TROCHU SEKTA

"Prostě normálně udělejte fakáče." Laborantka stroze navigovala mou pravou ruku na rentgenové podložce. K evaluaci futsalového mistrovství republiky novinářů jsem si vybral Thomayerovu nemocnici, posmutnělého doktora a sanitáře, který mi narovnal zlomený prst do správné polohy a obaloval mi jej sádrou. Spoluhráči zůstali v Berouně a dali si do nosu. A vyhrála TV Nova. My jen těsně ne.

Nejen naši odpůrci, ale i upřímnější rodinní příslušníci často o Deníku N říkají, že jsme jako sekta. Na turnaji jsme se této nálepky spíš nezbavili, protože jsme si jako jediní dovezli velice rozsáhlý a dokonce i slyšitelný fanklub. Jeho tři členy jsem přivezl já vozem, zatímco zbytek týmu jel společně ekologičtěji – vláčkem s Honzou Moláčkem, který tento vtípek prý naposledy slyšel ve čtvrté třídě.

Dejte jim člán!

Bylo nás jak much. Přijelo několik manželek/přítelkyní, navíc zahraniční reportérka Petra, investigativkyně Eliška a Tomášova žena, o níž bude ještě řeč, přivezly děti a všichni naši fanoušci (příčestí budu mít správně, protože ač ženy a děti dominovaly, byl mezi příznivci i Filip, editor víkendové přílohy zvané Konťák) se dožadovali gólů. Podobně jako se my, editoři, u redaktorů občas hlasitě dožadujeme slibovaných článků. Protože bývají dlouhé, říkáme jim člány. Voláme: Člány, člány. Ano, jsme asi trochu sekta.

Samozřejmě se těch gólů dožadovali marně. Začátek turnaje těšil všechny fanoušky defenzivního fotbalu, první tři desetiminutové zápasíčky skončily 0:0, včetně našeho duelu s regionálním Deníkem. Šance byly na obou stranách, těch našich bylo víc. Shodli jsme se, že jsme měli vyhrát a že by nás to mohlo mrzet. Sporťák řečený David nestřídal.

V bílém hraje Aktuálně.

Zatímco v Deníku neznáme nikoho, Aktuálně.cz jsou vesměs naši bývalí kolegové, a tak měl zápas náboj. A taky před ním rozhodčí nechali přifouknout míče, které byly jak šutrák. I přes to, že popěvek "Dejte jim gól, ať se všichni poserou" zpívaný Filipovým cimbálovkovým hlasem rezonoval halou, jsme se prakticky nedostali za půlku a sehraní borci z Karlína, zocelení nedávným požárem v jejich supermoderní redakci, nám z řady šancí dovezli dva góly do opuštěné branky. David nestřídal.

V té mele jsem si toho ani moc nevšiml, ale v mezidobí jsem si při některém ze svých četných kontaktů se šutrákem zlomil prostředníček pravé ruky. Když jsem sundal rukavice, poslední článek zcela změnil tvar, nabobtnal a stal se článem, který zjevně potřeboval jakoukoli editaci. V kantýně došel led, ale žena našeho grafika Tomáše vytáhla růžový tejp a vytvořila mi tam konstrukci podobnou mým pokusům spravit cokoli v domácnosti pomocí stříbrné "americké" pásky. I placebo ale funguje a přece nepojedu hned domů, když máme ještě hrát proti Hospodářkám.

David plácá, ale nestřídá.

Jejich šéfredaktor kouká na můj růžový prst a žertuje, že budou týmově střílet na pravou ruku. Do vedení ale jdou úplně jiným způsobem, zcela propadneme a editor Peky se řítí na mou branku, já se řítím proti němu, ale chybí mi krok, Peky mě elegantně obchází a trefit prázdnou branku pro většinu hráčů (vyjma našeho týmu) není zas tak složité. Ale nás to probudí a zbytek zápasu celkem ovládneme. Všechny pěkné střely však kolega Dubák pochytá, takže se radujeme až po divoké akci plné dorážek, na jejímž konci je David, který už nemůže, ale nestřídá. Pár vteřin před koncem znovu propadneme a šéfredaktor Jaš běží sám na branku, ale už je unavený, tak střílí – na pravou ruku. Prostředníčkem vyrážím a zápas končí smírně 1:1. Shodneme se, že jsme měli vyhrát a že nás to bude asi mrzet.

Fanynku a domácí a vědní redaktorku Adélu víc mrzí, že si její kluk mezitím natřikrát zlomil nohu při squashi. Opouští nás a vyráží do nemocnice a my jim oběma držíme palce. Před posledním zápasem zajdeme na oběd. Po výpečcích s knedlíkem budeme ještě stabilnější, protože se nám posune těžiště níže. Mysleli jsme, že už jsme mimo a bez šance na postup mezi nejlepší čtyři, ale celé se to zamotalo, a tak nám proti Lidovkám stačí jakkoli vyhrát.

Jenže zápas je velmi opatrný a prakticky bez šancí. David opět nestřídá a mimo hrací plochu se poprvé ocitne až tehdy, když je za ilegální skluz vyloučen. Oslabení přežijeme, a naopak máme šanci při přesilovce vylepšené přímým kopem. Bohužel největší týmový slušňák a vítěz každodenní ankety o nejoblíbenějšího editora Honza Jiřička, když dostane míč přesně na nohu metr před brankou, se zalekne opožděného hvizdu rozhodčího a balon místo zakončení odevzdá. Přitom klidně mohl skórovat a stát se legendou. Pokus o zoufalý tlak ještě zabrzdím já, když popleteně zakopnu míč na tribunu, i když kolem mě široko daleko nikdo není ("N e p o c h o p i t e l n é selhání brankáře deníkářů," huláká přestárlá mánička od komentátorského stanoviště), a pak už je opravdu konec. Lidovky doprovodí Aktuálně do semifinále a souhrou divných okolností jsme nakonec až poslední ve skupině.

U pozápasového hodnocení v nádražní restauraci jsem z pohotovostních důvodů chyběl, a tak nevím, jaký recept mužstvo vymyslelo, abychom příště blamáž neopakovali. Jestli naše góly přeci jen nedáme už před platební bránu. Či zda místo některých popracovních hospod nezařadíme tréninky. Nebo zda nezkusíme v crowdfundingu vybrat peníze na nějaké opravdové fotbalisty.

text Řízek, fotky Eliška H. B.