čtvrtek 29. listopadu 2018

UDAV SE MÝMI PONOŽKAMI

Víkend měl být oslavou mého letošního běhání. Mělo se mi dostat zasloužené odměny za všechny ty finiše závodů do vrchů na hranici kolapsu. Za všechno to běhání ve vedru. Vstávání za tmy. Štítivé a nepublikovatelné výrazy ženy přenášející zpocené hadry do pračky. Za výrony. Za rýmičky. Za bramborové medaile.

Zkrátka, v seriálu běhů do kopce na pražských periferiích jsem si především díky trpělivosti a nedostatečné účasti rychlejších lidí vysloužil třetí místo mezi veškerými muži do 39 let.

Nedělal jsem si iluze, že bych mohl díky odměně za tento grandiózní úspěch opustit zaměstnání a půl roku si třeba jen užívat někde v Tichomoří, když se startovné na jednotlivé běhy pohybovalo v rozmezí od 20 do 50 korun (to byly ty honosnější závody s tatrankou a pitím). A bylo mi jasné, že ač kultovní soutěž letos získala oficiálního partnera, který prodává automobily, novým ojetým vozem bych ze závěrečného ceremoniálu sezony stejně neodjel.

Přesto jsem se na vyhlášení nejlepších lokálních kopcařů těšil skoro tak, jako se každoročně jako každý masochista těšívám na přenos Atleta roku s Alešem Hámou a Monikou Absolonovou (letos bohužel těhotnou, takže nepřítomnou).

Jenže mně určená trofej (viz foto) propadla do tomboly a už se s ní nikdy nesetkám, neboť jsem místo slavnosti v hotelové lobby na Chodově o zhruba třicet kilometrů dál směrem na jih přezouval auto. Respektive díval jsem se, jak majitel autoservisu sleduje při práci svého brigádníka a nadává přitom na nespolehlivé brigádníky. Já v duchu nadával na omezené majitele pneuservisů a jejich ještě omezenější kapacity. Měl jsem tedy zimní kola, ale případný plastový pohár, láhev hypermarketového vína či třeba barevné sportovní ponožky dostal nějaký neznámý jeliman, jehož jediná zásluha spočívala v tom, že zrovna nemusel přezouvat auto a že ve správný moment vyzvedl lístek do tomboly. Udav se mými ponožkami!

Už klidnější a skoro už srovnaný s tím, že cenu, ať už byla jakákoli, mi nikdo nevrátí, jsem se v neděli vydal na Podzimní běh lyžařů do nedalekých Senohrab. Je to krásný přespolní běh, jenže konkurence je zde našlapaná a dosahované časy zcela mimo mé schopnosti a potenciál. Pokusil jsem se aspoň nadchnout ženu a její rodiče pro skvělý nápad na odpolední výlet: pojedou se mnou, počkají v teple kolem ohniště, v cílové rovince mě povzbudí, pak mi přinesou teplý čaj, odvedou do auta, vyslechnou si zážitky z trasy (dlouhou, ne krátkou verzi) a pak mi dají hovězí vývar a kuře s bramborem.

Realizovali jsme nakonec jen ten vývar a kuře - na trase jsem si musel poradit sám. Hned na začátku jsem to nezvládl, protože jsem nemohl najít čelenku. Našel jsem ji po závodě ve špičce levé boty, v čemž by mi žena a její rodiče jistě pomohli.

Hlídal jsem si muže s kulichem s bambulí. Běžel podobnou rychlostí jako já a v kulisách spadaného listí byl dobře vidět. Na pátém kilometru, kdy se trasa na chvíli přimkne k silnici I/3, jako by přejel do pomalejšího pruhu, zato já zůstal v levém, i když na mě občas někdo zezadu blikl. Trať byla bohužel zcela prosta tradičního bláta - o negativních vlivech globálních klimatických změn na přespolní běhy by mohl někdo na FTVS napsat skvělou diplomku -, a tak zcela odpadlo oblíbené klouzání do nejprudšího krátkého výšlapu. Kluk s kulichem mě nedohnal.

V cíli jsem si nejprve vyndal čelenku z boty a pak jsem si u jednoho ze stánků strategicky číhajících na běžce, jimž se ještě nevrátila krev do mozku, vyzvedl svou cenu za 48. místo - nové boty na kolo. Sice mě stály dva tisíce, ale nemohl jsem je tam nechat. Vždyť by třeba propadly do tomboly a radoval by se z nich úplně neznámý jeliman.

text Řízek, foto Martin Digmayer

Žádné komentáře:

Okomentovat