Je to blbá vlastnost, která se patrně dědí z určité strany mého rodokmenu. Třeba má babička (učitelka) shromažďování jakýchkoli věcí, které je možno zadarmo získat, dotáhla do dokonalosti. Těmito předměty, mezi nimiž převládaly vyřazené vodovky, křídy, učebnice a další archaické výukové materiály, se v podstatě zastavěla. Z pozůstalosti by se bývalo dalo vybavit několik nenáročných škol v Africe.
A tak tedy jdu. Okolí mě má v lepším případě za idiota. Marně Maruška argumentuje, že jakýsi odborník doporučuje mezi maratony aspoň čtyřměsíční pauzu. No jo, ale ví odborník, že to je zadarmo?
---------------------------------------------
V Praze běžím počtvrté. Vím tedy, že polovina lidí v metru na mě kouká s neskrývanou nenávistí. Chápu je. Spolu s kolegy jim na celou neděli zavřeme přesně tu část města, kterou zatím Dolínek s Krnáčovou ušetřili. Ta druhá, tolerantní polovina pasažérů jsou závodníci.
Ještě před startem jedním skvělým manévrem předbíhám několik tisíc lidí. Místo sektoru K, kam mě moje na poslední chvíli vydané startovní číslo posílá, se totiž nenápadně vplížím do dravějšího sektoru C. Nemá se to. Možná se to i nesmí. Jenže káčko je pro ty, kteří chtějí především přežít a průběžně posílat selfíčka, kdežto v céčku převládají kompresní podkolenky, energetické gely a neskrývané ambice. Nic z toho nemám. Céčko je ale i pro ty, kteří nechtějí na Karlově mostě kličkovat mezi výrazně pomalejšími lidmi a odpadkovými koši po chodníku. Každý chce být v céčku. Kromě těch, kteří chtějí být v béčku.
Běží se rychle. I proto se mi první polovina závodu děsně líbí. Lehce pofukuje, ještě není takové vedro, usmívám se na lidi, plácám si s neznámými dětmi u hrazení a zatím se ode mě ještě neodvracejí. Poslouchám cizí rozhovory. Někdo se chlubí, že byl ve Vídni. Vida - další, který neposlechl experty ani manželku. V poločase zdravím fandícího Vaška s rodinou, krátce předtím potkávám i skupinu těch nejrychlejších, mezi nimiž nápadně svítí bílý Američan, který to pak celé nečekaně vyhraje (ve skvělém čase).
Ve druhé půlce přituhuje, přitom začíná být nesmírné horko. Na Strakonické, která je sama o sobě otravná, nudná a dlouhá, visí nesčetně billboardů s Babišem. Směje se na nás, vstřícně gestikuluje a tvrdí, že makají.
Taky makáme. Konečně jsme na Libeňském mostě, pro nějž to taky klidně může být už poslední maraton. Vypadáme mnozí hůř než on. Už není nálada na plácání a úsměvy. Vídeňský kolega odpadl. Hlava by chtěla běžet pořád stejně, ale nohy se chtě nechtě připomínají s tou Vídní. "Co je zas tohle za úlet?" ptají se nešťastně. Na posledních třech kilometrech výrazně zpomaluji a nepozorovaně se kolem mě prosmýkne (vídeňský) osobní rekord. Ale dobíhám ani ne půl minuty sám po sobě. To je asi sto metrů, z toho se nestřílí. V cíli mě fotí kamarád Petr; volá na mě, ale vůbec o něm ani o sobě nevím.
Na masážním lůžku (přece jim tam tu masáž zadarmo nenechám) se ukáže, že na tom nejsem tak dobře, jak sám sebe přesvědčuji. "Křeč, křeč, křeč!" volám zoufale, když se marně snažím slézt. Obě masérky mi protahují nešťastnou končetinu. Ostatní běžci přihlížejí. Po tomhle incidentu seznám, že je čas sbalit medaili a nesmysly od sponzorů a odejít.
V Praze běžím počtvrté. Vím tedy, že polovina lidí v metru na mě kouká s neskrývanou nenávistí. Chápu je. Spolu s kolegy jim na celou neděli zavřeme přesně tu část města, kterou zatím Dolínek s Krnáčovou ušetřili. Ta druhá, tolerantní polovina pasažérů jsou závodníci.
Ještě před startem jedním skvělým manévrem předbíhám několik tisíc lidí. Místo sektoru K, kam mě moje na poslední chvíli vydané startovní číslo posílá, se totiž nenápadně vplížím do dravějšího sektoru C. Nemá se to. Možná se to i nesmí. Jenže káčko je pro ty, kteří chtějí především přežít a průběžně posílat selfíčka, kdežto v céčku převládají kompresní podkolenky, energetické gely a neskrývané ambice. Nic z toho nemám. Céčko je ale i pro ty, kteří nechtějí na Karlově mostě kličkovat mezi výrazně pomalejšími lidmi a odpadkovými koši po chodníku. Každý chce být v céčku. Kromě těch, kteří chtějí být v béčku.
Běží se rychle. I proto se mi první polovina závodu děsně líbí. Lehce pofukuje, ještě není takové vedro, usmívám se na lidi, plácám si s neznámými dětmi u hrazení a zatím se ode mě ještě neodvracejí. Poslouchám cizí rozhovory. Někdo se chlubí, že byl ve Vídni. Vida - další, který neposlechl experty ani manželku. V poločase zdravím fandícího Vaška s rodinou, krátce předtím potkávám i skupinu těch nejrychlejších, mezi nimiž nápadně svítí bílý Američan, který to pak celé nečekaně vyhraje (ve skvělém čase).
Ve druhé půlce přituhuje, přitom začíná být nesmírné horko. Na Strakonické, která je sama o sobě otravná, nudná a dlouhá, visí nesčetně billboardů s Babišem. Směje se na nás, vstřícně gestikuluje a tvrdí, že makají.
Taky makáme. Konečně jsme na Libeňském mostě, pro nějž to taky klidně může být už poslední maraton. Vypadáme mnozí hůř než on. Už není nálada na plácání a úsměvy. Vídeňský kolega odpadl. Hlava by chtěla běžet pořád stejně, ale nohy se chtě nechtě připomínají s tou Vídní. "Co je zas tohle za úlet?" ptají se nešťastně. Na posledních třech kilometrech výrazně zpomaluji a nepozorovaně se kolem mě prosmýkne (vídeňský) osobní rekord. Ale dobíhám ani ne půl minuty sám po sobě. To je asi sto metrů, z toho se nestřílí. V cíli mě fotí kamarád Petr; volá na mě, ale vůbec o něm ani o sobě nevím.
Na masážním lůžku (přece jim tam tu masáž zadarmo nenechám) se ukáže, že na tom nejsem tak dobře, jak sám sebe přesvědčuji. "Křeč, křeč, křeč!" volám zoufale, když se marně snažím slézt. Obě masérky mi protahují nešťastnou končetinu. Ostatní běžci přihlížejí. Po tomhle incidentu seznám, že je čas sbalit medaili a nesmysly od sponzorů a odejít.
---------------------------------------------
Takže se mi hromadí nevzhledné medaile, upomínkové předměty a zážitky ze závodů, které jsem nemohl vynechat, protože byly zadarmo. V podstatě jsem se jimi zastavěl. Moje pozůstalost tak jednou může skončit v pěkném vetešnictví, nebo v prostorném kontejneru.
Takže se mi hromadí nevzhledné medaile, upomínkové předměty a zážitky ze závodů, které jsem nemohl vynechat, protože byly zadarmo. V podstatě jsem se jimi zastavěl. Moje pozůstalost tak jednou může skončit v pěkném vetešnictví, nebo v prostorném kontejneru.
text Řízek, foto Petr Topič
Žádné komentáře:
Okomentovat