Na začátku byla Péťova oranžová bunda. Vyhlížel jsem ji v hustém dešti už od mostu Barikádníků. Na každé autobusové zastávce jsem zpomaloval, protože si nepamatuju, jak jdou po sobě. Na Kuchyňce nebyl, nebyl ani na Rokosce, čekal přesně na Vychovatelně, jak slíbil. Na Ivanův triatlon přece člověk nechce jet sám.
Na hladinu rybníka u Holan na Českolipsku padaly kapky deště, ale to byla pozdní lítost - už to nezachránily, voda byla zelenější než kdy jindy a byla určitě jedním z důvodů, proč byl 25. ročník závodu hlavně pro zdravé jádro.
Byť se k jeho okraji počítám, vycítil jsem, že zde nemám tak úplně dobrou pověst. Terčem posměšků je především moje přehnaná soutěživost. Nedám si čtyři piva před startem a další ještě na trase na posilněnou. Od toho mám energetické gely v kapse. Místo závěrečné procházky kolem rybníka opravdu běžím. A celkově jsem prostě divný patron. Když už v cíli volám na Jiřinu, ať maká, odpoví mi: "Seš čůrák!" a tohle všechno v tom je.Také každý automaticky předpokládá, že se hned po vyhlášení výsledků seberu a pojedu zpět domů za ženou a kocourem, zatímco ta hlavní část závodu přece začíná teprve potom. To se na gril hodí naložené maso a klobásy a rozezní se kytary a basa.
Ale jsem tady. Všichni jsou schovaní pod střechou, i když déšť pomalu ustává, je jedenáct stupňů a zhruba tolik závodníků se s neskrývaným odporem opravdu svléká do plavek. Dokonce i Péťa oproti svým předpokladům odkládá oranžovou bundu a stává se součástí pořadatelova týmu. Ivanův triatlon má totiž tu výhodu, že se dá v případě potřeby rozkrájet na třetiny. Pokaždé si při plavání hrábnu na dno. Tentokrát je obzvláště mazlavé. Stav vody umožňuje horším, ale chytřejším plavcům popojít až do třetiny rybníka. My hloupější jsme na to přišli pozdě. Plavu tradičně v uctivé vzdálenosti za kraulujícími Mílou a Jiřinou, ale zase s náskokem před chytřejšími plavci. U bójky ztratím orientaci, protože ten zelený sajrajt se mi dostal do brýlí a do očí a místo otočky o 180 stupňů jsem zahnul rovnou o 240 a vyrazil jsem směrem k jinému kempu. Naštěstí mě cákání jiných závodníků navedlo zase na správnou trasu a ke břehu. Mílu míjím ještě v kempu, s Jirkou si jen pod prvním kopcem vyměníme shodné pocity z vody a jsem sám na kole.
Klouže to, takže chci sjezdy hlavně absolvovat vcelku. Poslední dva ročníky jsem v jednom z nich zvaném Broučci zvolil pokaždé špatnou stopu a pak se potupně kutálel ze srázu. Toho jsem se tentokrát vyvaroval. Hned pod ním jsem se ale v nájezdu do lesíka plného kořenů nevešel mezi dva kmínky, ty mě ale k mému údivu šetrně zastavily, takže jsem si mohl klidně sesednout a dál tlačit.
Nikde nebyla ani noha, až kousek před Úštěkem se v nepřehledné zatáčce objevilo stádo myslivců. Při pohledu na můj dres Božkov jistě řada z nich nostalgicky zavzpomínala na předchozí večer. Ale váhavě uhnuli. Pak už jen skrz tekuté písky stoupám na Skalku a cítím, jak mi měkne zadní kolo. Mám ale opět štěstí, protože vzduchu ubývá jen velmi zvolna a donese mě to zpět do Holan ještě dříve, než bych jel úplně po ráfku. V rokli u Dřevčic proběhla násilná depilace lesa, vůbec to tam nepoznávám, ale na konci se objeví tradiční logo Tří sester na stromě, takže vím, že jedu správně.
Baví mě, jak časomíra Pružan pokaždé legračně dobíhá k počítači, aby zaznamenal můj příjezd s veškerými náležitými sekundami a desetinami. Odhazuji kolo a pětikilometrový závěrečný běh kolem rybníka je tentokrát opravdu za odměnu. Druhý je Jarda - dal jsem mu 29 minut, ale on má 20 let náskok. Třetí Jiřina. Tedy stejně jako loni. Ivan s Péťou vyhrávají kategorii týmů (a na to, že jiné týmy nebyly, se historie neptá). Kolemjdoucí civilista nám vytvoří abstraktní společnou fotku pro dva nepřítomné zraněné borce - jednoho pobodalo kolo, druhý spadl z višně. Snad se i díky téhle fotce dají brzy dohromady.Poukaz na guláš vyměňuji za nejlepší jídlo, které jsem tam kdy měl. Provozovatel kempu zřejmě konečně zjistil, že vařit neumí, a sehnal si na to nějakou paní. Bohužel po sezoně oba v kempu končí. Životnost dvacetikorunového žetonu na sprchu chytří závodníci prodlužují přerušováním přísunu vody tlačítkem a v suchých pauzách se mydlí, my hloupí se prostě jen myjeme rychle. Stejně budeme všichni vyuzení ohněm. Tentokrát nikam nezdrhám, naopak mi před půlnocí svěří i kytaru, což dopadne o málo lépe, než když mi předtím svěřili oheň a maso. To bylo pořádně vypečené.
text Řízek, foto pán v zelených montérkách, Ř. a Ivan
Žádné komentáře:
Okomentovat