BOBINKA

"Vy máte takový štěstí. Ona je tak hodná!" říkává často Hedvičina babička a my vždycky přitakáme a dodáme: "No jo, ona je vážně taková bobinka" nebo nějakou podobně chytrou větu.

Ono totiž prvních deset měsíců soužití s miminem proběhlo zcela bez katastrof a občas snad i v jakési symbióze. Což má samozřejmě i tu stinnou stránku: na ty středně velké a větší strasti jsme, jak se ukázalo, naprosto nepřipraveni a nevytrénováni.

Střevní chřipka, nebo co to bylo, zasáhla před dvěma týdny naše dítě podstatně mírněji než zbytek rodiny a další odrovnané osoby, které měly tu smůlu, že se s ním anebo s jím infikovanými lidmi setkaly. Přesto to byl několikadenní záhul; krmení mimina, které prakticky odmítalo cokoli kromě mléka, po němž mu bylo blbě, prověřilo mimo jiné i naši schopnost improvizovat. Zejména dokud nám oběma bylo taky blbě, takže nebylo jasné, kdo je zrovna pečující a kdo pečovaný.

Když to odešlo, přišla rýma. K ní se jednoho dne přidaly vysoké horečky, malátnost a první pořádné ponocování (všem ostatním, méně šťastným rodičům se omlouvám), aplikace čípků a velmi odporného sirupu na bohužel jen dočasné snížení teploty a nakonec i antibiotika, návštěva různých lékařů a laboratoří ("Vy nám nesete ty knihy? - Ne, já jsem přinesl moč své dcery") a nakonec kýžené zlepšení.

To jsme samozřejmě velmi uvítali. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se to naplno neprojevilo zrovna ve čtyři ráno, ale člověk nemůže chtít všechno.

Nevím, jestli je možné, že v Británii omylem rozemleli do jejího sušeného mléka kokain, nicméně bylo by to jedno z možných vysvětlení pohledu, který se nám opakovaně naskytl po příchodu do ztemnělého pokoje.

Heda se široce otevřenýma modrýma očima hopsá na kolenou (achievement "stání" ještě neodemkla), trhá se šprušlemi postýlky a u toho nečekaně vydává zvuky podobné skandování. V podstatě tomu chybí akorát stroboskop, ale i ten bychom zvládli zařídit, protože máme z Ikey takovou kočičku, která, když se zapojí do zásuvky a zapne, svítí a mění barvičky. Ale kočičku asi necháme spinkat, jo?

Hedýsku, ty už nechceš spát? Hrrrrrrrrrr! (předvádí tygra anebo tátu; je to taková naše primitivní hra, ale lepší nemáme - já udělám hrrrrr, ona udělá hrrr. Občas i obráceně).

Co třeba dudlíčka? (vezme ho a ne přímo zahodí, ale hravě a nonšalantně upustí pod postýlku a okamžitě si sedá v očekávání dalšího dobrodružství. Onehdy jsem zajásal, jak už tak pěkně umí zlobit, protože na zlobení je potřeba fištrón. Teď na to, pravda, není úplně vhodná chvíle). 

Střídáme se u postýlky jako na orloji. Nakonec po dlouhých minutách a řadě marných pokusů a přemlouvání kapituluji, popadnu mimino a umístím ho do postele mezi nás. To je, jak z minulosti vím, polovičaté, nebo spíš třetinovaté řešení: vyspí se ona, my ne.

Jenže tentokrát to vůbec nefunguje, protože Heda je pořád asi na Ibize. Zdecimované rodiče, t.č. na pokraji zhroucení, považuje navíc za překážky a její Spartan Race má zřejmě trvat až do rána. Hele, teď objevila pelest postele. Škrábe na ni a u toho předvádí, jak dělá prasátko. Maruška se začala mírně hystericky smát. A mně už fakt dochází trpělivost, jako už vážně.

Vůbec nevím, jak to skončilo, ale myslím, že jsme před šestou usnuli, Hedvika diagonálně, já na samotné periferii postele. V půl sedmé mě vzbudil kocour dožadující se počtvrté za noc večeře, teď už asi spíš snídaně. Pak jsem šel nejspíš vařit čaj, do kterého mi upadl citron a já si trochu opařil nejen ruce, ale i obličej. Naštěstí se máma už za deset hodin vrátí z práce.

No a teď zas zoubky.

text a foto Řízek