HARRY POTTER A KÁMEN ÚRAZU

Kousek od Nové Paky, v malebné krajině Českého ráje leží chatkový tábor Sopka. Děti se tam v létě patrně vyřádily při etapové hře Harry Potter a sbírka mincí Barda Beedlyho aneb vzpoura Smrtijedů.

A zatímco řádily, jejich vedoucí zevlující na travnatém plácku s fotbalovým míčem nejspíš dospěli k závěru, že jim to kopání celkem jde. A hned potom, co se vrátili do civilizace, vystřízlivěli, umyli se, uklidili ešus a zkontrolovali, jestli nemají klíšťata, přihlásili se do Hanspaulské ligy.

Až na to, že se tábor jmenuje jinak a není v Čimelicích, je to vlastně okopírovaná historie našeho fotbalového týmu.

S LDT Sopka nás nespojoval jen podobný osud, ale i podobně nelichotivá poloha v tabulce naší skupiny. Sopka sice ležela ještě kousek pod námi, jenže naše výchozí pozice se začala zhoršovat se snižujícím se počtem našich hry schopných kamarádů.

I mě skolila rýmička, ale utkání nejnižší ligy na světě má absolutní prioritu, tak jsem se obalil šálami a šátky a šel. Povolali jsme i bratra Kubu, který dosud dával přednost vysokoškolskému soustředění. A bylo nás tak akorát, stejně jako soupeřů. Unikátní bylo jen množství míčů, které jsme donesli a které postupně všechny zmizely ve tmě pod hřištěm.

Záhy se ukázalo, že když jsme si na táborech říkali, že nám to kopání celkem jde, chyběla nám soudnost. Na hřišti se odehrávalo něco strašidelného – kamenem úrazu bylo posunout balon aspoň přibližně požadovanou intenzitou a směrem. Při kontaktech s míčem, které byly vesměs omylem a nahodilé, hrozilo poškození samotných hráčů. A celé se to úplně rozpadlo ve chvíli, kdy se po jedné vzájemné nešikovnosti zranil nejstarší hráč Sopky, která tak musela pokračovat oslabena.

Hrát přesilovku v malém fotbale je hračka. Trpělivou kombinační hrou rozeberete unavené soupeře a do prázdné branky přidáváte další a další góly. Pokud tedy nejste my. My jsme své už tak nedostatečné fotbalové umění zahodili a nahradili ho totálním chaosem. Všechny balony končily za plotem. Vůbec jsme si nevěděli rady. Jen jsme si nadávali. Soupeři stačilo usilovně stát kolem branky a potutelně se usmívat a nenápadně nevěřícně kroutit hlavou.

Až po nekonečných 45 minutách udělal bratr dvě kličky a zavěsil míč do šibenice, což měl udělat o půl hodiny dříve a několikrát, načež rozjel s kamarádem mladým Matyášem nepochopitelnou dětinskou oslavu plnou plácání a la černošský gang v Bronxu a mávání rukama do neexistujících kamer, jako kdyby právě v nastavení rozhodl finále Ligy mistrů. „Přestaňte se radovat,“ poručil starý Matyáš. Vrátili jsme se na zem.

Soupeř zareagoval nečekaně. Zraněný hráč se vrátil do hřiště a postavil se k mojí brance. Sice se nemohl hýbat, ale i tak byl celkem nebezpečný. Nebo se tak aspoň tvářil. O pár minut později se navíc zranil náš Dan a stoupl si k němu. Souboje dvou zchromlých mužů se měnily na vzájemné podpírání a působily nechtěně komicky. Sopka nás však začala tlačit a cítila, že slabšího soupeře už letos nepotká, takže by bylo záhodno vyrovnat. A málem se jí to povedlo. Trefila břevno a měla i další šance. Ještě párkrát jsme překopli balon přes plot až k zaparkovanému traktoru a pak to naštěstí skončilo.

Poprvé v kariéře jsem po zápase zašel za rozhodčími, abych se jim omluvil za to, že se na to museli celou hodinu koukat.

A pro všechny zúčastněné z toho vyplývá, že věci, které na táboře vypadají tak hmatatelně a opravdově, jako třeba fotbal nebo Harry Potter, v reálném světě neexistují.

text a foto Řízek