VÝKŘIK DO TMY

Někdy se za svoje kamarády stydím. Takhle se třeba v sobotu ráno Václav seznámil s mou bývalou spolužačkou Bárou, která zrovna nastoupila do jeho auta a před nedávnem i do nové práce: "Tebe přijali v Oracle? No, tam vezmou každého..." odtušil. Nebýt zrovna na zasněžené dálnici, Bára by si patrně vystoupila. Možná si včas uvědomila, že by pak nestihla Zimní běh na Blaník, kam jsme se devadesátkou v pravém pruhu řítili. Než jít pěšky do Vlašimi, je lepší jet s burany v teple.

Pak oba odborníci přes "sejls" naštěstí našli společnou řeč. Hovořili o "klaudech" a my jsme s Milanem instinktivně koukali na zataženou oblohu. Z ní se posléze začaly sypat vločky zcela nepodobné těm, které jsem posnídal. Sypaly se navíc nepřetržitě, jak z nekonečného pytlíku.

V zapadané Vlašimi jsme tradičně prohráli souboj s parkovacími hodinami; řidič si místo omylem předplatil do pondělního poledne. Mohl proto být klidný a nespěchat zbytečně - na trati závodu mohl strávit osmačtyřicet hodin, aniž by ho kdokoli odtáhl.


Následovala další prohra na nedostatečně vybavené toitoice, kde musel benjamínek našeho týmu improvizovat, a málem proto nestihl start. Ten obstaral na zámeckém nádvoří jakýsi poslanec a stylizovaný rytíř - v chumelenici jsem mezi nimi vlastně ani neviděl moc rozdílů, pak ale vyrazila oranžová čtyřkolka a za ní asi čtyři stovky chrabrých půlmaratonců, přičemž nás zajímalo hlavně přibližně jedno procento startovního pole, tedy my.

Letošní Blaník byl nejzimnější, co pamatuji. Sníh se dělil na ten romantický, který střídavě křupal a vrzal pod nohama, a iritující, který padal, byl na pěst a bodal do tváří i do očí jako tisíce otravných mikrotužek. Hledal jsem nějakého dobře rostlého atleta, abych se za ním schoval před větrem, pohříchu kolem mě klusaly převážně útlé ženy a vysušení starci. Chvílemi jsem oči radši zavřel, což mělo podobný efekt jako u Václava, který zase odkládal zamlžené brýle a běžel radši poslepu.

Vašek v davu

Blanický závod by se dal logicky rozdělit na tři celky. První a třetí fáze jsou v podstatě tuctové a odehrávají se převážně na silnici. Prostředních pět kilometrů, které ohraničuje občerstvovací stanice, je extrémních, a pokud si v podobných věcech libujete, tak nádherných. Závodníci se nejprve lesem, po schodech a šutrech drápou na Blaník, aby z něj bezprostředně poté zase téměř stejnou cestou nesmyslně seběhli. Za normálních okolností je tato prostřední část očistcem, tentokrát jsem se ovšem do lesa celkem těšil, protože aspoň na chvíli zde ustal vítr a ten sníh mi přestal lítat do ksichtu.

Bára

V lese bylo sněhu ještě mnohem víc a cesty méně. U kluzké lávky přes potok čekal mrchožrout s foťákem. Vypadali jsme jako hrozně dlouhá fronta na rozhlednu, která se skoro vůbec neposunuje. Občas se někdo odhodlal a hlubokým sněhem oběhl kráčející procesí. Od rozhledny dolů jsme vesměs běželi hlubokým sněhem, protože stoupající dav neměl dost empatie ani energie uhýbat rychlejším. Pozdravil jsem se s Vaškem a Bárou a něco jsme na sebe povzbudivě houkli.

Na občerstvovačce oproti původním plánům zastavuji a dlouze hoduji. Tříchodové menu sestává z čaje, banánu a kousku energetické tyčinky. Nějaký zmatený člověk na mě křičí, že jsem třicátý. Asi upadl. Zatímco sbíháme do Kondrace a přes obec Dub k Vlašimi, pořád přemýšlím, jak to myslel.

Milan

Ve vlašimském parku mi začaly ošklivě tuhnout nohy. Naštěstí jsem zahlédl známou siluetu Čínského pavilonu přezdívaného Japonský altán - a především cedulku s nápisem 500 m do cíle. Pokusím se ještě zaútočit na šedesátníka klopýtajícího přede mnou, jenže pán to vytuší a zafinišuje jako zamlada, což myslím jako pochvalu. A chvilku po nás za velké radosti publika dobíhá i nejlepší žena.

Dostávám dřevěnou medaili, kterou mi manželka opět nenápadně vyhodí, a esemesku s časem a 32. místem, kterou si ponechat mohu. Na mě je to mimořádný úspěch, cítím i jakousi hrdost, ale možná to je jen vyčerpání a součet pižem všech doběhnuvších běžců ve vyhřívaném převlékacím stanu. Postupně dorazí unavený, ale spokojený Milan a nanejvýš roztrpčený Vašek. "Tenhle závod je takový výkřik do tmy," konstatuje a my se dožadujeme vysvětlení, co tím jako myslí.

A Václav spustí:
- jak na toitoice nebyl papír;
- jak mu na občerstvovačce nikdo nepodal pití, které si tak musel vzít sám ze stolku;
- jak chtěl do kopce běžet, ale nemohl, protože ti lidi před ním šli a víc cestiček tam nebylo;
- jak si omylem koupil parkování až do pondělního poledne.

Zkrátka, všechno špatně, výkřik do tmy, Václav byl na Blaníku naposled. Ještě ale sháníme Báru. Píšu jí; na mou zprávu mi však nejspíš zmateně odpověděly sněhové vločky anebo kapsa. Ale už je taky v cíli a má radost. V útrobách zámku je hostina. Guláš Vaškovi znatelně zlepšuje náladu. A na mém talíři mi kuchařky z výborného rizota stylově vytvořily něco jako Blaník. Dokonce ho i zasněžily eidamem.

text Řízek, foto Ř., David Karas a Renata Hulínská