ZABRUŠOVÁNÍ 4.0

Zedník Milan o tom patrně neví, ale s 82procentní pravděpodobností jej v budoucnu nahradí robotický dělník. Přijde do zcela rozbombardovaného bytu na barrandovském sídlišti, v kuchyni odrhne krámy ze stolu tak, aby vykoukl kousek ubrusu, na něj vybalí housky a salám a začne usrkávat kafe.

"Vokaž to, děláš to blbě. Musíš takhle přitlačit. Jako se ženskou, akorát pod úhlem 45 stupňů, hehe," ukazuje mi ještě opravdový Milan správný postup odstraňování staré malby pomocí jakéhosi obouručního nástroje. "Nó! Ták! Vidíš, že to jde," nesnesitelně míchá lžičkou o hrnek.

Neřeknu mu, že jsem sice manuálně nešikovné vemeno, ale na rozdíl od něj jsem v pohodě, protože roboti mají aspoň podle webu www.replacedbyrobot.info v budoucnu editovat zprávy jen s 31procentní pravděpodobností. Takže budoucí Milani se na pracáku spíš než s mými následníky sejdou s potomky elektrikáře Jakuba, který momentálně cosi vytváří v jiné místnosti. Tam je to skoro jistota, na 97 procent nám prý budou zapojovat zásuvky a opravovat zničená sluchátka - děkuji, Jakube! - roboti.

Když myslím na robotickou budoucnost a takzvaný průmysl 4.0, škrábání mi očividně vázne. Pod zašedlou bílou malbou se skrývá meruňková, populární v 90. letech, pod ní je ještě nějaký povlak - prý dvě vrstvy štuku - a pak už vykukuje panel místnosti jen vzdáleně připomínající někdejší obývací pokoj, kde mi kdysi bratr o jednu ze stěn rozbil ret, když mě parádně roztočil na křesle. Mimochodem, já jsem mu pak na oplátku vyrazil kus zubu činkou.

Obouruční nástroj má zespodu přidělané jakési pilky, které odškrabované vrstvy drolí na barevný prášek, který okamžitě vdechuji a polykám. To, co nestihnu vdechnout, se usazuje jinde na těle, třeba ve vlasech a v očích. Nemůžu se dočkat, až budu zase bezbarvý.

Já, mladší bratr, který se mezitím vzbudil, a ta hyperškrabka navíc děláme šílený rámus. Jako nehtem po tabuli, ale přes zesilovač. Zabrušujeme, ale je to děsná námaha. Makají ruce, záda, břicho, všechno naráz. Jsou hlupáci, kteří za to utrácejí peníze v posilovně. Do toho se dost nejistě kymácím na dřevěném lešení. "Hehe, jako na moři," glosuje to zespodu Milan a nepokrytě se mi směje.

Majitel bytu a organizátor rekonstrukce mezitím obchází jednotlivá pracoviště a vymýšlí harmonogram dalšího přemísťování věcí a lidí. Pak táta načas mizí a vrací se se svačinou.

Elektrikář, zedník a editor (t. č. pomocný odstraňovač maleb a štuků) odhrnou zaprášené věci ze stolu, srkají kávu, ťukají lžičkami do hrnků a pojídají teplou sekanou v housce s medovníkem. Takovou kompozici a kombinaci pokrmů by žádný robot nevymyslel. Nejen proto je můj otec zcela nenahraditelný.

text Řízek, foto táta