úterý 29. května 2018

SURIKATY Z ČAPÁKU

Únikovky by mohly být slangový výraz pro inkontinenční pomůcky. Daleko spíše jsou to však takzvané únikové hry, které se po Praze začaly objevovat zhruba na místech, kde před patnácti letech rostly čajovny. Máte-li v domě nevyužitou kočárkárnu, schovejte tam pár hlavolamů a tajných dveří, než to zase pomine.

Za nekřesťanský peníz si skupinka zpovykaných Pražáků anebo natěšených cizinců znuděných trdelníky a levným pivem strašně ráda koupí vstupenku do zmenšeniny pevnosti Boyard vybudované v zatuchlém žižkovském sklepě.

Úkolem je zpravidla dostat se pomocí vlastního důvtipu z uzavřené místnosti, vyřešit nějakou globální záhadu prostřednictvím drobných, často velmi efektních a promyšlených úkolů a odmykání zámečků s číselnými kódy. Pátrá se po golemovi či po Hitlerovi, hledá se útěk z atomového krytu anebo se můžete stát čtveřicí příslušníků, jež sotva opustili policejní akademii, a přesto je poslali vyšetřovat vraždu. Jako nás dneska.

Náš nadřízený vypadá jako Kamil Střihavka, potahuje z cigarety a zastřeným a vychlastaným hlasem nás uvádí do příběhu hry Mise #53. Moc ho nestíhám vnímat, protože se právě seznamuji s policejním mundúrem, který jsme byli nuceni obléknout. Střihavka odchází do hospody (!) a my se najednou ocitáme sami na žižkovském zaplivaném dvorečku.

Tělo už odnesli, zůstala jen nakreslená silueta na zemi. Kromě toho je tu kufr a bicykl. A taky jsou zde na stěnách čmáranice a bůhví, jestli nám tím někdo nechce něco vzkázat. U mrtvoly parkuje policejní dodávka a hned jsem s klíči, které jsem nahmatal v kapse, hrnul k jejímu zámku. Chtěl jsem se nenápadně vpasovat do role lídra - ale nepasovaly tam.

Jsme tentokrát tým Surikaty z Čapáku. Jako takové se zmateně rozprchneme po prostoru. Naše počínání připomíná Brownův pohyb, překřikujeme se, bezhlavě přemisťujeme rekvizity. Po chvíli se uklidníme, dáme hlavy dohromady a zjistíme, že jsme se zasekli. Marně se utěšujeme, že skuteční policisté by na tom nebyli o moc líp, nicméně aspoň by čas využili buzerací kolemjdoucích. Jenže tady žádní nejsou.

Ve vysílačce naštěstí zapraská povědomý hlas našeho šéfa; zní to jako, když jsem se jako Mikuláš snažil předstírat, že jsem někdo zcela jiný. “Haló, haló, možná některé ty graffity mohou něco znamenat,” huhlá vysílačka a my si poprvé navzájem i každý zvlášť nadáváme do debilů, ale postupujeme, odmykáme první zámky a útroby zaparkovaného vozu nám vyjeví zcela nový svět. A za ním hned další. Tohle nám rozhodně na akademii zapomněli ukázat.

Tahle hra je skvělá - delší, hodně multimediální a komplexnější, než bývá zvykem. Připozdívá se a každá další vyluštěná šifra, další důmyslný spínač či nádoba s něčím slizkým nás zdánlivě vzdaluje řešení. Záchvaty malomyslnosti a záseky už nepočítáme, záchranná vysílačka praská co chvíli, ale chvíli po limitu, po asi sto osmi minutách snažení, skutečně odmykáme poslední dveře.

Ty vedou v podstatě přímo k policejnímu prezidentu a ministru vnitra v demisi, kteří nám v dohledné době předají vyznamenání.

text Řízek bez přispění Surikat z Čapáku, foto Mise #53

Žádné komentáře:

Okomentovat