DVĚ ANTÉNKY

A tak by se radši neměly psát tečky, protože když ji jednou napíšete, nikdy nevíte, co se stane pak, jestli byste z ní třeba dodatečně neudělali čárku nebo středník, jenže na to už je pozdě, protože už je tam ta tečka – když jsem tu nedávno psal o fotbalovém turnaji novinářů, jedna z dějových linek se týkala mého zlomeného prstu a v době, kdy jsem rozhodně napsal poslední tečku, byla kolem něj situace celkem stabilní a přehledná (ošetřen na pohotovosti, fraktura, prst v sádře, kontrola a v pondělí převaz plus blazeovaný nadhled člověka, který podobných marginálií zažil nespočet), jenomže to bych nebyl já, kdyby to tak mělo dopadnout: v pondělí, den po tečce, po rutinní kontrole a převazu odcházím z kavárny s ekologickým hrnečkem a chlebem s pomazánkou ve zbývající ruce (což je skoro akrobacie), když mi volá neznámé číslo – pomyslel jsem si, že je to zas paní z časopisu o moderním bydlení, jež se mnou chtěla dělat průzkum o mém názoru na moderní bydlení a já jsem se ji tehdy pokusil zaskočit tvrzením, že nemohu odpovídat, protože naše bydlení je postmoderní, jenže ona se nedala a trvala na tom, že zavolá jindy, a to "jindy" možná právě nastalo, jenže chyba lávky: volala nemoderní Thomayerova nemocnice: "Pan doktor vám to v sobotu pěkně zafixoval, to je sice pravda, jenomže my jsme se na ty vaše snímky teď s kolegy znovu koukali a jeví se nám to tak, že byste měl co nejrychleji dorazit, protože ten úlomek kosti se vám nemá šanci zahojit, protože na něm visí šlacha, my si vás radši odoperujeme a dáme vám tam takový šroubek, za tři dny jste doma," soukalo se ze sluchátka a mně málem vypadlo kafe i s namazaným chlebem špatnou stranou na chodník, a když jsem to vybalancoval, ozvala se Thomayerova nemocnice znovu, že to nebude na tři dny, ale jen na jeden, zato už ve čtvrtek, a taky že to nebude šroub, nýbrž drát, tudíž jsem z toho celého byl tak popletený, že ani nevím, jaká byla vlastně ta pomazánka, jestli mrkvová, nebo snad vajíčková, ani jestli mi to kafe chutnalo, každopádně ve čtvrtek ráno mě žena odvezla do nejzazšího pavilonu areálu, kde už nemocnice volně přechází v Krčský les a kouřící sanitáři se prolínají se stádem muflonů, bylo sedm ráno, ponuré chodby byly prázdné a všude bylo šero a paní v okýnku si mě pamatovala, protože tam byla i v sobotu, což mě překvapilo, protože já jsem si ji nepamatoval – ji zase překvapilo, že tam jsem: Co tu děláte? ptala se, ale pak jsme společně nalezli společnou řeč i s ostatním personálem, který ve vedlejší místnosti zrovna řešil okolnosti úmrtí jiné pacientky, což se mě vlastně nijak přímo netýkalo, jenže poslouchání cizích rozhovorů patří k mým přiznaným slabostem, pak přišel sanitář a měl očividně radost, že sám chodím, o patro výš jsem se sám převlékl do nemocničních jednorázových oděvů a o patro výše znovu, aniž bych je stihl znečistit, tam jsem si přesedl na jiné lůžko, přikurtovali mě, abych sebou nemlel, a mohli jsme se do toho pustit, tedy spíš pan traumatolog, který si obrazovku promítající rentgenové snímky v reálném čase posunul přesně tak, abych na to skvěle viděl i já – aniž bych po tom prahl –, a pak už se mou dlaní rozlil mezokain, ÁÁÁ! řvu a šiju sebou: asi ho bylo málo, tak připíchneme, a na černobílé obrazovce se objevil nástroj s dlouhou jehlou či zobáčkem na konci, něco píplo, v mém prstu se začalo cosi nepříjemného odehrávat a zároveň se ozval zvuk podobný vrtačce, ale ne s příklepem (tedy já si ten zvuk už moc nepamatuju, protože jsem obě své půjčil kamarádkám – jednu má Adéla, druhou Míša), a tak to trvalo dalších čtyřicet minut a sanitář zatím líčil svoje námluvy s nejmenovaným velkým autobazarem (ÁÁÁ! řval jsem znova); chtěl si koupit nějaké levné auto, ale šikovný prodejce mu řekl, že lepší bude dražší auto, protože do něj nebude muset tolik investovat, což muže zaujalo a začal přemýšlet o nějaké půjčce a mně ho bylo trochu líto, jenže jsem se mu do toho nechtěl míchat – vždyť kdo já jsem, abych do toho mluvil? Jen nešikovný člověk, kterému teď rovnají prst, respektive už končíme, doktor shání štípačky, teď to studí, jak tam lije tu dezinfekci, a sanitář, budoucí majitel nevýhodné půjčky a předraženého auta, mě na vozíku odváží o patro níž, kde se sestry ptají, jestli mi je dobře, když jsem tak bílý, a já dělám hrdinu a ony přesně takové hrdiny znají, takže mě přinutí si na chvíli lehnout a pak mi nesou červený sladký čaj v té komunistické skleničce Made in USSR, jako jsme měli ve školce, pak jdu domů takový zmatený a dva dny je mi docela zle a bolavě a pak v pondělí jsem zase v nemocnici a paní u okýnka je pořád tatáž a doktor mi sundavá obvaz a ukazuje dva dráty, které mi trčí z prostředníčku: "Jsou to takové dvě anténky, za ten měsíc a půl si na ně zvyknete," a já si asi radši zvykat nebudu a nebudu ani psát žádnou pořádnou tečku, protože kdoví, kdo zavolá zítra...

text a foto Řízek