neděle 31. května 2020

JEDEN HEZKÝ MOMENT

Jako se dnes dalo s úžasem sledovat přistání soukromé vesmírné lodi Crew Dragon vezoucí živé astronauty u Mezinárodní vesmírné stanice, koukal jsem s otevřenými ústy na rvačku pár minut před koncem finále Piškotova poháru v malém fotbale. Kvalita emocí byla, pravda, různá, nicméně v obou případech platilo, že něco takového tu bylo vůbec poprvé. Pokud tu vřavu Piškot odněkud pozoroval, musel z těch brunátných lidí, kterým ruply nervy, mít srandu. Slyším ty sžíravé glosy.

Desátý ročník jeho poháru, podobně jako jiné významné sportovní podniky s mnohaletou tradicí, bojoval s nemocí covid-19. Na rozdíl třeba od Bostonského maratonu se díky nezměrné píli organizačního týmu podařilo najít náhradní termín, který se hodil i šestici účastníků. Bylo to oproti minulým letům jisté zmenšení této události, ale ukázalo se v řadě aspektů jako velmi praktické.

Celý turnaj probíhal za zpřísněných hygienických opatření. Bylo to opravdu ostré: v předvečer turnaje, při tradičním nákupu tatranek, zlevněných sektů a dalšího občerstvení se kolega, spolupředseda turnaje zamyslel a zavrhl jablka jakožto ovoce, které se v polních podmínkách obtížně dezinfikuje. Banány naštěstí prošly, neboť jsou hermeticky obaleny sterilní slupkou. Měli jsme i dezinfekční gely. Ten náš nám ale někdo sebral.

Hrálo se na Děkance ve dvou tříčlenných skupinách. Do áčka jsem nalosoval nás, týmy Na zdraví pana Macháčka a Jedna noha netleská. Ve druhé skupině bojovali hráči dvojnásobného mistra Torolky, desetinásobného účastníka (a jednou i vítěze) Kozy znezaneřáděné a J.R. Clubu.

Náš FC Forejt prošel důkladnou proměnou, kterou doceníme asi až časem. Sešlo se nás neuvěřitelných jedenáct, což bylo na jednu stranu skvělé, na druhou stranu nikdo moc netušil, kde a co má hrát. Věděli jsme akorát, že gólman Karel bude muset na první zápas do pole, protože si Kuba nevzal kopačky (táta mu pro ně sjede) a že bývalý gólman (já) bude někde běhat mimo dění. Druhý problém je, že to obecně moc neumíme.

Macháček nás zcela převálcoval. Pomohl mu náš stoper Kubajz vlastňákem, další dva góly už zvládli hráči v modrém dát sami. Nedostali jsme se skoro za půlku. Já jsem byl u míče asi třikrát, z toho dvakrát jsem ho poslal do autu a jednou rovnou soupeři.

Byla to studená sprcha, byť ne tak zcela nečekaná. Druhý zápas s Jedna noha netleská tak byl poslední šancí, jak nezůstat mimo play-off. Tentokrát to bylo vyrovnanější, ale dost jsme vzadu hořeli, přestože nový kapitán Matyáš organizoval, jak mohl.

Karel, jehož příjmení si ještě nepamatujeme (jak se ukázalo později, když jsme mu chtěli dát diplom pro nejlepšího brankáře), chytil tři jisté góly, penaltu a asi patnáct střel. A pak zase zaúřadoval Kubajz a s druhým vlastním gólem se stal naším nejlepším střelcem. Mohli jsme ale aspoň vyrovnat: míč se zatoulal proti mé opírací levé noze, zavřel jsem oči a očekával, že střela skončí někde na zahradě před kolejní diskotékou Madona. Ale kupodivu to letělo do horního rohu branky, jenže zpropadený gólman to vytáhl. A měli jsme tam ještě jeden hezký moment, však o něm ještě uslyšíte. Ještě mnohokrát.

Prohráli jsme 0:1 a bylo jasné, že pohár ani jakékoli kvalitní umístění nás letos opět nečeká. Naopak, rychleji se z turnaje ani fyzicky nedalo vypadnout.

