vyprávěl nám o Drásalovi i o dalších závodech. V domečku má svérázně řešené rozvody energií a vody a huňaté nahotinky z roku 1986 na zdi, a především stěnu slávy, kde mu visí veškerá startovní čísla a diplomy. Jsem pro něj "kořen z Prahy" a volá na mě, jestli jsem to s "tú osú" vyřešil. Hulákám, že jo, že mám cizí, ale dobré kolo, kyneme si a začínám ten kraj mít rád.

Pan Franta

Prudký kopec se klikatí po louce vzhůru a když za hluku řehtaček a křiku ukrajuji na večerníčkův převod metry horkého asfaltu a míjím unavenější bikery, připadám si skoro jak na Tour. Jen mi chybí můj domestik. Volám Milanovi, že jedu a že šance na vítězství v etapě žije. On zvolňuje a asi po hodině "mého" závodu se setkáváme. Jedeme rychle a dereme se vzhůru do kopců i pořadím. Skrze brody, nečekané louže, ovšem nejčastěji prašnými cestami po rozpálených loukách i lesích a do prudkých kopců. Nejvyšší bod trati, Kelčský Javorník (862 m.), mi zas tak děsivý nepřišel. Jen ta krajina je nápadně hezká. Na občerstvovačkách do sebe lijeme ionty a pojídáme třeba banány namáčené v soli a sýr.

První půlka ubíhá rychle, možná až moc. Dlouhé stoupání na Prženské paseky kolem šedesátého kilometru předznamenává tu druhou, horší polovinu. Už se jede převážně na slunci. Přestávám se kochat Hostýnskými vrchy, krajinu rozděluji jen na tu vedoucí do kopce a z kopce. Klesá frekvence velmi vtipných narážek ostatních jezdců na můj rumový dres (Hehe, Božkove, já myslel, že tam něco vezeš, a ono je to jen namalovaný! Hehe, Božkove, makej, aby ti to nezteplalo), naopak stále častěji v kopcích prostě tlačíme. To Milanovi jde mimořádně.

Skutečně vážné to začíná být od devadesátého kilometru dál. Po stém kilometru dostávám křeče po sesednutí z kola cestou na občerstvovačku. Chodit už nelze, ale šlapat se ještě jakž takž dá. Zbývají dva poslední táhlé kopce a dva sjezdy. Na prvním z nich se vyhýbám pomalé slečně jedoucí kratší trasu a džentlmensky padám mezi šutry. Vstávám a znovu padám, to ta křeč. Ale to jsou jen detaily proti pánovi, který na posledním rychlém sjezdu boural a vážně pomláceného ho v bezvědomí odvezl vrtulník.

Do Holešova dojíždíme po necelých osmi hodinách naráz, ale koberec s vestavěnou časomírou s tímto řešením nesouhlasí. Milan, po většinu času čerstvější než já, tak bude ve výsledcích nespravedlivě až 293., zato já na hezkém 292. místě. Kompenzací za tohle příkoří je parádní rádio, které kolega vyhrává večer v tombole.
Měním půjčeného "spešla" (mockrát děkuji) za zchromlého "airbusa", loučíme se s Marianem a Lenkou (Franta teprve dojíždí) a náš moravský výlet pokračuje méně dramaticky.

Milanovi rodiče nás ve Velkých Karlovicích budou (postupně) hostit slivovicí, pivem, krkovičkou na grilu, frgály, cikánskými nudličkami a zeleninovou polévkou, jahodovým dortem a bezinkovou šťávou. Mezi tím vším hodováním ještě vyběhneme na rozhlednu a někde támhle za obzorem, daleko na západě za horami je moje žena a kocour. A tak vyrazíme na další dlouhou cestu horkem, taženi tentokrát neviditelným šlapáním motoru auta, s občerstvovačkami na pumpě.

text Řízek, fotky Lidka Polišenská, Tomáš Miklík, Vilém Horáček, Milan Jonák, Milan, Řízek

DVA V JEDNOM

Přiznám se, že hrozně nerad o něco přicházím. Oželet jednu z paralelně probíhajících akcí pro mě bylo kdysi natolik těžké, že se začalo říkat, že sedím jednou prdelí na deseti posvíceních. Byť je to u většiny lidí fyzicky téměř nemožné, dost často to tak bylo. Třeba jsem vyrazil hned na několik silvestrů zároveň. Takže když jsem si měl vybrat, zda se letos vydat na oblíbený turistický pochod Radotínské kolo Jardy Baráka odpočinkově s manželkou a kamarády, či objet drsnou cyklistickou variantu, vybral jsem si logicky oboje.

Moje RB po RKJB

V sobotu ráno všichni slušní lidé spali. Ženě, která se do poslední chvíle snažila tomuto scénáři zabránit, se něco zdálo: že se její muž oblékl do přiléhavého, nakrmil kocoura, pokradmu se proplížil ven a za tmy naložil kolo do auta. V Radotíně kolo poskládal, zapnul čelovku a zamával překvapeným organizátorkám. Takže zdrávi došli, respektive dojeli!

V reálu jsem u toho pokradmého plížení udělal strašný bordel a nechal jsem tam klíče, brýle a chytré hodinky, jinak se jí to zdálo přesně. Za cementárnou se začalo rozednívat, blátivá červená značka objímající potok však měla v procitání zpoždění. Čelovku jsem jako nepotřebnou odložil v Chýnici, kde jsem v kopci předjel cyklistku na úplně čistém, bílém horském kole. Vypadala jak víla.

Zato já! Z červeného kola se stalo hnědé. Obličej mi pokryly bahenní pihy a boty jsem měl promočené, což se dalo vysvětlit tím, že mají žraloka a několik děr ve špičkách. Přesto jsem v době, kdy slušní lidé včetně mé ženy vstávali, dál ujížděl směrem Srbsko, Karlštejn a lom Amerika.

Když všichni na povel vyskočí
a fotograf to prošvihne.

Síly mi začaly docházet po asi čtyřiceti kilometrech v obci Mořina. Vešel jsem do obstarožní sámošky. Asi osmiletý chlapec-prodavač měl hrůzu v očích. Ne tak z mého zjevu, ale spíš z představy, že mu pošpiním jeho krám. Kasa zachrastila a mladý Michal Tučný zahlásil "Čtrnáct korun!". Horalka a koblížek byly nejlepším jídlem dne. A i když byly asi plné palmového oleje a podobných věcí, donesly mě až k sokolovně.

Tam už čekala žena a naši kamarádi. Po odbahnění jsem s nimi vyrazil na konvenční dvacetikilometrový výšlap přes Černošice a Vonoklasy. V Černošicích jsme se rozprchli na farmářské trhy a nakoupili nesmysly. Ve Vonoklasech jsme se nechali zlákat k návštěvě patrně nejhorší hospody na světě průhlednou fintou, že dáme 105 korun a můžeme jíst vše, co se nám zamane. Jenže nejenže to všechno včetně hospody bylo nechutné a hnusné, navíc pan restauratér byl příjemný jak osina a jako třešnička na dortu z karbanátků a mastných špaget bylo, když mě nechal poklidit stůl s tím, že jsou restaurace bez obsluhy. Takže tam příště ne.

U seniora v Solopiskách jsme koupili mošty. Vanessa dostala ostružinový. A s Vaškem jsme letos téměř napoprvé našli vyhlídku na celý ten náš krásný kraj, jemuž by se mohlo říkat třeba Meandry Berounky. Na samotný závěr dvojvýletu jsem si ještě dvakrát zvrtnul kotník, ale to dodávám spíš jen tak do statistiky.

Hanina projevila mírný údiv, když jsem se dožadoval druhého účastnického diplomu a druhé propisky s nápisem Radotínské kolo. A byť se budou turisté chlubit, že pochodníků bylo podle rozdaných účastnických listů letos 277, ve skutečnosti jich bylo o jednoho méně. Ten jeden zato stihl hned několik posvícení.

text a fotky Řízek

NEDVĚD JE BOREC (Zápisky z necest, díl III.)

Zdává se mi poslední dobou, že jedu sám na kole po široké, přehledné cestě nekonečným lesem. Cesta mírně stoupá, pak se na horizontu láme a objevuje se další identická terénní vlna. V tom lese panuje zvláštní, až trochu nervózní klid. A já v tom snu najednou nevím, jestli se pořád ještě přibližuji svému cíli, nebo už se mu vzdaluji. Budím se zpocený a zmatený.

Po půlnoci jsem opravil brzdu. Válečky tlačící destičky proti kotouči jsem do přibližně správné polohy dostal otvírákem švýcarského nože a nakrátko zažil pocit, jaký mívají vítězové. Až se trochu vyspím, čekají mě Orlické hory, kopce, turisté na elektrokolech a asi sto padesát různých vojenských bunkrů, počínaje Boudou a konče Haničkou.

Nejprve ale musím v Českých Petrovicích počkat na nedochvilného provozovatele večerky, protože mi docházejí jesenky. A hned potom se ve stejné obci zastavit v neoficiálním checkpointu, kde mi loni příznivci závodu z řad laické veřejnosti polévkou a klobásou opravili nalomenou psyché, i když jsem neměl na útratu. Splatil jsem dluhy a jel dál, než jsem kousek od Divoké Orlice při jednom nešikovném přeřazení v kopci překroutil řetěz. Nikdy jsem nic podobného neviděl, článek vypadal jako těstovina fusilli, tedy jako jakési vřeténko. Celé to bylo nejen překroucené, navíc i úplně vytržené z kontextu. Udivilo to i Radka, který mě opět předjel. Naštěstí jsem si včera vyzvedl náhradní řetěz. Kolu se však z nějakého důvodu nelíbí, převody se mění samovolně, nepředvídatelně a v nevhodný moment.

Ale hlavně se nesouhlasně ozývá achilovka. Před deseti lety jsem si ji při fotbale přetrhl a od té doby mi, už zrekonstruovaná, občas připomene mé limity. Začínám se v sedle kroutit hledaje nejméně bolestivou pozici a zjišťuji, že žádná taková neexistuje. Orlické hory tak vnímám jen okrajem zorného pole jako kulisu soukromého zápasu se svým tělem i kolem.

Trápí mě i polské Stolové hory, které se mi loni tak líbily. Nejsou to hory. Sotva znatelné pěšinky se táhnou nekonečnými hrbolatými loukami. Naše kola v tomhle terénu tápou. Nevypadá to zákeřně, přesto jakýkoli pohyb vpřed stojí velké úsilí. Hodně tlačíme, stejně jako posléze cestou přes kamenité Broumovsko. Radkovi ujíždím, když ve sjezdu přes kamenné schody, které bývaly asi cestou, poškodí brzdu. Neloučíme se – však my se zase brzo uvidíme. Správně tipuji, že v hospodě v Teplicích nad Metují.

Ty jsou oázou. Ve večerce dostávám jako dárek sladký plněný rohlíček a radostně se do něj zakousnu. Moment, neměl být špenátový. Fuj! Je vevnitř celý plesnivý. Plivu zelené cucky a nesnáším Teplice, večerky, Míle i svět.

Polská tma.

Zrovna se tu jede cyklistický závod Trilogy, a podíl ochotných mechaniků v okolí je tak výrazně vyšší než v běžné populaci. Dva muži s dodávkou mi seřizují a mažou kolo. Řetěz byl špatně nandaný (zažívám pocit, jaký mívají poražení). A dvě ženy s lékárnou mi věnují sprej, který má z achilovky vyhnat bolest. Přinejmenším příjemně chladí. Stačí tomu jen věřit.

Jednu pizzu jíme na místě, druhou balíme na horší časy. Restauratér nám děsně fandí a jako pozornost podniku nám věnuje každému pomeranč. Servírka zase přinese domácí buchty. Shodneme se, že nejsou nic moc – otrnulo nám, takže pojeďme dál. Rychle se stmívá a přes okraj Adršpachu míříme do Polska. Hraniční kameny svítí do tmy. Jiné ale naopak číhají v šeru na neopatrné. S čerstvým výronem pajdám z prudkého srázu, skoro se to nedá ubrzdit.

Polská zastawka autokarowa.

O deset minut později na mě v opuštěné vísce zaútočí dvojice psů. Sultán i Tyrl štěkají a cení zuby. Jeden je línější, druhý, o poznání větší a hrozivější, za mnou neváhá běžet desítky metrů. Srdce až v krku a rychlostní rekord.

Hafan to najednou vzdává. Mám toho dost, beru zavděk první autobusovou zastávkou a její prohnutou lavičkou a v dálce ještě slyším štěkání.

Po snídani, k níž byla čím dál tím lepší pizza, nezbývá než přejet a přetlačit Krkonoše. Je mnohem větší zima a chvílemi prší. Vybílím pekárnu v Peci a hodinu se zabývám stoupáním na Výrovku (470 výškových metrů). Závodím s klukem, který jde pěšky v džínách a teniskách, a je to napínavé až do konce. Z Výrovky by mohl být parádní sjezd vlastně kamkoli, jenže zakladatel závodu Jan Kopka bohužel získal povolení protáhnout účastníky po jinak neprůjezdné cestě nad Svatým Petrem do Špindlerova Mlýna. Sice se nedá moc jet, ovšem výhled je krásný.

Kdekoli.

Na Dvoračky běžný smrtelník nemůže vyšlapat, ale vítěz závodu Milan Hanyk, toho času už dávno v cíli, to zvládl. Já měl problém to vůbec vyjít. Krkonoše pak postupně přejdou v polské Jizerky, které jsou sice otravné, ale méně zubaté. Na hranicích měním eura za zloté a usedám do místní restaurace Bombaj. Hoří tu vonné tyčinky, což je vzhledem ke stavu mé hygieny prozíravé. Orientální název restaurace, pokud správně chápu legendu pověšenou na zdi, pochází čistě z toho, že se sem chodilo "bumbat". Teď tu jsem sám, z plátna se Depeche Mode ptají: Tak kde je ta revoluce? A já nevím, mám jen svou zelňačku, pivo bez pěny a klobásu a musím jet dál. Na cestu mi pustí Clash: Should I Stay or Should I Go. Být po mém, volba je jasná.

Sjíždím do Hejnic a samozřejmě minu odbočku do krásného, dlouhého singltreku a musím se vracet, tedy se znovu rozjíždět do prudkého kopce, nadávat a proklínat Kopku i nemoudré rozhodnutí zúčastnit se. Ve městě samotném končí jakési slavnosti. Hledám cestu mezi kolejnicemi z rozebrané horské dráhy. Stánkaři to balí, jedna paní mi ještě prodá sýr se slevou. V kavárně seženu tři nožičky vlažných párků. Na vyžádání i s hořčicí. Třetí kontrolní bod je však už skoro za rohem.

CP 3.

Jeho osazenstvo mě vítá skoro jako rockovou hvězdu. Znovu se setkávám s Radkem a k mému údivu po pár minutách přijíždí nejen Slovák Peter, ale i můj dřívější souputník Tomáš. Má novou parťačku Denisu, v průběžném pořadí nejrychlejší ženu. Povídáme a hodujeme, ale nakonec s Radkem přeci jen odjíždíme směrem k Hrádku nad Nisou, zatímco zbytek v checkpointu nocuje. Neujedu daleko. Na první pohled si zamiluji přístřešek na křižovatce dvou polních cest, výhled je čtyřhvězdičkový, což samozřejmě nezahrnuje nebe, které se pokusům o klasifikaci zcela vymyká.

Čtyřhvězdičkový výhled.

Lužické hory překonáváme opět s Radkem. Je to inženýr přes elektrotechniku a vytváří řídicí systémy pro vlaky. Pro své řízení zvolil místo navigace bytelný mobilní telefon živený z powerbanky. Přehledněji vidí, co se na něj chystá, a minimalizuje tím riziko bloudění. Oproti tomu moje navigace přežila svou loňskou smrt jen díky dodávce náhradního displeje z čínské druhovýroby. Zvlášť na ostrém slunci spíš odhaduji, kam mám jet. V manuálu by mohlo být také napsáno, že není každý den podsvícení. Navíc má tendenci se vybít vždy v nevhodný moment, třeba při prudkém sjezdu. Následuje výměna unavených tužkových baterií za čerstvé provázená vulgaritami. Pokud jsem s někým předtím jel, už jedu sám.

U chaty Luž svačím a tryskem mě míjí Peter, který vypadá jako boxer. Je jeden z těch, kteří jedou strašlivě rychle, ale přesto se pořád motají kolem mě. "Ty máš lucifera?" ptal se mě jednou, kdy si prohlížel mou čelovku. "Ano, je výborný," konstatoval jsem. "Dobře," odpověděl a jel dál. A já cítil, že touhle zkouškou jsem prošel.

Tři nadprůměrně rychlí muži a nejrychlejší žena zdolávají obávaný Nordkap. Severní výběžek plný kořenů připomene, proč jsme vlastně tady: kvůli tlačení kol. Když se cesta konečně odvrátí od Německa, spadne mi hraniční kámen ze srdce.

Posouváme hranice.

Tlačit však budeme i nadále. "Hospoda před chvílí zavřela," oznámí mi turisté u rozhledny Tanečnice. Odmítám se s tím smířit a zvoním a bouchám na dveře. A vychází to. Provozovatel je velký fanda našeho závodu i tenisu. S Plíškovou to ve Wimbledonu nevypadá dobře, ale moje naděje na vítězství nad Mílemi aspoň v tie-breaku díky pivu, smažáku a borůvkovým knedlíkům naopak výrazně posilují. "Jste první letošní Mílař, který si dal pivo," říká. A opět se ukazuje rozdílnost přístupu: Radek staví jen na birell a knedlíky, Tomáš s Denisou kolem jediné hospody na padesáti kilometrech dokonce projedou bez zastavení. Přestávka mi tak trvá suverénně nejdéle, ale zase jsem po ní zdaleka nejšťastnější.

Nechci jet sám, a tak zaberu a řítím se za dávno ujetými kolegy k Českému Švýcarsku. Na strmé louce nespokojen spekuluji a přejíždím z jedné koleje do druhé. Zadní kolo mi však zůstává v původní stopě, několik vteřin jedu bokem, jako chodí někteří psi nebo jezdí starší škodovky, pak to vypadá chvilku jako plochá dráha, ale ve skutečnosti je to děsivý sešup a hrozí úraz. Nakonec se v sedle udržím a krátce poté uvidím Radka. S ním se nad Děčínem dotáhneme i k Tomášovi s Denisou. Ti volí nocleh nad městem, my chceme jet dál. Náročné technické klesání nás ale vyčerpá natolik, že před půlnocí bivakujeme na dětském hřišti v místech, které považujeme za relativně bezpečnou periferii Děčína (ano, je to oxymóron). Zatímco kolega zalezl někam do křoví, vybírám si zastřešenou skluzavku.

Že to nebyl nejlepší nápad, mi probleskne hlavou o dvě hodiny později. Rozespalý sleduji mladíka v kraťasech, jak peláší s mým mobilem a mizí někde za zatáčkou. Byla to patrně jedna z nejsnazších krádeží v jeho kariéře; škoda, že jde jen o otlučený huawei. "Měl pěkný běžecký styl," poskytuji přivolaným policistům detaily k popisu pachatele. Znám se, a tak mám naštěstí náhradní telefon, třebaže bez dat a kreditu.

Ten mi Radek obstará. Ve městě pochopitelně zůstat nechceme a v počínajícím dešti po noční snídani na pumpě míříme k Děčínskému Sněžníku. Cestou je krásný altánek a nám po násilně přerušeném odpočinku není do smíchu. Radek má pod očima tak hluboké kruhy, že to vypadá, jako by mu z těch míst lékaři odebrali druhý pár očí a jizvy se ještě nestihly zahojit. Altánek je až příliš přitažlivý. Hodinu spánku navíc nám odměří budík.

Výstup na Sněžník je jeden z nejnáročnějších, kolo často používám jako francouzské hole či chodítko. V blízkých Tiských stěnách zahlédnu dva mladé muže se psem. K mému údivu se z nich vyklube můj brácha, jeho kamarád (a jeho pes). Přišli mě povzbudit a moc se mi to hodí. "Jste nejostřejší megahusťák, sledujeme vás," říká kamarád nadšeně a na chvíli tomu věřím.

Ležérní Harapes.

Jinak mi důvody k radosti spíš docházejí, jak mi odcházejí další části těla. V Krušných horách začne protestovat koleno už tak zdecimované pravé nohy. Chvílemi šlapu jen tou zbývající a nálada se rychle kazí. V Cínovci, dvě stě kilometrů před cílem, leží poslední neoficiální checkpoint. Zatímco jedna z milých dam ohřívá jídlo a vaří kávu, druhá shromažďuje neuvěřitelné množství různých mastí, bandáží, tejpů i léčiv, aby mi pomohla.

Asociálně ujíždím trojici už skoro kamarádů a peru se s Krušnohořím sám. Zalesněné kopce mi připadají skoro identické. Kdybych se omylem začal vracet, poznal bych to? Stěží.

V Mníšku na hranicích s Německem je čínská restaurace. Na zápraží bůhvíproč stojí opršelý Zeus s nápisem Babylon Liberec a směje se na trpaslíky z protějšího stánku. Topinky s masovou směsí, rizoto a ibuprofen. Raději dva. Kamarádi přijíždějí, hodují výrazně úsporněji a svižněji, a dále proto jedeme spolu. Chceme dnes dorazit nejlépe až na Klínovec. Abychom se zítra do cíle ve Skalné u Chebu pohodlně dostali v celkovém čase pod deset dní.

První žena a její Melody boys.

Přijíždějí filmaři přivábení především příběhem nejrychlejší ženy. My jsme něco jako její ochranka. Taková je story, ve skutečnosti Denisa nic takového nepotřebuje – navíc z nás jede nejlépe, i když ji taky ráno zlobilo koleno. Držím se v pozadí i proto, že brufeny sice z bolesti v noze udělaly takovou tečku ve zpětném zrcátku, ale zároveň dost otupily moje smysly i dikci. Bohužel se dostávám i k mikrofonu. Jen zděšen slyším, jak prohlašuji věty jako: "Nesnáším cokoli, co zavání Polskem. Pokaždé, když se někde objevily ty jejich patníky, šlo všechno do háje". Na dotaz, jestli jsem někdy zvažoval, že to vzdám, rezolutně odpovídám: "Nikdy neodstoupím. Nikdy! Nech si to všichni zapamatují!". 

Ale jistý si tím vůbec nejsem.

Na Klínovec vystoupáme asi ve dvě hodiny v noci. Podle GPS mám dnes v nohách 167 kilometrů. Když vydechnu, ve světle čelovky stoupá pára ke korunám stromů, je to malebné. Najednou koruny dojdou, jsme na vrcholu a v ukrutné zimě se ubytujeme přímo u zdroje počasí – hned vedle meteorologické stanice. Po debatě, která připomíná spíš koňskou dražbu, dojdeme k tomu, že budíček bude v půl páté. Lezu naposledy do spacáku a mám na sobě úplně všechno, všechno je zpocené a mokré a všechno je jedno.

Ráno je všude vlhká mlha. Na Jizerce naměřili -5. Kdoví, kolik je tady. Sjíždíme do spícího Božího Daru. Klepu se zimou a počítám kilometry do konce. Tomáš jede zabalený do spacáku a do cíle ho to táhne víc než nás. Teď je asociální on. Až do Kraslic pokračuji s Denisou. Sympatická dívka z Liberce, která se po škole sebrala a rok pomáhala v Africe. Letos v květnu zjistila, že její současná práce v logistice v Německu nemá smysl (a taky ji vlastně vyhodili). Hodně jezdí na kole a chce si na škole dodělat doktorát. Je na ní vidět, že už chce být v cíli. Jede si pro fantastický rekord mezi ženami a mnou vynucená pauza v Kraslicích u stánku s kafem a teplou snídaní ji očividně zdržuje. "Ta sekaná nebude hned, počítejte tak čtvrt hodiny," líčí prodavač. Vysvětlujeme, že jsme závodníci, a získáváme body obdivu. Sekaná rázem zrychlí. "Tady máte sloní ucho," povídá muž a má pravdu, má to přesně ty rozměry. A je to moc dobré.

Tankujeme.

Kolem nás profrčí Radek, takže to rychle dožvýkáme a jedeme za ním. Z tisíce mil zbývá posledních 36 kilometrů. Vystoupáme nad město, na louky a pole, na nichž jsou nadrobeny kulaté balíky se slámou. Jen jeden z nich se zatoulal až na cestu, jinak všechny způsobně drží na svém místě, vzdor sklonu kopce. Snad naposledy do lesa. Po krátké svlékací pauze (otepluje se) mi dvojice ujíždí. Najednou je nevidím a v nepřehledné zatáčce nakrátko ztrácím i cestu. Když ji najdu, jsem sám.

Cesta znovu stoupá a kopce i les vypadají úplně stejně jako předchozích deset dní. Přidávám plyn, chci je dohnat. Musí jet hrozně rychle, pomyslím si. Takže taky zrychluji a nic mě nebolí. Vyjíždím z lesa na louku plnou balíků sena. Na tachometru mám 1666 kilometrů a podle propočtů mám teď někdy dorazit do cíle ve Skalné u Chebu. Ten Pavel Nedvěd je stejně borec, že se odsud dokázal jako fotbalista prosadit, když tu nemají ani metr rovné plochy na hřiště, honí se mi unavenou hlavou. Najednou leží balík sena přes cestu a v tu chvíli mi to dojde. Smykem zastavuji. Křičím. Pak schovávám hlavu do dlaní.

A je mi to najednou všechno úplně jasné: v nepřehledné zatáčce jsem sice našel cestu, ale jen tu, po které jsem přijel. Už víc než patnáct kilometrů se vracím, a nebýt toho balíku, dojel bych až do Kraslic. Nebo až na start do Nové Sedlice na Slovensku.

Tak ještě jednou a lépe. A rychle, co když je někdo těsně za mnou. Už mě zase všechno bolí. Zatáčka ve skutečnosti vůbec problematická není. Stačí se držet turistické značky. Je dokonce značená na Skalnou...

Cíl napodruhé nacházím a na tachometru mám 1700 kilometrů. Od startu na úplném východním konci jiné země uplynulo  9 dní, 22 hodin a 50 minut. Přes navigační lapsus končím na 21. místě. Žena, která si pro mě přijela, i ostatní kolegové na mě už skoro dvě hodiny čekají a lámou si hlavy, co se vlastně stalo. Dospěli k závěru, že jsem si v Kraslicích něco nechal.

Ve skutečnosti jsem tam ani nikde jinde nenechal vůbec nic. Naopak jsem si vzal z Mílí úplně všechno, co šlo. Zažil jsem euforii i pocit naprostého zoufalství, hrábl jsem si na opravdové dno, které leželo hluboko pod předpokládaným dnem, a dostal jsem se s kolem tam, kam by mě nenapadlo vylézt i bez něj. A to stačí.

Proto příště nepojedu, a jak říkají jezdci, kteří mají dost, "dám přednost těm, na něž se letos nedostalo".

I když... Míle prý nejsou kompletní, dokud je člověk neabsolvuje celé v obou směrech. Do té doby je pořád jen v půlce. A to já jsem nerad.



První díl najdete zde, druhý tady. 

Jak dopadli v textech zmínění závodníci:

Milan Hanyk - 1. místo, 6 dní, 23 hodin, 42 minut
Jan Kopka - 7. místo, 8 dní, 19 hodin, 32 minut
Jarda - 8-9. místo, 8 dní, 22 hodin, 29 minut
David - 11. místo, 9 dní, 4 hodiny, 3 minuty
Peter - 12. místo, 9 dní, 7 hodin, 19 minut
Tomáš - 18. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Denisa a Radek - 19.-20. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Ondra - 56.-57. místo - 13 dní, 0 hodin, 44 minut

Děkuji především:
Marušce a tátovi, mým skalním fanouškům
bráchovi
svému kolu RB
těm, se kterými jsem se vezl a tlačil
všem kamarádům, kteří mi poslali zdravice
Elišce B. i dalším z Deníku N
lidem na checkpointech (pravých i neoficiálních)
Liborovi, že se loni nechal ukecat

text Řízek, foto Ř., Anna Kopková a 1000 miles