A podobně jako spousta kancelářských krys či redaktorů přišla na to, že kancelář či redakce je vlastně v dnešní době trochu anachronismus a že videokonference má tu výhodu, že na poradách nutně nepotřebujete mít kalhoty, přišli jsme i my na to, že do té hospody vlastně zas tak nutně nemusíme.
Bylo to svým způsobem fajn: objednat si pivo a nakládaný hermelín a čekání na opožděné kamarády trávit pozorováním okolí a odposloucháváním cizích rozhovorů. Ale zase to mělo nevýhody. Musel jsem třeba čas od času míchat a jak mám nešikovné ruce, býval jsem terčem posměchu.
Jiným expertům zase karty padaly pod stůl, několikrát se nám i stalo, že jsme je položili do mokřadů, které na stole vytvářely orosené půllitry. Navíc nešlo ovládat hudbu na pozadí. Nebo teoreticky jo, ale působilo by to nemístně.
Když mi zkraje karantény protihráč Milan poslal odkaz na virtuální verzi naší hry, kterou sám naprogramoval, neměl jsem přehnaná očekávání: záchranné čluny zpravidla nedosahují parametrů plavidla, z jehož paluby je zachraňováno.
Virtuální vist se však po několika drobných úpravách doslova za běhu ukázal velmi blízký hospodské realitě, v některých ohledech ji dokonce i překonával. Program pro pět lidí na světě, který by stát vysoutěžil tak za patnáct milionů plus náklady na provoz, dokonce (správně) počítá průběžné skóre, nikdy omylem nerozdá o kartu navíc a dosud se nestalo, že by nás vyhodil za dveře, protože v hospodě zavírají, a my tak museli potupně dohrávat na umaštěném stolku pro feťáky v podchodu do metra.
Hra tedy neutrpěla a sociální kontakt se koneckonců do jisté míry dá nahradit videohovorem. U Páji na chatě otravně cvrlikají ptáci. Péťovi nejde zapnout kamera. Já tahám v náručí kocoura, aby všichni viděli, že mám kocoura. Vlastík večeří buchtičky se šodó a kouká na dokumenty o Hitlerovi. Všechno se dozvíme díky citlivým ruchovým mikrofonům. Vůdce zpravidla prohrává, stejně jako karbaník, který si neuvážlivě dal hrdé uživatelské jméno Borec.
Při druhé hře musí Péťa dát mobil do zásuvky a začnou se ozývat divné zvuky z Marsu. Jsou z jeho nabíječky, ale on jinou nemá. Soustředíme se na hru a na divné zvuky. U Vlastíka skončil Hitler a nastoupil policajtský seriál s Ondřejem Vetchým. Buchtičky si Vlasta ještě přidá. A zase od nás dostane čočku.
Už se těším na podzim, až to zase spustíme.
Když mi zkraje karantény protihráč Milan poslal odkaz na virtuální verzi naší hry, kterou sám naprogramoval, neměl jsem přehnaná očekávání: záchranné čluny zpravidla nedosahují parametrů plavidla, z jehož paluby je zachraňováno.
Virtuální vist se však po několika drobných úpravách doslova za běhu ukázal velmi blízký hospodské realitě, v některých ohledech ji dokonce i překonával. Program pro pět lidí na světě, který by stát vysoutěžil tak za patnáct milionů plus náklady na provoz, dokonce (správně) počítá průběžné skóre, nikdy omylem nerozdá o kartu navíc a dosud se nestalo, že by nás vyhodil za dveře, protože v hospodě zavírají, a my tak museli potupně dohrávat na umaštěném stolku pro feťáky v podchodu do metra.
Hra tedy neutrpěla a sociální kontakt se koneckonců do jisté míry dá nahradit videohovorem. U Páji na chatě otravně cvrlikají ptáci. Péťovi nejde zapnout kamera. Já tahám v náručí kocoura, aby všichni viděli, že mám kocoura. Vlastík večeří buchtičky se šodó a kouká na dokumenty o Hitlerovi. Všechno se dozvíme díky citlivým ruchovým mikrofonům. Vůdce zpravidla prohrává, stejně jako karbaník, který si neuvážlivě dal hrdé uživatelské jméno Borec.
Při druhé hře musí Péťa dát mobil do zásuvky a začnou se ozývat divné zvuky z Marsu. Jsou z jeho nabíječky, ale on jinou nemá. Soustředíme se na hru a na divné zvuky. U Vlastíka skončil Hitler a nastoupil policajtský seriál s Ondřejem Vetchým. Buchtičky si Vlasta ještě přidá. A zase od nás dostane čočku.
Už se těším na podzim, až to zase spustíme.
text Řízek, foto Milan
Žádné komentáře:
Okomentovat