Vedle chaty, kam jezdíme, je ještě jedna menší. Na její trochu zanedbané zahradě jsem onehdy zasadil pár ubohých keříků červeného a černého rybízu, mezi nimi možná ještě dva polochcíplé angrešty; prostě žádná velká plantáž, ale zasadil jsem si je sám a člověk tak nějak obecně má sklony ty nedokonalosti přehlížet, když je jejich spolupachatel.
V menší chatě a na rybízové zahradě máme hosty z Ukrajiny a občas to vypadá, jako by tam byli odjakživa. Člověk má tak nějak obecně sklony zapomínat na ty šílené okolnosti, proč tu jsou, protože to působí skoro idylicky: taková trochu větší rodina na nekonečném víkendu.
Heda volá "Děti, děti" pokaždé, když dva kluky a dvě holky, kteří řádí úplně stejně a ona jim rozumí jen o něco méně než nám, z vedlejšího pozemku zaslechne, a řítí se za nimi. Když byly potichu, možná měly zrovna plnou pusu rybízu. Nezlobím se na ně. Nemůžu. Ale ten rybíz bych si rád dal. Nebo bych ho rozšmelcoval do marmelády. Byly by jí tak dvě deci, ale byla by moje.
Jedeme na výlet na jinou, tátovou chalupu, kde je báječně. Pořád se tam jí, dítě je nadšeno, dostalo k užívání tatrovku, stan a traktor a já, dost nečekaně, obsypané keře s rybízem. Moje žena a tátova přítelkyně trhají a auto se plní. Červený a černý je pravděpodobně román o sklizni rybízu.
Vracíme se do větší chaty, která sousedí s menší chatou. Abych svými nesmyslnými nápady zaměstnal fakt úplně všechny, tchyně shání u sousedů mlýnek na rybíz (a už možná tuší, že později v noci mi bude ještě prát pokecané kraťasy, abych měl zítra v čem jít do práce). Mlýnek, z jehož jednoho konce vytéká šťáva, zatímco z druhého vylézá takové nekonečné e-e, se jmenuje Tutti fruti a já jsem u vytržení, že lidstvo vymyslelo něco tak sofistikovaného jen kvůli blbému rybízu a že to sousedi schraňují jako oko v hlavě přesně pro tyhle vzácné příležitosti.
Šťávy vypadá, že je hodně, zachvátí nás proto zcela zbytečná panika, že máme málo skleniček. Tchán hledá další zavařovačky a hele, tady jsou už jen čtyři okurky, ty se dají případně obětovat. Nezapomeň jednu skleničku schovat, abychom měli na Vánoce na linecký!
Je to strašně sladké. To proto, že jsme tam vysypali dvě kila cukru. Zachraňuji to kyselinou citronovou, kterou jsem tam, pochopitelně opatrně a po lžičkách, nakonec taky vysypal celou. Docílím samozřejmě jen toho, že ta hmota, které je mimochodem jen pár skleniček, je zároveň strašně sladká i strašně kyselá. Ale je moje.
Kromě toho, že budu mít ráno ještě vlhké kraťasy, je jisté, že k snídani bude marmeláda. Ale co s ní? Oksana odvedle vlastně včera přinesla nějaké palačinky. Vše odpuštěno.
text a fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat