S Joyciline máme zhruba na hodinu společných několik věcí. Třeba startovní výstřel primátorky Krnáčové, kočičí hlavy na vltavských nábřežích a pražské ulice jen pro sebe a dalších 11 498 běžců. Jinak se naše příběhy už neprotnou a jakkoli je její výkon senzační, její role v mém vypravování končí hned po příštím odstavci, neboť závodnice slouží samoúčelně jen ke zdůraznění kontrastu mezi námi.
Joyciline totiž nemusela večer před závodem na Výstaviště pro průhledný igelitový pytlík s číslem a nezesměšnili ji s bundou grátis. Nepomohla sympatickému německému reprezentantovi nalézt automat na lístky a bilaterální špatnou angličtinou s ním nepokecala cestou do centra. Nezašla s Vaškem na pozdní večeři do podivného šantánu v Krakovské - ládovali jsme se burgery, zatímco pod námi se ruskojazyčné umělkyně patrně chystaly na vystoupení. "Četl jsem, že Zátopek někdy před závodem snědl i kachnu, ale asi jen jednou nebo dvakrát," tvrdil přesvědčivě kolega s tím, že si zjevnou dietní chybu nemám vyčítat.
Jakmile Krnáčová něco chytrého a povzbudivého pronesla a vystřelila do vzduchu, vystřelili jsme i my. Na čele stáda motorka a několik Afričanů, pak čím dál tím bledší a nemotornější lidé včetně mě, se třemi zelenými tejpy pod oblíbeným šedivým nátělníkem. Klopýtali jsme přes sebe, mezinárodně jsme se omlouvali a strašně jsme se báli tramvajových kolejí, protože ty jsou semeništěm výronů a dalšího zla.
Moje taktika počítala s tím, že kamarádům uteču někde mezi záchody a úschovnou batohů a pak se hodinu a půl zkusím svižněji pohybovat ve společnosti vodičů, kteří lidem plní jejich sny o osobních rekordech. Mají šlachovité postavy a na zádech srandovní batoh, do kterého se nic nevejde, jen ty sny, a trčí z něj neforemná vlajka, třeba s nápisem "1:30". Vašek jim říká psovodi, kachnu před závodem určitě nejedí.
První část plánu jsem splnil, kluci se mi úspěšně ztratili v předstartovní tlačenici. Zbytek už tak snadný nebyl. Z pravého vltavského břehu nás vyhnal Palackého most a vedle mě se zničehonic zjevil sám Roman Šebrle - senzační desetibojař, strašlivý moderátor. Běžel o trochu pomaleji než toho času já, protože ho tížily svaly a medaile. Něco jsem mu chtěl říct, nějak důstojně zahájit konverzaci, ale nic mě v tu chvíli nenapadlo, ani "Dobrý den, pane Šebrle, byl jste můj dětský hrdina, třeba jako Dominik Hašek, jenže podívejte se, už jsme všichni někde jinde, tak se mějte hezky", a tak desetibojař z mého života zmizel stejně rychle, jako se v něm objevil.
Ovšem psovodi byli pořád nedaleko. Na otočce u Lihovaru jsem totiž jednomu z nich málem padl pod nohy. Tedy padl jsem opravdu, ale asi to byly nohy někoho jiného. Pokud tuhle trapnou chvilku někdo vyfotil, objevím se dost možná příští rok na plakátech místo toho letošního směšného vousáče. V polovině závodu jsme byli po krátkém flirtu s pravým břehem zase v levé hemisféře města. Zato v pravé hemisféře mého břicha se začalo odehrávat takové intenzivní píchání až řezání, což mohlo mít souvislost s včerejším burgerem, anebo mě nenápadně dohnal desetibojař a šťouchal mě oštěpem. Zmocnila se mě panika, naštěstí se brzy ukázalo, že "jen" nemohu dýchat. Což jsem si dal do souvislosti s tím, že běžím moc rychle. Jenže kdybych zpomalil, utečou mi vodiči a doběhne mě opravdový Šebrle.
Moje žena nesnáší slova "bosky" a "kousnout se". Zatímco bosky běhá ten podivín v kiltu, to druhé perfektně sedí na to, jak jsem to vyřešil. Když partička kolem vodičů zpomalila a důkladně se občerstvovala, jen jsem ucucnul z kelímku, ani jsem nepoděkoval, KOUSNUL jsem se a v nezměněném mechanickém tempu jsem dál míjel různé mosty, diváky a kilometrovníky. Bolest časem ustoupila a desetibojař nikde.
Na Libeňském mostě, když už přicházela další krize, se vedle mě objevil nový vodič. Tramvaj 15T reprezentující, soudě podle barvy dresu, pražský dopravní podnik se plazila přesně mým tempem, jen vlaječky a entuziasmus jí chyběly. Býval bych si s ní plácl v cíli a poděkoval jí za pomoc - jako jsem děkoval vodičům -, ale byla odkloněná někam mimo centrum. Pak už zbýval jen Karlín, skelný pohled a ležatá osmička posledních dvou kilometrů. A konečně cíl před Rudolfinem a čas lehce pod 1:29. To je to, co si nechávají lidé vyrýt na medaili, aby měli památku na svůj nepřekonatelný osobní rekord. Jenže stojí to 150 korun, takže ta moje zůstane nahá. Třeba je to rytí letos taky v ceně, ale ptát se nebudu, zase by mě někdo setřel.
Za pár minut se v cílovém koridoru mezi mátohami bezbranně přijímajícími termofólie i medaile objevil další osobní rekordman Vašek a navzdory zelenkavému odstínu svého trička neměl žádnou barvu a vlastně ani obrysy. Když přišel k sobě, zaostřil a zahlédl v cíli kardiochirurga Jana Pirka. A hned se hrnul k němu. "Dobrý den, pane Pirku," zahlaholil, jako by byli staří známí. Gratulovali jsme si a sportující lékař nám srdečně a družně tiskl ruce - prý je měl jako lopaty. Tak takhle se to dělá. Až příště potkám Šebrleho, udělám to stejně.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat