Na tomhle místě před příjezdem k ruzyňskému Terminálu 2 zmatkuju a selhávám pravidelně. Jsou tam čtyři pruhy a já nejsem s to si zapamatovat, že musím zahnout do levého, který vede do přízemí areálu, jinak se stane neštěstí. I tentokrát jsem místo k dlouhodobému parkovišti dojel o patro výše k tomu expresnímu, vzal lísteček, počkal na závoru, dojel k další závoře, stáhl okénko, počkal, až se závora zvedne, a zase se oklikou vrátil. Nic velkého, ale tak tři čtyři minuty nás to stálo. A aniž jsme to tušili, někde v těchto místech se začal psát scénář epizody ze seriálu Neletecké katastrofy.
"Ohni to tady do protisměru," nabádá mě bledá spolujezdkyně, která si podpírá čerstvě opíchnutou a zjevně dost bolavou ruku. Druhá spolujezdkyně na zadním sedadle zatím střídavě spí a vyhlíží letadla a těší se na krátký deštivý výlet ke studenému moři, na vrstevnici Josefínu, kterou nikdy neviděla, na starého kocoura Pepína, o kterém jsme jí vyprávěli. A hlavně na to letadlo.
Samozřejmě jsem to celé objel (přece nepůjdu špatným příkladem) a začal znovu a tentokrát dojel tam, kde jsme měli zamluvené parkování. Holky vystoupily s částí zavazadel, já jsem se ještě usmyslel kosmeticky přeparkovat, protože mi přišlo, že se v úzkém parkovacím domě příliš lepím na souseda. To je minutka, běžte napřed. Ještě by nám to někdo mohl odřít.
Letištní hala působí ospale. Ani my nijak zvlášť nechvátáme: máme pořád skoro hodinu do odletu. Míříme rovnou k bezpečnostním kontrolám. Tam se objeví další mikrozádrhel: čtečka nám odmítá vzít čárové kódy našich boarding pasů. Zkoušíme to neúspěšně oba (Heda to sice pravidelně trénuje na dětské pokladně v Národním zemědělském muzeu, ale bohužel jsme jí to nesvěřili), načež se všichni vydáváme přes celou halu k přepážce nízkonákladovky. Jejímu osazenstvu lístky normálně fungují, zvláštní.
Vracíme se přes celou halu zpět a teď už to jde. Turniket se otevírá a před námi se rozprostře obří, převážně frankofonní fronta. Její konec není vidět, ale hýbe se to, nebo se nám to tak aspoň jeví. Fronta střídavě telefonuje, opírá se o zavazadla a nervózně se dívá na hodinky. Taky se dívám. Nejdřív co pět minut, pak co minutu. Poslední zatáčka. Pár lidí předbíhá. Kroutíme nad tím hlavou, to my takoví nebudeme.
Už jsme skoro u těch bezpečnostních rámů, když se postup velmi zpomalí. Na hodinky se už dívám co dvacet sekund. Asi se zrovna mění služba u rentgenového pásu. Paní volným krokem přichází, a než usedne do křesla, s dalším zřízencem nekonečné sekundy společensky klábosí, kolik kdo dnes ušel kroků. VŮBEC MĚ TO NEZAJÍMÁ, FUNGUJ, BABO, myslím si, ale navenek jsem bohužel klidný. Koukal bych se na hodinky, ale musel jsem je sundat.
Fronta nejenže přestala postupovat, ale ještě jako by si zaměstnanci škodolibě vyhlédli naši skupinku. Hedina dětská lahvička putuje na rentgen (nedal jsem ji do průhledného igelitového sáčku s maximálním objemem 1 litr, protože jsem ji v zavazedlech nemohl najít) - to je tak minuta navrch. Kufry si také zvolily špatnou cestu, protože putovaly na nějakou důkladnější rešerši (další minuta až dvě). Notebook ven. Maruška s bolavýma rukama musí bůhvíproč sundávat boty. A tak dál.
Konečně jsem naštvaný a nervózní, ale bohužel pro nás je příliš pozdě, což mi začíná docházet až poté, kdy si na odletové tabuli přečtu "gate closed". "Dý van," odvětí někdo z Ryanairu zcela nevzrušeně na dotaz, odkud letí Gdaňsk (na vtip, že by mohl projevit trochu solidarity, není čas). V rámci možností pádíme z D6 na D1 - bolavá žena s nezavázanýma botama, já s Hedou na krku a třemi menšími kufry (včetně jednoho parádního s Tlapkovovou patrolou).
Na D1 už nikdo není. Letadlo ještě stojí u rukávu, ale vypadá to už zcela nedobytně. Já se naopak snažím být neodbytný. Pokouším se vést asertivní konverzaci s anonymním zřízencem, který (snad) patří ke stejné společnosti, ale vede to ke stejnému konci jako následné pokusy o autenticky zkroušený tón. Pán odchází, letoun se dává do pohybu. Hedi, koukni, támhle je naše letadlo. A kdy poletíme? Jindy, zlato.
Pár slz snadno spraví hranolky z Mekáče. Náhradní letenky tak jednoduše vyřešit nejdou. Ale vždycky je více cest. Po několika hodinách googlení a kombinování třeba zjistíme, že se nízkonákladové letadlo může úplně jednoduše proměnit v Pendolino a takový Gdaňsk v krásný třídenní výlet do Olomouce.
Navíc nám nikdo neodřel auto.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat