PROBLÉMY V RÁJI

 
Přátelé se poškorpili. "Nebudu obvolávat svoje kamarády, abys měl dost hráčů na ten svůj pitomý hokejový zápas, který sis vymyslel. Pořád mluvíš jen o tom, já přitom nemůžu hrát hokej – podívej, mám zlomený prst a hele! něco mi z něj teče, to by asi nemělo. Tak mě do toho přestaň jakkoli zahrnovat," vmetl jsem Václavovi do tváře. Což bylo technicky složitější, když jsme klusali vedle sebe.

Odveta na nečekaný výpad na sebe nenechala dlouho čekat: "Ty mi budeš vyčítat, že mluvím furt o hokeji? Aha," pozvedne obočí a spustí: "Tak jsem byl běhat, ale moc mi to nešlo. Pak jsem šel do práce a měli jsme dobré články. Poznal ses? Kdo tady pořád mluví o tom samém?" zvýšil hlas a s tím i kadenci kroků, což mi hodinky prozradily, zatímco jsme míjeli majestátní vodojem tyčící se nad Hlubočepy a Radlicemi. Měl pravdu a v řečnickém souboji šel rázem do vedení. Byl čas vytáhnout nefér kartu.

Milan a pole.

"Na horách s rodinkou bylo krásně. Toho sněhu! Synek už sám lyžoval a umí se už sám krásně držet, když ho táhnu na sáňkách. Dceruška teda byla v nosítku, je teda taky hrozně hodná a šikovná," říkal jsem téměř Václavovým hlasem a dikcí. A to byla podpásovka, protože na rodinku se nesahá, a to ani kdyby snad příběhy o idylickém soužití byly hrozně nudné, což samozřejmě nejsou. Oba Milanové, kteří na Hubáčkovu dvacítku také dorazili, se našim "problémům v ráji" smějí. Václav mě za trest ignoruje. Mileniálové by to možná přesněji označili za ghostování – prostě dělá, že tam nejsem. Nevím jak pro mileniály, ale pro mě je to celkem nepříjemné.

Milan a voda.

Naštěstí to brzo přebijí jiné nepříjemnosti. Únava, vyčerpání, bláto. Třebaže běžíme jeden z nejhezčích závodů. Když odmyslíme dva dočasně znepřátelené kamarády, na startu vládne pohodová atmosféra, protože se skoro každý s někým zná. Trasa vede důvěrně známou krajinou Prokopského údolí, ale dává jí novou perspektivu a kontext. A ty výhledy a vyhlídky! Třeba na to, že když nám vítr fouká do tváře, v druhé polovině poletíme zpět k vodojemu jak plachetnice.

Uteču kamarádům a rozkoukám se na čtvrtém kilometru. Řítíme se do údolí. První ležící strom přeskočím, druhý podlezu. A pak mi ujedou obě nohy naráz na mokrém zbytku dlažby. Nespadnout na zlomený prst je jediný taktický pokyn, který jsem si před závodem dal. A byť by se Zdeněk Chlopčík nad tou krokovou variací zcela mimo rytmus asi ušklíbl a pak by zpod stolku vytáhl nekompromisní trojku, ustál jsem to a ať už to dopadne jakkoli, vyhrál jsem. Další dílčí vítězství jsem si ostatně připsal už před závodem – nejenže jsem urazil Vaška, ale dokonce jsem se přihlásil a zaplatil jako první, takže jsem běžel s číslem 1.

Nejdramatičtější moment celého závodu.

Na asfaltce vidím záda babického kolegy Vojty. Tedy možná je to on. Ač mezi námi nemůže být víc než pár sekund, až po dlouhých kilometrech už skoro na dohled od hájemství excentrického starosty Novotného jej předbíhám (je to Vojta) před prvním těžkým kopcem. V polovině závodu se k nám připojí ještě jeden mladý muž. Druhá půlka je rovinatější a teoreticky i po větru. Běžím v čele skupinky a moje tempo mi připadá adekvátní, ba snad až rychlé. Do reality mě vrátí letmé ohlédnutí – z tria se stal netrpělivý sextet. Jeho jednotlivé složky se postupně derou do popředí toužíce mi ukázat svá funkční záda.

Uhájil třicáté místo.

Posledních pět kilometrů je po rovině. Nic mě nebolí, ale nejsem schopný reagovat na stupňující se tempo ostatních, které mám sice pořád na dohled, jenže kteří tak jako já vědí, že už není na co čekat. Neznámý muž v oranžovém se mě jasnou gestikulací snaží přimět ke spolupráci. Krátce ji zvažuji, to ano. Ale ne. Dnes ne. Vojta je v cíli o propastnou minutu a půl rychleji (loni jsem ho porazil o deset minut!) a všech pět ostatních ze skupinky už také více či méně zadýchaně popíjí čaj a přinesené limonády.

Milan a vodojem.

Souboj Milanů dopadne těsně pro čerstvého ženáče ze Vsetína. A pak se v cílové rovince objeví Václav v modré větrovce a poctivé zimní čepici. Václav se nikdy neohlíží, protože by se z něj stal solný sloup, a tak nevidí, že pět metrů za ním sprintuje jeho tréninková kolegyně Iveta. Nebo ji taky vyghostoval. Křičím na něj, Václav se probere ze své pohodlné letargie a v dramatickém finiši druhou ženu celkového pořadí nakonec udolá (možná i díky mně?).

Zase jsme nic nevyhráli. Ale tomahavk jsme zřejmě zakopali. Poobědvám s Václavovou rodinkou. Ty děti jsou opravdu moc hodné a asi i šikovné. A ta rajská! Ale na hokej fakt nejdu. Nicméně kdybyste chtěli, je to snad 6. března pozdě večer v Černošicích.

text a fotky Řízek a Lukáš F.