"Ich bin ein Cousin von Angie," připravil jsem si v hlavě, než jsem ráno vyrazil běhat do parku Prátr. V domě však potkávám jen zaměstnance místního kebabu, jimž jsou moje rodinné vazby či to, že v bytě bydlíme přes pololegální AirBnb, zcela volné.
Prátr v sobotu časně ráno je pustý jako severokorejská hlavní třída, na široké asfaltce vedoucí nekonečně dlouhou alejí chybí jen policajt usměrňující neexistující dopravu. Vedle asfaltky vede podobně široká měkčí cesta pro koně a vedle ní i stezka pro lidi. Koňská cesta je příjemnější i pro lidská kopýtka. Vědí to i ostatní běžci. Servus! mávají mi, zatímco se cvalem míjíme.
V Angiině bytě snídáme míchaná vajíčka, v sychravém dopoledni jdeme pěšky do Belvederu. Na čtyři hodiny nás pohltí český kubismus a pozlacený Gustav Klimt, kvůli nimž jsme sem vážili cestu. Seznáme, že to opravdu stálo za to. Za dvacet eur, kolik stojí vstupenka, by se ovšem dal pořídit jeden telecí řízek s nakyslým bramborovým salátem a sachr...
Den letí hrozně rychle. Silnější dojem než centrum města a katedrála svatého Štěpána udělá na dívky reklama na slušivé plavky, která visí na každém rohu. Míša si je pak v Praze koupí. Maruška ji bude následovat, vsaďte se.
Večer chceme jít na pivo. Jenže jsme líní a uchození a hodláme zůstat nedaleko. Nejbližší klub je, jak posléze zjistíme, bordel. Ne takový, jako mají na hranicích, tedy s digitálním ukazatelem aktuálního počtu dívek k dispozici, ale přesto bordel. V další hospodě slaví senioři, hraje jim něco jako Duo Jamaha, tak jdeme dál, až dorazíme do Prátru. U obřího ruského, nebo spíš rakouského kola to chvíli vypadá, že moje manželka přemůže strach z výšek, nakonec ale zůstaneme při zemi.
Prátr je navoněná Matějská, kde se dodržují hlukové limity a kde je uklizeno; vsadil bych se, že úředníci kontrolují i zakřivení hlavní na střelnicích. Míša s Petrem zničehonic kupují žetony na obzvláště vypečenou horskou dráhu plnou loopingů, které pamětníci znají například z počítačové hry Stunts. Do stejné soupravy nastupuje i Agáta Hanychová, kterou pro změnu znají znalci bulváru - z nás dvou přízemních celebritu včetně jejího doprovodu odhalila moje žena a jako adrenalin jí to stačí.
Jiné atrakce tolik netáhnou. Třeba na motokárovém autodromu opatrně krouží osamocený Číňan - pojď, ukážeme mu, jak se jezdí. Sešlápnu plyn až k podlaze a zjistím, že stroj vyvine nejvýše rychlost obezřetného čínského závodníka. Brzdu nevyužiji vůbec. Kroužení po trati je vzrušující asi jako tlačit vozík v supermarketu.
Skoro na konci parku se tyčí stometrová věž, kolem níž rotují lidé na chatrných lavičkách připevněných ke středu řetízky. Najednou rotuji i já. Nad Vídní citelně fouká. Vidím Dunaj, ruské kolo, kamarády se zakloněnou hlavou a barevná světla atrakcí. Je mi trochu zle a zima a křečovitě se držím těch řetízků. Těším se dolů. Těším se domů.
text a foto Řízek
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat