Byl to vůbec první řekněme kroužek, kterého se naše dcera měla ve svém životě zúčastnit, a přípravy tomu odpovídaly. Vpředvečer události nám Maruška nachystala batoh s plavacími (goretexovými?) plenami, osuškou a různými variantami jídla podle průběhu a situace a dalšími pětačtyřiceti klíčovými věcmi, na něž samozřejmě nedošlo. Dostal jsem také na papírku napsanou adresu (webovou i skutečnou) plaveckého klubu mimin, kam se máme v určený čas dostavit a ve stejném počtu také posléze odjet. Žena byla pravděpodobně nervóznější než my. Než Heda nepochybně.
První faux pas nastalo samozřejmě ještě v předstihu: do klubu jsem volal čistě pro klid duše, abych si ujasnil dvě protichůdné informace uvedené na webu, jež se týkaly placení kurzu. Paní se zeptala, zda budu s dítětem plavat také, nebo zda budu vně bazénu. Přiznám se, že mě tím dotazem, který nás měl patrně zařadit do správné věkové kategorie, znejistěla. "Osm měsíců? No tak to samozřejmě budete plavat s ním," spráskla ruce (obrazně řečeno, leda by měla handsfree), zatímco si pravděpodobně představovala nesvéprávného jedince, jak ze břehu v klidu pozoruje mimino nořící se pod vodu. Nakonec jsme si to nějak vysvětlili, takže z OSPODu tu ještě nikdo nebyl.
Heda do všech systematických příprav samozřejmě hodila vidle tím, že vstala nečekaně pozdě, přibližně v půl sedmé. To by vzhledem k tomu, že lekce začíná ve čtvrt na deset a autem jsme tam za patnáct minut, nebyl zas takový průšvih, jenže ona je zvyklá si po ostrém ranním rozjezdu ještě na chvíli dáchnout. Tahle chvíle nastala bohužel až zhruba v 8:30.
Nedalo se svítit, v 8:45 jsem na ni něžně pustil skrz žaluzie sluníčko. To, že jsme měli dle instrukcí na místě být již deset minut předem, jsem vzdal - na veškeré vypravení (sváča, přebalení, obléknutí, a to mluvím jen o dítěti) jsme i tak měli šibeniční čtvrthodinu. Dvě minuty před udaným začátkem lekce jsme však byli na místě, a to nás ještě u Thomayerky zdrželi mufloni přecházející vozovku.
Stejně jsme ale přišli pozdě, protože účastníci seznali, že už jsou všichni, a tak začali o něco dříve. Tedy spíš účastnice seznaly. V bazénu ve sklepení rodinného domu kroužila pětice maminek s miminy v náručí a uprostřed kolečka paní instruktorka, která místo mimina trochu topila panenku. "Vítáme tatínka," zaznělo naším směrem a zalezli jsme, já trochu v rozpacích, Heda s očima navrch hlavy, do bazénu.
Pohybuji dítětem, které doteď poznalo akorát vanu a bazének o rozměrech a tvaru pneumatiky osobního auta, v divokém rytmu skladby Pásla ovečky, ono spokojeně sleduje okolí a zubí se, jak jen to se dvěma zuby jde. "Tatínek bude držet holčičku pod hrudníčkem, ano?" probírá mě z euforie cvičitelka a demonstruje úchop na panence. Ano, maminkám to všem jde výborně.
Zkoušíme polévání hlavičky, paní nás také kropí konévkou. Hedě je to jedno, protože její nejoblíbenější věcí jsou momentálně cizí děti, nejlépe ty, které si jí vůbec nevšímají. A těch je tu dost, takže je všechno skvělé a že je tu nějaká voda, je úplně vedlejší. Ale blíží se finále lekce, a to se ukáže být naší královskou disciplínou: sbírání předmětů z hladiny.
Tady mě vrozená soutěživost donutí nespokojit se jen s hezkými dvourozměrnými zvířátky, které uchvátit je celkem snadné, ale dřív než zareagují maminky, nasměruju Hedu mezi míčky, což je jiná liga. Taky se nám to daří až poté, co si dcera chytře dopomůže okrajem bazénu, ale nikdo si toho nevšiml. Je prostě dobrá, nicméně příště už chci vidět sbírání i na volné hladině, jasné? A žádné výmluvy. Do té reprezentace se dostaneš a že tě to nebaví? Nezájem!
Zdá se, že je konec, ostatně i cvičitelčina panenka má už trochu modravé rty. Do bazénu se hrnou starší děti a my míříme do šatny, samozřejmě omylem do dámské, jak jsem posléze jemně upozorněn.
Heda má dost, po návratu domů spí přes dvě hodiny. A zítra nás čeká klidná, rovinatá etapa bez jakýchkoli extrémů a mimořádností. Tedy zejména mne, protože hlídá babička.
První faux pas nastalo samozřejmě ještě v předstihu: do klubu jsem volal čistě pro klid duše, abych si ujasnil dvě protichůdné informace uvedené na webu, jež se týkaly placení kurzu. Paní se zeptala, zda budu s dítětem plavat také, nebo zda budu vně bazénu. Přiznám se, že mě tím dotazem, který nás měl patrně zařadit do správné věkové kategorie, znejistěla. "Osm měsíců? No tak to samozřejmě budete plavat s ním," spráskla ruce (obrazně řečeno, leda by měla handsfree), zatímco si pravděpodobně představovala nesvéprávného jedince, jak ze břehu v klidu pozoruje mimino nořící se pod vodu. Nakonec jsme si to nějak vysvětlili, takže z OSPODu tu ještě nikdo nebyl.
Heda do všech systematických příprav samozřejmě hodila vidle tím, že vstala nečekaně pozdě, přibližně v půl sedmé. To by vzhledem k tomu, že lekce začíná ve čtvrt na deset a autem jsme tam za patnáct minut, nebyl zas takový průšvih, jenže ona je zvyklá si po ostrém ranním rozjezdu ještě na chvíli dáchnout. Tahle chvíle nastala bohužel až zhruba v 8:30.
Nedalo se svítit, v 8:45 jsem na ni něžně pustil skrz žaluzie sluníčko. To, že jsme měli dle instrukcí na místě být již deset minut předem, jsem vzdal - na veškeré vypravení (sváča, přebalení, obléknutí, a to mluvím jen o dítěti) jsme i tak měli šibeniční čtvrthodinu. Dvě minuty před udaným začátkem lekce jsme však byli na místě, a to nás ještě u Thomayerky zdrželi mufloni přecházející vozovku.
Stejně jsme ale přišli pozdě, protože účastníci seznali, že už jsou všichni, a tak začali o něco dříve. Tedy spíš účastnice seznaly. V bazénu ve sklepení rodinného domu kroužila pětice maminek s miminy v náručí a uprostřed kolečka paní instruktorka, která místo mimina trochu topila panenku. "Vítáme tatínka," zaznělo naším směrem a zalezli jsme, já trochu v rozpacích, Heda s očima navrch hlavy, do bazénu.
Pohybuji dítětem, které doteď poznalo akorát vanu a bazének o rozměrech a tvaru pneumatiky osobního auta, v divokém rytmu skladby Pásla ovečky, ono spokojeně sleduje okolí a zubí se, jak jen to se dvěma zuby jde. "Tatínek bude držet holčičku pod hrudníčkem, ano?" probírá mě z euforie cvičitelka a demonstruje úchop na panence. Ano, maminkám to všem jde výborně.
Zkoušíme polévání hlavičky, paní nás také kropí konévkou. Hedě je to jedno, protože její nejoblíbenější věcí jsou momentálně cizí děti, nejlépe ty, které si jí vůbec nevšímají. A těch je tu dost, takže je všechno skvělé a že je tu nějaká voda, je úplně vedlejší. Ale blíží se finále lekce, a to se ukáže být naší královskou disciplínou: sbírání předmětů z hladiny.
Tady mě vrozená soutěživost donutí nespokojit se jen s hezkými dvourozměrnými zvířátky, které uchvátit je celkem snadné, ale dřív než zareagují maminky, nasměruju Hedu mezi míčky, což je jiná liga. Taky se nám to daří až poté, co si dcera chytře dopomůže okrajem bazénu, ale nikdo si toho nevšiml. Je prostě dobrá, nicméně příště už chci vidět sbírání i na volné hladině, jasné? A žádné výmluvy. Do té reprezentace se dostaneš a že tě to nebaví? Nezájem!
Zdá se, že je konec, ostatně i cvičitelčina panenka má už trochu modravé rty. Do bazénu se hrnou starší děti a my míříme do šatny, samozřejmě omylem do dámské, jak jsem posléze jemně upozorněn.
Heda má dost, po návratu domů spí přes dvě hodiny. A zítra nás čeká klidná, rovinatá etapa bez jakýchkoli extrémů a mimořádností. Tedy zejména mne, protože hlídá babička.
text a foto Řízek
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat