S počítačovými hrami jsem začal už v raném věku a už tehdy mě ponejvíce bavilo drtit šipky na klávesnici a řítit se sportovním vozem po závodním okruhu. Možná i proto, že ve skutečnosti jezdím nudným autem i poměrně nezáživným stylem. Pokuty, pokud vůbec, dostávám v našem světě hlavně za nepovedené parkování. Rychlou jízdu u nás obstarává manželka.
Počínaje legendární sérií Test Drive zkraje devadesátých her a konče poněkud úchylnou hrou, kde si člověk hraje na tělnatého kamioňáka, který předjíždí jiný kamion v kopci na D1, trávil jsem po večerech hodiny za volantem. Tedy za klávesnicí. Volant jsem si však nikdy nekoupil. Místo něj mám kolo, bowlingovou kouli, squashovou raketu, deset párů bot a podobně důležité věci.
Milan, jak jsem překvapeně zjistil, volant má. Scházíme se i s Pájou v sobotu navečer, ukazuje mi volant, pedály a hru Dirt Rally. Zkoušíme herní mód autokros a já zklamaně zjišťuji, že to vůbec není jako Poslední jízda v Poříčí nad Sázavou. Chybí tam malinovka v kelímku, dobrovolní hasiči v zatáčce, spousta bahna a vysklené škodovky vyzdobené nápisy jako SPONZOR: TÁTA A MÁMA. Prostředí je mnohem sterilnější, ale i tak nechci hrát nic jiného, i když se mě kolegové snaží přesvědčit, že je tam ještě to rallye. Tak teda jo.
Drncáme po rozbitém asfaltu i uklouzaném sněhu. Padáme ze svahu a zázrakem se ocitáme opět nahoře. Obdivujeme flegmatičnost virtuálních diváků, kteří bez hnutí stojí u trati, i když se na ně v plné rychlosti řítí Milan. Ten pak rozseká svůj vůz o zaparkovanou sanitku.
Když Pája načíná další lahev vína, loučím se a vracím se do méně zábavné reality. Kde na přechodech překážejí chodci, benzín v nádrži ubývá a kolize se nedá vyřešit dvěma stisknutím tlačítka a vrácením v čase.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat