Díky inverzi poslední prosincový den na svazích nad rakouským Zell am See dovedně napodoboval lyžařský prospekt. Byl plný barev a kýče. Zato údolí i městečko na břehu jezera bylo z toho samého důvodu celý den obalené v nevábném vlhkém mlhavém povlaku. Nechtělo se nám ven, ale okolo deváté jsme se přece jen vykopali. Na náměstíčku v centru podnikavci vybalili stánky se svařákem a punčem a kryté pódium s dýdžejem. Ten měl charakteristickou ruku na sluchátku, komíhal se a občas odvázal natolik, že do šedivé mlhy pustil další, jedovatě zelenou. Jenže kromě nás a jedné české rodiny, která si nás bůhvíproč natáčela, bylo náměstí ještě pusté.
A propos Češi. Jsme všude. Halekáme na svazích, předbíháme ve frontách a v kantýně přepočítáváme eura na koruny a jsme okamžitě navzájem poznat. "Takže si fakt dáte radler, ne pivo?" diví se blonďatý pingl Kamil v jedné horské chatě, sotva vykoktám objednávku v němčině.
Cestou zpět do apartmánu jsem přemítal, kde jsou tedy na Silvestrův svátek Rakušané. Jestli po sobě taky střílejí petardami jako my.
Naše holky procházka, nebo spíš lyžovačka a svařák zmohly. Dokonce padl návrh, že když půjdeme v deset spát, nemusíme se přece cítit provinile, protože ono rozhraní dvou roků je vlastně jen konstrukt a je na nás, jak a zda ho oslavíme. Tak proč ne spánkem?
Chvíli bezradnosti jsme s Petrem vyřešili rumem přezdívaným Pan Péro a televizí. Na jednom kanále nabízeli jakési vibrační cvičební náčiní, které vypadalo jako automatický vysavač a pohybovala se na něm kyprá mamina. Dost nás to zaujalo, ale ještě lepší byla jakási pangermánská silvestrovská veselice živě vysílaná ze Štýrského Hradce. Bylo to jako Silvestr Jaromíra Soukupa, ale bez Jaromíra Soukupa a nikoli v barrandovské garáži, ale v něčem, co rozměry připomínalo O2 Arenu.
Ukázalo se, že Rakušané slaví silvestr právě tam. Mezi juchajícími lidmi se po hrací ploše proplétala dechovka hrající ty šílené syntetické songy, co znějí z tlampačů u lanovek, a na dvou pódiích se střídali umělci mladí i staří a na playback zuřivě jódlovali, třeba o Antonovi z Tyrolska, který jezdí traktorem. Publikum rozjařené povelem "Hände hoch!" se cpalo kameramanům do záběrů, odkud bylo následně vystrkováno. Krátce poté, co se odkudsi zjevila Bonnie Tyler, která ještě žije, s obrovskou přezkou na opasku o rozměrech emblému na kapotě nějakého velkého SUV a podporována a podpírána černošskými tanečníky vylezla na jakési štokrle, holky ožily a donutily nás pořad vypnout a vytáhnout třeba kytaru.
Pár vteřin ze Slavíků z Madridu nám přeteklo do roku 2018, ale nikoho to nepohoršilo. Venku asi probíhal ohňostroj, ale mlha ho zakryla, podobně jako loni v Praze. Naše privátní estráda, na níž nevědomky vystupovala Mňága i Kryštof, ještě nějakou dobu pokračovala, takže když ráno soused při pohledu na Petra odnášejícího kytaru do auta poznamenal: "Hele, náš kytarista", cítil jsem v tom lehkou výtku.
Na Nový rok jsem dopoledne jsem zašel k policajtům optat se na to, proč mi dali pokutu za stání na chodníku. Vždyť jsem na něm zanechal jen jedno kolo, byl tam sníh, navíc to byl chodník, který nikam nevede! Ale nikam to nevedlo, policajt mi jen oznámil, že o takových věcech se nediskutuje, nýbrž že se platí, bankovním převodem a šťastný nový rok. Přepočítávám dvacet eur na české a jsem zatrpklý.
A tak jsme se s Rakouskem rozloučili poznáním, že ač si k řízku bůhvíproč dávají brusinky, máme pořád hodně společného, nejen nepovedené ohňostroje a zálibu v hudebním neumění. Třeba policejní pitomost nezná hranic, takže si vlastně ani nemusíme závidět.
text a foto Řízek
