FRANCESCO TOTTI

Byla to událost začínajícího podzimu, a to jak toho fotbalového, tak mého soukromého. Do města piva, mých studií a mistra české fotbalové ligy měl přijet AS Řím. A dovézt legendu italského fotbalu -Francesca Tottiho.

Bylo mi patnáct, a zatímco holky ze třídy ujížděly na klucích z boybandů a posílaly smsky do Esa, já sjížděla fotbalový zápasy Gambrinus ligy a sledovala Pavla Nedvěda. Těžko říct, co je horší – nicméně předplacený ProFotball a Hattrick pro mě byly Bible. Moje specialita byla především Serie A neboli italská liga. Nedvěd, Inzaghi a …Totti. To všechno byli moji bozi.

Těžko jsem tak mohla o 13 let později ignorovat, že jedna z ikony mého dospívání byla v Čechách. Jenže lístky na atraktivní duel nešlo sehnat ani přes kontroverzní podnikatele. Naštěstí zasáhlo duo Karel a Milan Prouzovi.

A tak jsme ve čtvrtek 15. září nasedli s Lukynem do modrého blesku a vydali se směr Beroun, kde na nás lístky čekaly. Po faux pas s tím, komu kdo co dává, vydala recepční Tipsportu lupeny na fotbal snů a do Štruncáků jsme dorazili za minutu výkop a běželi jsme rovnou…no rovnou do kotle. V ten se totiž změnil náš sektor poté, co se plzeňští rowdies minule uchýlili k jakémusi rasisitickému nešvaru a UEFA jim za trest zavřela tradiční kotel. Viktoriáni nelenili, vzali megafon a až na dva vykoupili lístky na horní tribunu.

Byl to zážitek! Celou dobu stojíte, to dá rozum. Podílíte se na pokřicích, pískotu, jásotu. Pak držíte barevné igelity a jste součástí chorea – všechno tohle znamená, že nemáte moc prostor věnovat se tomu, co se děje na trávníku. Jakmile toho začnete litovat, megafonista vás vyzve: „A teď za Viktorku do půl těla!“ A kolem vás vyvstane hradba zpocených smrdutých chlapských zad, prsou a zátylků, která víří různé pachy za skandování: „Na tribuně, nebo v hrobě, moje srdce patří tobě – Viktorka Plzeň!“ Už samo o sobě byla tohle děsná legrace.

Když fotbal, tak klobása.

Třešničkou na dortu bylo, že Totti opravdu nastoupil za stavu 1:1 na celých 15 minut. Devětatřicetiletý kanonýr už tedy moc neběhá, ale přihrává a centruje jako bůh. Gól nedal, ale pro mě to byl krásný návrat do dětství. Dokonce jsem Lukyna ukecávala, že zůstaneme po zápase a zamáváme jejich autobusu. „Maruško, přece ti není patnáct. Je to sice škoda, ale není,“ zpražil mě manžel. A dobře udělal.

Totti je sice pan hráč, ale po závěrečném hvizdu si to namířil rovnou do šatny a na prosbu plzeňského hráče o výměnu dresu jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Bylo to podobné zklamání, jako když jsem v šestnácti konečně přesedlala na boybandy, zamilovala se do frontmana Savage Garden a za čtyři roky jsem zjistila, že je homosexuál. Ale co už, člověk z některých věcí musí vyrůst tak trochu násilím.

A tak jsem jela domů z Plzně s parádním zážitkem a s klukem, který sice nevypadá jako Totti, nebere peníze jako Totti a jeho klub hraje o trochu hůř než AS Řím, ale kdyby někdo chtěl jeho dres, tak mu ho určitě dá. Protože je strašně hodnej a svý bláznivý ženě zařídil ty nejlepší fotbalový lístky.

text Maruška, foto M. a Řízek