DVA V JEDNOM

Přiznám se, že hrozně nerad o něco přicházím. Oželet jednu z paralelně probíhajících akcí pro mě bylo kdysi natolik těžké, že se začalo říkat, že sedím jednou prdelí na deseti posvíceních. Byť je to u většiny lidí fyzicky téměř nemožné, dost často to tak bylo. Třeba jsem vyrazil hned na několik silvestrů zároveň. Takže když jsem si měl vybrat, zda se letos vydat na oblíbený turistický pochod Radotínské kolo Jardy Baráka odpočinkově s manželkou a kamarády, či objet drsnou cyklistickou variantu, vybral jsem si logicky oboje.

Moje RB po RKJB

V sobotu ráno všichni slušní lidé spali. Ženě, která se do poslední chvíle snažila tomuto scénáři zabránit, se něco zdálo: že se její muž oblékl do přiléhavého, nakrmil kocoura, pokradmu se proplížil ven a za tmy naložil kolo do auta. V Radotíně kolo poskládal, zapnul čelovku a zamával překvapeným organizátorkám. Takže zdrávi došli, respektive dojeli!

V reálu jsem u toho pokradmého plížení udělal strašný bordel a nechal jsem tam klíče, brýle a chytré hodinky, jinak se jí to zdálo přesně. Za cementárnou se začalo rozednívat, blátivá červená značka objímající potok však měla v procitání zpoždění. Čelovku jsem jako nepotřebnou odložil v Chýnici, kde jsem v kopci předjel cyklistku na úplně čistém, bílém horském kole. Vypadala jak víla.

Zato já! Z červeného kola se stalo hnědé. Obličej mi pokryly bahenní pihy a boty jsem měl promočené, což se dalo vysvětlit tím, že mají žraloka a několik děr ve špičkách. Přesto jsem v době, kdy slušní lidé včetně mé ženy vstávali, dál ujížděl směrem Srbsko, Karlštejn a lom Amerika.

Když všichni na povel vyskočí
a fotograf to prošvihne.

Síly mi začaly docházet po asi čtyřiceti kilometrech v obci Mořina. Vešel jsem do obstarožní sámošky. Asi osmiletý chlapec-prodavač měl hrůzu v očích. Ne tak z mého zjevu, ale spíš z představy, že mu pošpiním jeho krám. Kasa zachrastila a mladý Michal Tučný zahlásil "Čtrnáct korun!". Horalka a koblížek byly nejlepším jídlem dne. A i když byly asi plné palmového oleje a podobných věcí, donesly mě až k sokolovně.

Tam už čekala žena a naši kamarádi. Po odbahnění jsem s nimi vyrazil na konvenční dvacetikilometrový výšlap přes Černošice a Vonoklasy. V Černošicích jsme se rozprchli na farmářské trhy a nakoupili nesmysly. Ve Vonoklasech jsme se nechali zlákat k návštěvě patrně nejhorší hospody na světě průhlednou fintou, že dáme 105 korun a můžeme jíst vše, co se nám zamane. Jenže nejenže to všechno včetně hospody bylo nechutné a hnusné, navíc pan restauratér byl příjemný jak osina a jako třešnička na dortu z karbanátků a mastných špaget bylo, když mě nechal poklidit stůl s tím, že jsou restaurace bez obsluhy. Takže tam příště ne.

U seniora v Solopiskách jsme koupili mošty. Vanessa dostala ostružinový. A s Vaškem jsme letos téměř napoprvé našli vyhlídku na celý ten náš krásný kraj, jemuž by se mohlo říkat třeba Meandry Berounky. Na samotný závěr dvojvýletu jsem si ještě dvakrát zvrtnul kotník, ale to dodávám spíš jen tak do statistiky.

Hanina projevila mírný údiv, když jsem se dožadoval druhého účastnického diplomu a druhé propisky s nápisem Radotínské kolo. A byť se budou turisté chlubit, že pochodníků bylo podle rozdaných účastnických listů letos 277, ve skutečnosti jich bylo o jednoho méně. Ten jeden zato stihl hned několik posvícení.

text a fotky Řízek