Běžecký trenér Honza, vyzáblý nenápadný muž s křehkými brejličkami a v šusťákové bundičce postává v šesté dráze u tribuny atletického stadionu na Děkance a stopkami v ruce krájí čas.
Můžeš být rozmrzelý z práce, můžeš být asociální sobec a celkově si připadat nedoceněný i nedostatečný, ale všechny potíže jako zázrakem okamžitě smažou jeho vlídná slova: "Osmdesát osm!" nebo "Tři nula pět!"
Honza toho moc nenamluví, pokud už ano, hovoří (aspoň myslím) tichým hlasem; upřímně řečeno jsme se vlastně nikdy moc nebavili. Vím o něm jen to, že má fantastické osobáky a že trénuje orientační běžce a běžkyně, že mu nedávno vyšla knížka Nenávist k běhu (kterou jsem nedočetl, jako většinu knížek) a že tu každé úterní ráno je pro mé terapie a pro terapie všech ostatních.
Že o něm jako o člověku, se kterým se poměrně často vídám už řadu let, nic nevím, je pro mě bohužel úplně normální; nepamatuju si ani Vaškovy narozeniny.
Kdybychom se někdy nějak víc bavili, asi bych s ním měl především vyřešit, že mu za ně dlužím už hroznou spoustu peněz. Tréninkové plány pro nás chystá a dohlíží na nás úplně zadarmo - a platit bychom mu za to asi fakt měli, minimálně jako odškodné, protože z toho nepochybně často dost bolí oči.
Na Děkanku jsem se asi před deseti lety dostal čirou náhodou: o patro výš bydlel Táda a společně jsme skrz výstavku mých běžeckých bot na prahu zjistili, že máme společného koníčka. A že prý mám někdy přijít, a tak jsem přišel a od té doby mi to, vyjmeme-li řadu zdravotních přestávek, zlepšuje život, i když Táda dávno bydlí a běžecky je úplně jinde. Já jsem se za ty roky moc neposunul, možná spíš sesunul. Ale pořád mě to baví.
Přes léto nás v naší skupince škodlivým vlivem dovolených ubylo a my, nejvytrvalejší mezi vytrvalci, jsme se trochu víc semkli a začal být v rámci terapie prostor na přece jen o něco delší hovory.
Jednou mi dokonce připadalo, že jsem z Honzova směru směrem k mému udýchanému já zaslechl něco jako "Hezky jsi to chodil!" Měli jste mě vidět, jak jsem se pak cestou do práce zubil.
"To byste neměli vypadat takhle zničený, takhle to nebylo vymyšlený," onehdy zase upozornil zbytky z nás, které se válely po tartanu, že se nám to vlastně moc nepovedlo. To se mnou pak v práci ani doma nebylo k vydržení.
Minule jsem se zase, jak už je mým zvykem, na poslední chvíli doptával, cože to vlastně běháme a jak rychle (kliknout do plánu je mi zatěžko). "Ty bys to měl chodit tak ňák za 3:45," zhodnotil mě a jak se později ukázalo, naprosto přesně.
Protože kdybych ty osmistovky skutečně chodil v tempu 3:45, třeba bych odcházel jako pán a vítěz na širé zemi. Někdo, kdo díky zkušenostem dokáže odhadnout sám sebe, meze možností svého odhodlání a těla a kde končí vágní anaerobní přínos a začíná zbytečné utrpení.
Takhle jsem odešel zas jako asociální, zakomplexovaný čtyřicátník, toho času uřícený, dobitý a bez dechu. Je neuvěřitelné, jak mě Honza vždycky dokáže diagnostikovat a rozebrat.
text Řízek, foto Mirek Král
Žádné komentáře:
Okomentovat