POHYB!

Daroval jsem si nové sportovní a tuze chytré hodinky. Kromě praktických funkcí (třeba vím, kdy vyjde sluníčko) mají i spoustu zbytečností, jak si konkurenční boj a záliba moderního člověka v analyzování sebe sama žádají: získají-li třeba dojem, že už moc dlouho v práci sedím jako pecka u počítače, zavibrují, abych aspoň udělal pár kroků. Já je poslechnu - přejdu na opačný roh redakce, kde si zároveň koupím tyčinku nebo nějaké sladké pití. Tuhle sabotáž už hodinky neřeší, protože zas tak chytré nejsou.

Tenhle přístroj začal vibrovat a ukazovat "Pohyb!" krátce poté, co jsem rozvalený na gauči dojedl Maruščin maratonský guláš. Tentokrát jsem ho neposlechl, naopak jsem mu odvětil něco ve smyslu, ať si trhne, že mám dnes jím stanovený plán kroků splněný na 472 %, což mi přijde dostačující.

Pražský maraton pro mě začal sháněním sichrhajcek. V obálce se startovním číslem nebyly a doma jsem našel použitelné jen tři, z čehož jsem jednu zničil, takže jsem dorazil do běžeckého areálu mezi Václavákem a Staromákem dříve, abych se optal osob obsluhujících jednotlivé stánky. Bohužel bez efektu. Naštěstí mě oslovila nějaká paní z ultraortodoxní neziskovky (nechtěla vůbec žádné peníze!), ať si vezmu špendlík se žlutou stužkou na podporu zřejmě trestanců vracejících se do života - drmolila a nerozuměl jsem jí -  a dám si ho na dres, což se mi velmi hodilo. Díky trestancům mi tak neplandalo číslo.

Ostatně nadevše oceňuju ty lepší z nás, kteří při maratonu nemyslí jen na sebe. Kamarád Pája třeba namísto závodění vezl na vozíku handicapované děti, nechal jim zažít atmosféru fandících diváků - a to má bezesporu větší váhu než můj boj se sichrhajckami a následně s vlastními limity a s rozpálenou a větrnou tratí.

19. km, na Výtoni

Sluníčko totiž vstalo už v 5:26 (bohužel o hodinu později než náš hlučný kocour) a okamžitě se jalo vyhřívat centrum Prahy i její periferie. Do toho se spustil poměrně silný vítr, pro který mají meteorologové zavádějící označení "mírný". A když jsme se za zvuků Vltavy posouvali ke startovní čáře a zapínali své chytré hodinky, byl už ve městě solidní pařák. Nic, co by kdokoli vyhledával.

Naprostá většina běžců by se ostatně shodla i na tom, že první kilometry vedoucí srdcem Prahy jsou schizofrenní. Na jednu stranu si zatím čerstvý a optimistický sportovec vychutnává, jak v centru spolu s ostatním 10 600 lidmi na den zvítězili nad auty a turisty, kteří asi místo Karlova mostu musí na Karlštejn. A užíváme si i povzbuzování povětšinou patřící jiným lidem. To všechno ale zároveň za situace, kdy se v úzkých uličkách pořád někdo plete pod nohy, které ostatně trpí na hrbolaté dlažbě a svádí je tramvajové koleje; musíte pořád dávat pozor.

Pak následuje výlet do Holešovic a zpět po druhém břehu přes Karlín znovu do centra. Je vedro, ale mezi domy je to lepší. Mávají na mě Radka a Maruška - ta běží za hrazením kousek se mnou a povídáme si. Mohl bych samozřejmě i zpomalit, ale baví mě sledovat, jak její krátké nožičky kmitají. Na Výtoni na 16. km vidím tátu, "Makej, vypadáš dobře," volá na mě. Po otočce pod Nuselským mostem ho vidím znovu, jak řeší dilema, zda fotit, nebo fandit - zjišťuje, že obojí naráz prostě nejde. Pak běžíme do Podolí, na Dvorcích otočka a poprvé to citelně fouká. U Palackého mostu mi Maruška říká, že vypadám hůř než loni. Pak se opravuje, že lépe. Sám nevím - loni jsem byl po polovině uvolněný a vysmátý, což dnes zdaleka nejsem, ale pak přišla krize, které bych se tentokrát rád vyhnul.

30. km, pod železničním mostem

Vašek mi před závodem kladl na srdce, ať držím autopilota (což je vlastně spíš tempomat) a ať běžím za "psovodem" (vodičem na 3:30). Tempo držím až nadstandardní, ale vodič je pár minut za mnou. Na Václava si vzpomenu ještě na Strakonické, kde opět hraje písničky od Beatles stejný, naprosto zoufalý kytarista jako nedávno při půlmaratonu.

Tempo vysoce nad poměry jsem udržel až k 35. kilometru, tedy téměř až znovu k Libeňskému mostu. Pak se vazelínou notně namazaný stroj začal v čím dál větším vedru, které odrovnalo i kamaráda Čendu (3:54), pomalu zadrhávat, když protivítr kácel cedule s kilometrovníky i dopravní značky a ostatně i mě. Začal jsem zastavovat na občerstvovačkách a pořádně se seznamovat s jejich sortimentem. Hodinky propad v tempu netečně zaznamenaly. Ale že by mi poradily, co s tím, když jsou tak chytré, to ne. A v Karlíně kolem 39. kilometru na mě padla deka, aniž by mě vlastně cokoli bolelo. Žádné křeče, nic. Prostě jsem najednou nemohl. Prohnal se kolem mě psovod a své smečce zrovna doporučoval: "Nekoukej pod nohy, koukej na konec rovinky." Já se pak koukal na konec rovinky, kde se mi celá skupina okamžitě ztratila.

Dva kilometry před koncem už jsem se spíš ploužil skrz Husákovo ticho, načež vidím otce, který dilema vyřešil správných způsobem. "Vypadáš dobře, držíš tempo," volal na mě, a ačkoli bylo obojí nehorázná lež, na chvilku mě to nakoplo. Zvolnil jsem až poté, co jsem musel už být mimo dohled. Do cíle mě ještě stihl předběhnout někdo, kdo vypadal jako čínský turista přišedší na posledních pár kilometrů závodu z Karlštejna, který navíc mával tou rudou vlajkou. Za 3:30:37 budu nakonec rád. Jako i za veškeré projevy přízně, tátův vítězný sekt brut ("Protože to bylo brutální!") a maratonský guláš.

Co bude dál? Nějakou dobu o tom závodě budu každému vyprávět. Pak (už) to začne lidi štvát. Možná přijdou nějaké další maratony. Jisté je nicméně jen to, že dnes ve 20:31 zapadne slunce.

text Řízek, foto Maruška a táta