Na čtyřdenní zimní dovolenou s námi kromě lyží, hůlek, zimních bund a reflexních vest proto putují i běžecké boty. To, že jsem vzal jen jeden pár, naznačuje, že to se mnou nakonec není tak zlé. Ale bylo to tedy těžké rozhodování. A ještě za Budějovicemi jsem dumal nad tím, jestli jsem spíš než tmavomodré neměl upřednostnit světlemodré.
Přijíždíme do rakouského městečka a zjišťujeme, že je celé zapadané sněhem. Ale ne pražsky, nýbrž opravdicky, půl- a vícemetrově. Zatímco ženu to nechává zcela chladnou a spíše ji zajímají další podstatnější aspekty dovolené (zařízení pokoje - přítomnost fénu, měkkost matrací -, kvalita sjezdovek, polopenze a ryzlinku a v neposlední řadě přepravní kapacita lanovek), mně se sevře srdce: Kam mám asi jít ráno běhat, když všude leží to bílé svinstvo?!
Ale nebyl bych to já, kdybych místo problémů nehledal řešení. Večer věnuji přípravě nad mapou dobře si vědom toho, že podklad nereflektuje zasněženost.
A ráno před sedmou, zatímco žena ještě spí, paní kuchařka v dirndlu se stopkami vaří vajíčka naměkko a skládá konvice s kávou do pravidelných úhledných tvarů a lidé z městečka se chystají vytvářet kostýmy na masopustní legraci, vyrážím. Vlastně kamkoli, kde není sníh a moc aut.
Takže volím úzkou silnici, která se nejprve vine mezi domky, načež se bez varování zlomí do prudkého sestupu budícího dojem, že se během pár minut dostanu někam do podhůří. Ale asfaltka to krátce poté, co klesnu do mrazivé vlhké oblačnosti, vzdá. Z metrové sněhové bariéry vykukují ty upravené baráky. Z některých budov jsou cítit pachy původního obyvatelstva, tedy krav.
Míjím vlastivědné muzeum. Bohužel má otevřeno jen ve čtvrtek a v sobotu odpoledne. Na obzoru se rýsuje podivný skalnatý útvar, jejž jsem si nerozvážně vytkl za cíl oběhnout. Citelně stoupám a uprostřed pustiny působí trojice mávajících dětí jako zjevení. Až se budu o pár minut později vracet, protože mi sníh zatarasí veškeré možné cesty (světlemodré boty by jím bývaly hladce prošly), už tam nebudou. Pohltil je školní autobus.
Vracím se zpátky, jak se bohužel říká, na hotel. A je mi vlastně úplně jedno, že jsem vůbec nedoběhl tam, kam jsem chtěl, že je mi zima a bolí mě z těch kopců nohy. Dostal jsem svou dávku a bude ode mě chvilku pokoj.
Takže volím úzkou silnici, která se nejprve vine mezi domky, načež se bez varování zlomí do prudkého sestupu budícího dojem, že se během pár minut dostanu někam do podhůří. Ale asfaltka to krátce poté, co klesnu do mrazivé vlhké oblačnosti, vzdá. Z metrové sněhové bariéry vykukují ty upravené baráky. Z některých budov jsou cítit pachy původního obyvatelstva, tedy krav.
Míjím vlastivědné muzeum. Bohužel má otevřeno jen ve čtvrtek a v sobotu odpoledne. Na obzoru se rýsuje podivný skalnatý útvar, jejž jsem si nerozvážně vytkl za cíl oběhnout. Citelně stoupám a uprostřed pustiny působí trojice mávajících dětí jako zjevení. Až se budu o pár minut později vracet, protože mi sníh zatarasí veškeré možné cesty (světlemodré boty by jím bývaly hladce prošly), už tam nebudou. Pohltil je školní autobus.
Vracím se zpátky, jak se bohužel říká, na hotel. A je mi vlastně úplně jedno, že jsem vůbec nedoběhl tam, kam jsem chtěl, že je mi zima a bolí mě z těch kopců nohy. Dostal jsem svou dávku a bude ode mě chvilku pokoj.
Mlha se rozpouští, vajíčka stydnou v proutěném košíku, Maruška vstává a ten divný člověk lepí na strop další fotku Miloše Zemana.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat