Totéž se dalo říct o mých spoluhráčích, kteří paralelně s poradou čelili prvnímu letošnímu soupeři, aniž by měli dedikovaného brankáře (jsme skromný klub, můžeme si dovolit platit jen jednoho gólmana). Mezi tyče se nakonec jako dobrovolník nabídl mladý spoluhráč Tomáš. A zatímco jsem se u postranní čáry zasedací místnosti občerstvoval bílým vínem a čokoládovým dortem oslavujícím mezník v počtu předplatitelů, dostával gól za gólem. Zhruba ve třetině porady jsem se z fleší tiskových agentur a z SMS od spoluhráče Kikeho dozvěděl, že jsme prohráli 3:6.
O týden později mi zaměstnavatel žádné překážky vůči mému výkonu nekladl. Ale zase mi je kladl Matyáš, u kterého jsem si nechal tašku s věcmi. Zatímco pod umělým světlem bylo už vše nastoupeno a připraveno, stepoval jsem v polobotkách a kabátu a vyhlížel zpožděného kolegu. "Kde seš? Už jste tady měli bejt čtyři minuty, ty magore!" přivítal jsem ho slovy klasika.
Na Tempu, kde jsme hráli, je specifické hřiště. Jeho branky jsou v nepoměru se zbytkem plochy, která je malá. Branky jsou velké a brankáři malého vzrůstu se v nich ztrácí. Je to hřiště pro milovníky ofenzivního, kombinačního fotbalu. Právě taková hra přinesla první branku, po rychlé akci tečoval Matyáš a tým Real Oranjes musel dotahovat.
To mu ale nečinilo velké potíže. Měli hráče číslo 5, který si dokázal obmotat kolem prstu i nohou stejný počet protihráčů a poplést i brankáře. Pravděpodobně už v žákovských kategoriích učí gólmany, aby si při průniku útočníka z ostrého úhlu hlídali především bližší tyč, nebo že je někdo trapně nachytá na švestkách. Bylo to 1:1 a ještě než jsme se shodli na tom, na koho kromě mě ten gól hodíme, bylo to po přečíslení 1:2. Na tohle jsme ještě dokázali zareagovat, ale po situaci s mírnou nadsázkou odpovídající úvodu předchozího odstavce jsme šli do pomyslných kabin s jednobrankovým mankem a uprostřed hádek Kajetána s nějakým dalším soupeřem. Atmosféra byla napjatá, ale nevybočovala z mantinelů hanspaulských bahenních lig a neprofesionálního fotbalu obecně.
Psal jsem to i na facebookové stránky Forejtu: zbytek Oranjes (až na číslo 5) nehrál nijak výrazně lépe než my. Napsal jsem "stejně špatně", ale to se komusi ze soupeřů nelíbilo. Odpověděl, že jestli oni hrajou špatně, my bychom měli rovnou hrát 10. ligu, kdyby byla, protože na rozdíl od nich nehrajeme fotbal, nýbrž nakopávanou. Chtěl jsem s ním nadšeně souhlasit, jenže to bůhvíproč smazal.
Druhý poločas byl právě v duchu té nakopávané, ale i okopávané. Rozhodčí tvrdou hru pouštěl obvykle se slovy: "Páni, uklidněte se, viděl jsem to, je to kontaktní sport, máte míč, hrajte". Ale fňukání zesilovalo. Po jednom ojedinělém faulu i na druhé straně se skrze zeď trefil Matyáš a bylo vyrovnáno. Bohužel po strašlivé plácané a asi dvouminutovém závaru, tyčce a třech tečích nám soupeř utekl na 4:3.
Poslední minuty už byly v křeči. Kapitán si navíc nějak neposunul čas, protože nás neustále uklidňoval, že není kam spěchat, že na vyrovnání máme ještě nejméně sedm minut. Ve skutečnosti se jednalo o zhruba 80 vteřin. Hodně jsem naší ofenzivě pomohl tím, že jsem opustil branku a zmateně se pohyboval někde na půlicí čáře. Soupeři tenhle bonus neunikl, a tak zvýšil na konečných 5:3.
Pozápasová hodnocení u nás bývají dost často ode zdi ke zdi. Tentokrát jsme se pozitivně shodli na tom, že náš výkon nebyl až tak strašlivý a že bude líp. Matyáš si pohrál s Danovým pejskem, podali jsme si ruce a jelo se domů.
A jelikož nás příště čeká tým, který nám před dvěma lety dal 16 gólů, pravděpodobně budu muset na nějakou poradu. Možná ji pro jistotu svolám sám.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat