NAŠE RADOST

Netankuje mě to, reagoval jsem s fotrovským humorem sobě vlastním na nabídku volných vstupenek na tankový den v Lešanech. Na vojáky jsem si moc nehrál, protože jsem první polovinu dětství více méně strávil na pískovišti a tu druhou pařením Grand Prix, a když si teď mohu s něčím hrát, stavím si na počítači vláčky. Tudíž mi to nepřišlo bůhvíjak atraktivní. 

To jsem samozřejmě ještě netušil, že k nám VIP vstupenky přiletí z druhé strany, a že jich holky dokonce budou chtít využít. Koneckonců je to asi patnáct minut od chaty, že jo. A tak po noční bouřce v sobotu brzo ráno marně sháním v Benešově dětské holínky velikosti 26, ale i bez nich jedeme, hrajeme hru, že kdo uvidí bílé zvíře, má bod, a v jedné vesnici teď bylo neuvěřitelné kombo bílého koně, slepice a tří bílých psů-smetáků. Načež si všimnu, že nás pronásleduje něco vojensky vypadajícího s majáčkem, asi nějaký transportér, na konci vesnice ale zapínám kouzelné tlačítko "sport", které odněkud vyškrábne asi tři další (černé) koně, a Heda hlásí, že jsme to setřásli. 

Lešanský areál mi doteď byl utajen, přitom je obrovský a přiléhající k mé oblíbené cyklistické silničce do Týnce. Máme kouzelnou červenou kartičku za čelním sklem, hlídky na branách nám málem salutují a u parkoviště dostaneme dokonce teplé párky. 

Jsme tu hrozně brzy, protože jsme si netroufali vzepřít se instrukcím, a tak jdeme na průzkum: dětský tank se skluzavkou ještě není obklíčen tatínky s pivkem. Ještě než začne být, otevřou se brány muzea a je tam toho hrozně moc, co by si člověk mohl prohlédnout, pokud by mu nebylo necelých pět a netáhl by otce rychle ven, kde v bazénku jezdí lodičky na vysílačku. Pán se ale netváří, že by nám to chtěl půjčit.

Taky tu jezdí tanky na vysílačku a obří vláčky. Hedu sveze kyklop i bobina (a pozná i zaparkovaného brejlovce!) a táhne mě ke stánku se stavebnicemi modelů, že by chtěla "něco vojáckého". Proskenujeme nabídku a jednoznačně se shodneme na překrásném hovnocucu. "Na to budete potřebovat lupu," odtuší další nakupující, který správně odhaduje, že jsme úplní amatéři netušící, do čeho jdou. Ale kdyby šlo o stavění na pískovišti, sfouknu ho jako svíčku. Vojácký suvenýr nakonec kupuje maminka a je to jakýsi miniaturní plastový granát.

V aréně sedí kousek od nás nepatřičně vyšňořený ministr dopravy a další honorace, nad námi letí gripeny a krouží Šonka, blátem jezdí dojemný starý tančík s českou vlajkou a za ním ten nejnovější leopard s vlajkou NATO a po něm celá řada dalších strojů. Program naruší dva incidenty: zástava Severoatlantické aliance kapituluje při průjezdu pod bujnou vegetací a ztracený desetiletý chlapec hledá maminku. Když se naše dítě místo pozorování další bahno metající pásové i kolové techniky začne věnovat válení se po mně, usuzujeme, že náš čas vypršel.

A zatímco ze všech stran se táhnou dlouhé kolony military nadšenců bažících po atraktivní bojové ukázce, prodíráme se zcela nelogicky opačným směrem, vysvětlujeme Hedě, co je to granát a že na rozdíl od toho jejího běžně nedisponuje ledkou na svícení a laserovým ukazovátkem. 

A přemýšlíme o všech těch zážitcích, které jsme spolu dnes načerpali, a já i o tom, jak budu do noci nešikovnými upatlanými prsty slepovat titěrnou vejtřasku, vrtat díru na nějaký poklop ve střeše a shánět něco jako pinzetu, a především se těšit na to, jak bude Heda zítra ráno čubrnět. 

A tati, co je to tam napsaný?

text a foto Řízek