KŘIVÝ STŘIH

Jsem sobecký asociál, v podstatě samotář, introvert. Dokonce i při kolektivních sportech - třeba při fotbale jsem se jako dítě tak umně skrýval spoluhráčům, že na mne zapomněli, a tak mi jako krajnímu záložníkovi zpravidla nikdo nepřihrával. V důsledku toho jsem spíš připomínal zbloudilého a velmi nešťastného orientačního běžce. Celkem logicky jsem se pak přesunul do branky.

Příště radši tmavé barvy

Ivanův tradiční triatlon, letos 24. ročník, je naopak naprosto společenský. Lidé se v Holanech každoročně shromáždí právě kvůli těm lidem, aby si s nimi mohli večer u ohně zazpívat, že Duní kláda korytem. Pak taky kvůli naloženému masu, utopencům a Holbě. Závod je jen záminka. Jako když jdeš na výstavu, ale ve skutečnosti tě daleko víc zajímá raut; leckdo to bere spíš tak, že si projede parádní trať na horském kole, třeba i s partnerkou, a pak to u piva rozebere. "Tady o ty výsledky tolik nejde," řekl mi po závodě Ivan a možná mi tím chtěl naznačit, že už jsem velký, a tak bych svůj přístup taky mohl přehodnotit. Neštvat se, uklidnit se. Třeba zoufale neškemrat pět minut před startem, jestli mi někdo nepůjčí bidon, a místo toho si cestou někde koupit kofolu. (Ivan mi ho nakonec půjčil).

Nejlepší žena

Do plavek se nicméně převléklo zhruba dvacet subjektů, jak nás nazval časoměřič. Ve dvanácti stupních se nám, pravda, moc nechtělo. Ale voda byla milosrdně vlažná. Plave se tam-->zpátky, tam-->zpátky, dohromady kilometr. Od počátku je to taktická bitva. Břeh se svažuje jen velmi pozvolna, takže méně inteligentní závodníci mého typu třeba už plavou, když ti vychytralí ještě kráčejí.

Křeč!

Je to souboj prsařů s kraulaři a plavců s těmi, kteří mají alergii na plavání. A lidí, kteří s hlavami nad hladinou s přehledem plavou rovně, s těmi se zamlženými brýlemi, kteří se groteskně motají. Málokomu se v té zelené páchnoucí kapalině líbí, jenže bez toho by to byl jen duatlon. V čele máme Jiřinu a Mílu, přičemž první jmenovaný je muž, druhá žena. Někde jejich směrem se kymácí oranžová bójka. Plavu stylem, který kdysi nějaký plavčík, jenž se duchapřítomně bál o můj život, označil za "křivý střih" (anebo možná říkal "střik"). Na třetí příčku to mezi plavci nicméně stačí.

V rychlosti si sušíme zadky a sedáme na kola. Od rána mi hraje v hlavě písnička Elefant od Tame Impala, takže šlapu v jejím sedmdesátkovém rytmu. Asociálové si často v hlavě přehrávají písničky, pak jako by nevnímali realitu. Je to dobrý song, protože hned za Holany dojíždím Jiřinu s Kubčou. Kde se tam vzal? Plavala za něj jeho žena, takže se nemusel převlékat. Jeden by čekal, že s kluky aspoň prohodím pár slov, jenže to bych nesměl být já. Namísto toho se při předjíždění lehce otřu o Jirkova řídítka, on z toho málem chytne psotník. Hej, bacha dej.

Jedu radši pryč a přede mnou už nikdo není, jen houbaři. Nosí plné koše a zadělaný člověk na zabláceném kole je baví i děsí. Celý včerejšek propršel, mohlo by to klouzat, ale mám nové gumy, které nemají duši. Možná mají proto o jednadvacet gramů méně, nevím. Jsem tu snad podesáté a pořád mě tenhle trať hrozně baví. Skály a pěšinky a sjezdy s výmoly a hlubokým pískem. Koneckonců i s tou blbou roklí za Dřevčicemi jsem se smířil. Brodím se a klopýtám přes vyvrácené lávky a je mi vlastně trochu líto, že už jsem na konci.

Zbývá jen oběhnout rybník a to je disciplína, kde umí zabloudit jen můj bratr. Však se ho pak radši s jeho kamarádem vypravíme hledat. Najdeme ho a k jeho úžasu ještě pár lidí dorazí do cíle po něm. Závod pokaždé píše parádní mikropříběhy, dost často se v nich bloudí: Milan při běhu uteče své přítelkyni, ta ale omylem běží po staré, kratší trati a v cíli je dřív. Milan je udiven a rozčarován (foto nahoře).

Zabloudí Míla i Jarda, který nakonec dojede druhý před Jirkou. Zákeřní houbaři jej pošlou někam mezi chmelnice. A do výsledků výrazně promluvili i mladí jezdci: Pavel, Kubajz, Martin a koneckonců i můj brácha Kuba. Já za vítězství dostávám tu chybějící duši, ale moje podnikavá žena ji vyhandluje za sadu skleniček. Takže na vaše zdraví!

Druhý den za úsvitu mám nějaký záchvat empatie a dobrosrdečnosti, sedám do auta a v České Lípě kupuji snídani. Na srandovně malé pánvičce pak mícháme vajíčka a padají nám na zem. Koupil jsem vám, zcela nesobecky, i koblihy a obstaral utopence. Umím i nemyslet na sebe a na to, abych se něco pokoušel vyhrát, ale dá to hrozného přemáhání.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška


P. S. Cestou domů jsem Marušce a Milanovi v autě pustil Tame Impala. Vůbec se jim to nelíbilo.
P. P. S. Starší články o triatlonu jsou tady.