neděle 8. července 2018

KAMION PŘEDJÍŽDÍ KAMION (Mílení, díl I.)

Ze seriálu Letecké katastrofy dobře vím, že havárii zpravidla způsobí sled špatných rozhodnutí. Přihlásit se do extrémního cyklistického závodu Tisíc mil by třeba za normálních okolností neštěstí nezpůsobilo. Ale když si kapitán letu navrch usmyslí, že pojede ultratěžkou trasu ze západního konce Česka na východní Slovensko s tradičními brašnami na nosič a ke všemu se do závodu v podstatě vnutí pouhé dva týdny před startem, aniž bych měl letos něco najezděno, je jasné, že to pro něj i pro osud ostatních členů posádky i pasažérů není dobře rozdané.

Míle může jet každoročně pouhých 150 závodníků. Místa jsou navzdory horentním sumám za účast a navzdory startu až na začátku července vyprodána pár minut po půlnoci na Nový rok, když se otvírají registrace, přičemž pod čarou zůstanou desítky zájemců.

Musíme si pomáhat
Má to svoji logiku. Pokud se chystáte na něco takového, potřebujete kupu času, abyste sebe, kolo i bagáž vyladili do posledního detailu. Vyberete jen to nejnutnější, seženete si speciální a trvanlivé brašny pod řídítka i pod sedlo (v katalogu aut by to nazvali Paket pro velmi špatné nebo neexistující cesty), obstaráte si navigaci a naučíte se s ní pracovat, koupíte si malý, ale teplý spacák a z kola odstraníte všechny možné zdroje problémů, jako například bezdušové pláště. Všechno řádně otestujete. A tréninkem si osedíte zadek, což je ještě důležitější.

A co jsem udělal já? V polovině června (sic!) jsem napsal organizátorům, jestli bych náhodou nemohl jet. Pochopitelně mě odbyli, ale já byl dál vytrvale vlezlý ("podívejte, dal jsem výpověď v práci, mám zničehonic volné léto a tohle je přesně to, co jsem vždycky chtěl zkusit, navíc jsem novinář, i když teď v demisi, tak o tom třeba něco napíšu"). Po systematickém nátlaku svolili, že mohu trasu absolvovat pěšky (i tací odvážlivci se najdou). Nakonec podlehli a povolili mi jet na kole. Přihlásil jsem se, zaplatil a hned se po hlavě a chaoticky pustil do předem ztraceného boje s přípravami. Ovšem hrozně jsem se těšil.

Na startu
Aby bylo jasno: tohle nemá být návod, jak obejít nastavený systém registrací. Jen vysvětlení, jak jsem se tam vlastně octl. Zároveň chápu, že leckoho z těch "pod čarou" může naštvat, že jsem jim zabíral místo. Nu, už se stalo.

Na start v Hranici až někde za Aší jedeme s vousatým Ondrou a dlouhovlasým Ondřejem. Ondřej je taky elév, ale má všechno dokonale načtené a nakoukané z internetu a diskusí. Těší se. Já se čím dál víc spíš bojím. Auto má bohužel dětskou pojistku, takže už nemůžu utéct. Snažíme se aspoň od absolventa Mílí Ondry za ty dvě hodiny nasát co nejvíc z jeho zkušeností:

Jeď raději pomaleji. Ale vytrvale, dělej co nejméně přestávek. Dobré je vyrážet třeba ve čtyři. Víc toho stihneš. Hodně jez. Třeba jedno teplé jídlo na padesát kilometrů. Pivo je dobré, ale ne moc. Pokud je sklon svahu víc než šest stupňů, tlač.

Všechno chápu, až na těch šest stupňů. To, Ondro, poznáš, protože jsi statik a stavební inženýr? divím se. "Ne, ukazuje mi to tachometr na kole," vysvětluje.

Společně pak v Hranicích poobědváme klobásu a utopence a vyfotíme se s dalšími účastníky pod obloukem. Klasický nosič, jako mám já, vidím už jen jeden - má ho na skládačce paní, která asi jede něco nakoupit do sámošky. Do závodu nejspíš nezasáhne.

A pak už start. Na to, že leckoho z nás čeká i čtrnáct dní v sedle, se jede velmi rychle. Trasa taky není na úvod moc složitá, široké cesty a minimum zákeřností terénních i navigačních. Po hodině poklidného šlapání se v jednom sjezdu ozve rána a moje kolo na fleku zastaví. Protože si nejsem vědom toho, že bych měl ve výbavě záchrannou brzdu, trochu mě to znervózní. Nakonec se ukáže, že mi jedna z brašen vlétla do výpletu a zle si navzájem neporozuměly. Jeden drát je vyrvaný, další ohnuté, brašna i nosič poškozené, na kole osmička. Do cíle v Nové Sedlici na Slovensku zbývá jen něco přes 1600 kilometrů.

Umění
Zbytky drátu odstraňuji. Zatímco kolem projíždějí desítky soupeřů, pokouším se vachrlatou konstrukci nějak zpevnit dalšími popruhy a elektrikářskými páskami. Vypadá to jako škodovka chalupáře, který stěhuje na vozíku bez technické příliš velkou almaru a doufá, že to na tom kousku nespadne a že policajty nepotká. Každých 100 metrů se otáčím, jestli za mnou neleží nějaká část mého nákladu. Kromě toho to dělá velký rámus, když provizorní konstrukce brousí rám mého kola. Tímto se mu omlouvám.

Mezi ostatními účastníky rychle získávám přezdívku Kamioňák, Ten s divnými brašnami nebo Idiot. "Takové krámy jsou dobré akorát na jezdění kolem komína se staró," podotkne jeden bodrý Moravák. Co na to říct, když má pravdu?

Pozornost poutá i moje rumové božkovské tričko. Kousek před Kraslicemi vysvětluji Marcusovi z Německa, že to vlastně není rum, ale spíš rakovinotvorná sračka, kterou si ale přece od zlé Evropské unie nenecháme zakázat. A že nejsem sponzorován lihovarem, ale že je to vlastně naopak. Chápavě kývá hlavou. Chválím mu pískající želvu na řídítkách, ta mi přijde osvěžující. Je zvědavý, ale diplomatický; ptá se mě na výhody těch brašen na nosiči. Odpovídám, že žádné nejsou.

Umění II
Nádherným sjezdem po louce padáme do Kraslic. Tam potkáváme legendárního Petra Ozogána, mnohonásobného účastníka závodu. Dojel to na různých dopravních prostředcích a tentokrát jde pěšky, nebo spíš běží s batůžkem, ve kterém snad musí být jen krajíc chleba, mobil a kapesník. Volá na nás Ahój! a je to demotivující. Na prostranství před večerkou, kde se obvykle mílaři koncentrují, mi jeden z jezdců - myslím, že se jmenoval Tomáš (hodně z nich se jmenovalo Tomáš) - kromě soustrastných pohledů věnuje svůj rezervní drát, až někde potkám servis.

Šeří se a máme v nohách teprve 80 kilometrů - start byl až ve tři odpoledne. Z Kraslic jedu sám do táhlého kopce předznamenávajícího Krušné hory. Už s čelovkou ukrajuji první stovku, načež mě navigace posílá po zarostlé zelené značce do prudkého kopce lesem. Asi hodinu přelézám padlé stromy, počítadlo kilometrů se přitom ani nehne. Krátce před půlnocí objevím dřevěný přístřešek a v něm další dva spící jezdce. Místo volné úzké lavice volím studenou zem (velká chyba) a oblékám vše, co mám.

Komáří Vížka, aspoň myslím
Noc byla mimořádně chladná a můj spacák pamatuje lepší časy. To, co v něm panovalo, bych komfortní teplotou nenazýval. Na druhou stranu mě drkotání vlastních zubů vyžene zpět na kolo poměrně brzo, před šestou už šlapu do kopce k Božímu Daru. Tam na mě z kavárny hulákají kolegové, ať zastavím, že je tam polévka a pivo a kafe a palačinky. Přesně to si od dobrého člověka s obřím maltézským křížem na krku objednávám a jeho ruce s obřím maltézským křížem na prstenu mi to i donesou. Nečekal jsem, že hned v sedm utratím za jídlo 234 korun, nicméně bude hůř. Jedu převážnou část dne sám - na Klínovec a dál přes hory až do obce Kovářská, kde slyším Ozogánovo Ahój!, takže do toho radši zase šlápnu. Pak nás pošlou přes dva zarostlé kopce a další pustinu do Hory Svatého Šebestiána, kde místního muže pobavím vážně míněným dotazem, jestli tu někde v okolí není cykloservis. Není.

Zdroj radosti i problémů
I s rozpadajícím se nosičem valím rychle vpřed, přes lesy a louky. Na Cínovci, kde jsou milí lidé vytvářející projíždějícím odvážlivcům parádní zázemí, jsem prý celkově čtyřiadvacátý. Pořád je dost brzo, blížím se k Tisé. "Kam až jedeš? Vždyť jsi už ujel milion!" protestuje žena, která můj postup sleduje přes GPS tracker.

Jeden z jezdců v dresu s nápisem Globus (prý jej sponzoruje Globus, ne naopak), říkejme mu třeba Tomáš, chce ještě zkusit stihnout přívoz přes Labe v Hřensku. Loďka pluje jen do 22:00, pak až ráno v osm. Kdo ji nestihne, musí si počkat, nebo to objet přes Německo. Připadá mi to trochu přitažené za vlasy, ale současným pohledem do mapy a na hodiny zjistím, že by se to možná dalo, s trochou snahy. Pokud nás traséři vezmou nějakými normálními cestami.

To se samozřejmě nestane. Následují první opravdu drsné technické pasáže s velkými kameny (tlačit z kopce je strašně depresivní) a v prudkém sjezdu ve skalách nad Děčínem, kde mám jako kamion s plandavými brašnami velký problém se vůbec vejít, ve mně dozrává rozhodnutí, které ovlivní zbytek mého závodu.

Ložnice
Začíná se stmívat, Hřensko je ještě dvanáct kilometrů daleko a my tlačíme kola do ostrého kopce. Není to reálné stihnout, poslední přívoz odjede bez nás. Rozhodneme se bivakovat přímo na křižovatce cest někde na svahu nad Děčínem. Tomáš natáhne mezi stromy hamaku, já si lehám na zem, zatímco nohy a záda pod vedením zadku vehementně protestují proti 182 ujetým kilometrům za jediný den. Tohle bylo vážně ujeté.

Jaké rozhodnutí náš hrdina učiní? Začnou ho jezdci konečně respektovat tak, jak si zasluhuje? Mají v Děčíně cykloservis? Kolik německých důchodců se vejde na přívoz? Odpověď na tyto a další podstatné otázky se možná dozvíte příště.

text Řízek, foto Anna Kopková1000miles.cz a Ř.

Žádné komentáře:

Okomentovat