PLAHOČÍME SE

Tady někde přece byla, ne? mžourali jsme zmateně z okýnka auta.

Kroužili jsme kolem parkoviště, kde jsme ji naposledy spatřili, jak dezorientovaní turisté hledající v Srbsku Karlštejn. Akorát že jsme hledali lanovku. Silnice tam byla, betonové parkoviště tam bylo, alpští velikáni tam taky byli. Ale ona nikde. Pokladna, kabinky, turnikety, pilíře, lana, nic.

Soutěska.

Rakouský Kaprun měl úplně jiné starosti než dva popletené výletníky. Nebylo koho se zeptat: "Promiňte, nebyla tady ještě nedávno taková stará lanovka? A pokud ano, tak kde je teď?" Místo toho jsme tedy vyrazili pěšky, ač jsem manželce slíbil pohodlné dovolenkové svezení ze 700 až do 1700 metrů nad mořem, namísto obvyklého plahočení ve strašném vedru do prudkého kopce. Že mi různé vnější okolnosti maří plány, se stává, ale tady jsem si byl skoro jist. Mapa i cestovatelské weby starou lanovku uváděly jako danost.

Nový obal čokolády Milka

Začali jsme se tedy plahočit. Pod námi nejdříve říčka Kapruner Ache vytvořila pohlednou soutěsku Sigmund-Thun-Klamm, kterou kromě nás objevili i českoslovenští turisté. Měli batohy, z kterých jim čouhaly plechovky a pet lahve s etiketami Kozel a Rajec, a na mokrých schodech se pohybovali v sandálech s ponožkami s jistotou podpořenou populárními hůlkami. Lanovkou bychom se bývali elegantně přenesli nad jejich hlavami až na vrchol.

Podlézáme nabitý ohradník.

Cesta se klikatila nejdříve nad jakousi nádrží, někde dole se cachtaly děti, a my jsme se v třicetistupňovém vedru drápali ostře vzhůru. Hovorný stařec se psy na mě spustil bodře a především německy, že máme krásný den a že se nám to tu pěkně šlape. "Ty asi nejsi z toho našeho okresu Pinzgau," dovtípí se pán z mých přerývaných odpovědí. Přiznávám, že ne. Že jsem z Česka - ze země, kde se neztrácejí lanovky (tu druhou část jsem nedovedl říct, ale myslel jsem si to).

Čím jsi v Rakousku výš, tím víc se objevuje krav. Některé se pasou i v lese. V určité nadmořské výšce pak krávy vystřídají ledovce. Jenže tam my už dnes nedojdeme. Vyškrábeme se jen na první kopec a bude nám to stačit - a může za to ta lanovka, respektive její absence.


Dá to trochu hledání, ale nakonec to máme. Nějaké místní noviny té zprávě věnovaly před dvěma lety podval jedné ze stránek. Lanovka na Maiskogel, nejstarší takové zařízení v oblasti Kaprunu, dojezdila už v listopadu 2014, po šedesáti letech provozu.

Článek je smutný. Dráze končila koncese a aby si ji udržela do budoucna, bylo by do oprav potřeba vrazit 2,5 milionu eur, což je ekonomický nonsens. Představenstvo si proto usmyslelo, že bude lepší dát 9 milionů za novou lanovku, která, až ji někdo postaví, nepovede z tak blbého místa, převeze násobně víc lidí a bude u ní i sjezdovka. Takže tu starou nařídili rozebrat. Zní to celkem rozumně. Jenže my jsme kvůli tomu spálení a ušlí.

Video z poslední jízdy lanovky.
---------------------

Nahoře na kopci by měla být hospoda. S výhledem na velikány, takovým tím rakouským "sedláckým salátem", jehož sedláctví zastupují klobásy, brambory a vajíčka, naopak salát supluje narychlo sehnaná, zbytečná zelenina, a především točeným radlerem. Servírka bude usměvavá a celkově potetovaná. Shodly se na tom mapa spolu s cestovatelskými servery.

Hospoda tam naštěstí opravdu je. Ale až jednou zmizí, nezbude po ní vůbec nic.