NA VÁPNĚ

Bystrý mozek, bleskový a neomylný úsudek, svaly vytrvalé, ale zároveň připravené svojí výbušnou silou hltat vrstevnice jako jednohubky. Orientační běžec je ztělesněním kalokagathie, jeho vzhled je příjemný a vychování příkladné.

Co když se ale závodu v orientačním běhu zúčastní obyčejný smrtelník, řekněme já nebo Řízek? První odlišnosti můžeme pozorovat už ve zvoleném vybavení. Na rozdíl od ostatních jsme vyběhli bez buzoly. Přece to tu v Radotíně výborně známe, orientovat se budeme podle terénu, buzolu používat neumíme, nemáme ji (ačkoli Řízek má doma z nějakého důvodu dvě), zkrátka pár důvodů bychom dohromady dali.

Takhle nevypadá ideální trasa

Potom uprostřed lesa, když slunce pomalu klesá níž a níž pod horizont, kolem jsou stromy a křoví, mnohé s trny, a my bezradně žmouláme pomačkanou mapu nakreslenou před třiceti lety, názor na užitečnost tohoto přístroje nesměle přehodnocujeme.

Rád bych věřil, že příčinou našeho nezdaru byla výhradně absence vhodného vybavení, ale bohužel mi to můj vytříbený smysl pro sebereflexi nedovoluje. Zatímco ostatní volí cestičky kopírující vrstevnice a sbírají kontrolu za kontrolou, já se nehty zarývám do hlíny a škrábu se do kolmého svahu, ze kterého jsem před pár minutami omylem seběhl.

Některé kontroly nám zkrátka daly zabrat. Naštěstí se v jejich okolí závodníci zpravidla hromadí a poletující světýlka čelovek postupně konvergují k oranžovo-bílému lampionku s kleštičkami. V cíli jsem po doběhu nahlásil startovní číslo a odevzdal kartičku pro zaznamenávání kontrol, dohromady sedmnáctkrát proděravěnou. Vypadala, jako bych do ní pořadatelům vyrazil Braillovým písmem krátký vzkaz, zřejmě směs nějakých sprosťáren a nadšených díků.

Vítěz nám na přibližně osmikilometrové trati nadělil hodinovou ztrátu, jsme poškrábaní, dezorientovaní a Řízek má zvrtnutý kotník. A především se nemůžeme dočkat, až si to někdy zopakujeme.

text a foto Milan