Jako vedlejší produkt se nám editorům kromě jednorázových obalů, v nichž nám v pravidelných čtyřiadvacetihodinových intervalech přinášeli zdroje živin, na pracovních stolech, v originále kuchyňských linkách z OBI, začaly vršit hromady obtahů.
Obtah je podle slovníku zkušební otisk sazby určený pro čtení a vyznačení korektur normalizovanými korekturními znaménky.
V reálu jde o potištěnou stranu formátu A3, na níž člověk mlčky sedící opodál (a usilovně se nesmějící našim nedospělým vtipům) přezdívaný korektor červenou propiskou vyznačil změť různých domnělých vylepšení a nesrozumitelných klikyháků. Ve skutečnosti je ta propiska modrá. Tu jsem si vymohl s argumentem, že mě červená příliš stresuje vzpomínkami na školní léta.
Naše noviny, pravda, nemají příliš mnoho stránek, na druhou stranu nemáme ani bůhvíjaký nadbytek editorů. Obtahy se tak na našich stolech začaly vršit a brzy se staly mezi jiným bordelem dominantními.
Řešením nerudovské otázky se ukázal kornout, někdy nazývaný též trychtýřem či komínem. Kolega Michal jej jednou ráno založil v hrdle od dopitého piva. V kornoutu končily veškeré opravené stránky. Utěšeně rostl a nabýval na síle. Bylo to až magické.
Moc se nám tahle praxe zalíbila. Jak se však kornout stával mohutnějším, zvyšovala se jeho nestabilita. Věc rostla až ke stropu, a kdybychom v práci měli Knihu úrazů, hrozilo by lidem sedícím poblíž i zranění. Jako všichni humanitně vzdělaní lidé jsme si coby projektanti stavby dokázali poradit a pomocí systému průhledné lepicí pásky a čínských hůlek, které jsme naházeli dovnitř (ztracené bednění), jsme vše stabilizovali. Přivolaný statik konstatoval: V pohodě. A nebesa se rychle přibližovala.
Nejsme zrovna velká redakce. Máme k sobě dost často blíž, než bychom sami chtěli. Takže kornout začal vadit, zejména těm redaktorům, na něž mohl spadnout. O pár dní a pádů později ("Kornout padat viděti, špatné články ten den míti," říkalo se u nás) se stalo, že najednou nebyl. Někdo ho přemístil do koše, a chtěl bych vidět výraz uklízečů, když jej samozřejmě v souladu s pravidly třídění vyhazovali (protože jeden člověk to nemohl unést). Redaktoři vyhráli. Ale uvidíme, kdo se bude smát naposled.
Teď každopádně máme utrum. Místo kornoutu zeje v našich srdcích a na našich pracovních stolech díra a zatím jsme ji nedokázali naplnit. Teď zkouším vlaštovky, ale není to ono. Navíc mi to nějak nelítá.
text Řízek, foto Ř. a Anička
Naše noviny, pravda, nemají příliš mnoho stránek, na druhou stranu nemáme ani bůhvíjaký nadbytek editorů. Obtahy se tak na našich stolech začaly vršit a brzy se staly mezi jiným bordelem dominantními.
Moc se nám tahle praxe zalíbila. Jak se však kornout stával mohutnějším, zvyšovala se jeho nestabilita. Věc rostla až ke stropu, a kdybychom v práci měli Knihu úrazů, hrozilo by lidem sedícím poblíž i zranění. Jako všichni humanitně vzdělaní lidé jsme si coby projektanti stavby dokázali poradit a pomocí systému průhledné lepicí pásky a čínských hůlek, které jsme naházeli dovnitř (ztracené bednění), jsme vše stabilizovali. Přivolaný statik konstatoval: V pohodě. A nebesa se rychle přibližovala.
Nejsme zrovna velká redakce. Máme k sobě dost často blíž, než bychom sami chtěli. Takže kornout začal vadit, zejména těm redaktorům, na něž mohl spadnout. O pár dní a pádů později ("Kornout padat viděti, špatné články ten den míti," říkalo se u nás) se stalo, že najednou nebyl. Někdo ho přemístil do koše, a chtěl bych vidět výraz uklízečů, když jej samozřejmě v souladu s pravidly třídění vyhazovali (protože jeden člověk to nemohl unést). Redaktoři vyhráli. Ale uvidíme, kdo se bude smát naposled.
Teď každopádně máme utrum. Místo kornoutu zeje v našich srdcích a na našich pracovních stolech díra a zatím jsme ji nedokázali naplnit. Teď zkouším vlaštovky, ale není to ono. Navíc mi to nějak nelítá.
text Řízek, foto Ř. a Anička
Žádné komentáře:
Okomentovat