Zbývalo zhruba dvě a půl hodiny čekat na soupeře pro zápas o páté místo a sledovat, co se děje v druhé skupině, a zhruba stejně dlouho si spalovat pod nečekaně ostrým sluncem ksichty i pleši a čekat na zahrádce na krkovičky a kuřecí steaky z grilu. Čas jsme ukrajovali pivem a rozebíráním jediného zaznamenání hodného hezkého momentu: Kubajzovy geniální kolmice, která mě našla na pravém křídle a vyslala mě ke zteči s jediným obráncem. Tomu jsem prostě utekl; zbývalo jen nějak kloudně najít volného spoluhráče před brankou. To už jsem nezvládl. Ale ta kolmice! Ta kolmice neměla chybu.

Torolka zatím v brankově chudším béčku porazila J.R. Club 1:0 a ten si ve stejném poměru zase poradil s Kozou znezaneřáděnou. Málem mi pak zaskočil hranolek, když se Koza nečekaně ujala vedení 1:0 nad Torolkou. V tu chvíli totiž zavládla ve skupině B totální remíza, ekvilibrium, Achillova patová situace, nebo jak to nazvat. Kdo by za této situace postupoval, je ve hvězdách: řešení jsme nicméně bryskně vymysleli (penaltový megarozstřel s využitím neutrálního brankáře, jehož příjmení si nepamatujeme). I tak jsem ale nepokrytě jásal, když Torolka vyrovnala a vzápětí otočila na 2:1. A to mám Kozu moc rád.

Jelikož Na zdraví pana Macháčka přejeli i Jednu nohu netleská (4:2), v semifinále potkali J. R. Club a deklasovali ho. Torolka zase přešla přes Jednu nohu, no a na nás zbyla Koza znezaneřáděná.

Utkání, do kterého jsme nastoupili v krásných bílých turnajových trikách (další letošní "poprvé") s Piškotovou třináctkou na zádech, oboustranně ovlivnila dlouhá pauza, omamné a psychotropní látky a pivo. A taky to, že to moc neumíme. Nebylo to příliš ke koukání, ale to nám vždy vyhovovalo. Chvílemi to vypadalo, že nikdo žádný gól ani dát nechce, naštěstí brácha Kuba se už přezul a zblízka nezaváhal. Pak jsem si připsal ještě kanadský bod za špatnou přihrávku na Filipa, který opět ukázal, že fotbal hrát umí, a i přesto hraje s námi (2:0). Nebyli jsme poslední, čímž jsme splnili plán. A buďme realisté. Na druhou stranu, ta kolmice! Na té se dá stavět.

Když si J.R. Club poradil s Jednou nohou v zápase o třetí místo, nastalo finále. V bezesporu nejkvalitnějším zápase turnaje byla Torolka proti Na zdraví pana Macháčka lepší a šla do vedení. Druhá půlka začala obdobně, avšak z utkání se stával zápas v prapůvodním slova smyslu: sledovali jsme nervózní okopávanou s vytrvalým lkaním na údajnou nepřízeň rozhodčího, provokováním, nadávkami a více či méně zákeřnými fauly. Seděli jsme se ženou na lavici za plotem a čekali, až (a jak) to skončí. Skončil to Vašek, když se to skutečně začalo rvát. Stačilo, 1:0, vyhrála Torolka, gratulujeme.

Zhodnocení turnaje bylo rámováno němými i vyřčenými výčitkami, zpytováním svědomí, omluvami a usmiřováním. Zakopaný tomahavk měl podobu tácu s panáky tuzemáku. Už se k tomu nevracejme; raději jsme se vrátili k pivu a k diskusi o té geniální kolmici. Mimoto jsem se pokoušel našeho španělského technika, který se tak rád topí v kličkách, když je poslední, naučit vyslovovat "Kozel". Přes mou snahu trvá na [ko-sel]. Pak zůstalo zdravé, historické jádro Forejtu a Torolka s pohárem, který si (s pochopitelnými výhradami) zasloužila.

Tu vesmírnou loď jsem dnes samozřejmě prošvihl, zapnul jsem televizi o pár minut později. Takže jsem to neviděl. Jako vy tu kolmici. Všichni jsme o hodně přišli.

text Řízek, foto Kubajz, Alex, Maruška a další

P.S. Děkujeme všem, kteří nám jakkoli pomohli s organizací.
P.P.S. Více fotek zde.

1 komentář: