Že to dneska nebude předvánoční selanka, jsem pochopil, když mě v sedm ráno vzbudilo zvonění. U dveří stál topič, aspoň to tvrdil, a dožadoval se vstupu do domu. Tady je nutné odbočit - měl jsem za to, že topiči vymřeli spolu s parními lokomotivami a existují už jen v písničkách. Domníval jsem se, že vytápění našeho domu i celého liščího těla mají na starost dobře ukrytí skřítkové (otočíš-li kolečko na radiátoru, začnou třít nějaké větývky, vyskočí jiskřička, rozjede se nějaký stroječek a tak); takoví, jako v továrnách vyrábějí čokoládu. Jenže tu stál opravdový topič a upozorňoval, že dveře se nedají otevřít, a že tedy nemůže vykonat svou topicí činnost, ať už je jakákoli.
Pokud by stačilo vpustit topiče dovnitř a pokusit se znovu usnout, než se bude Pepan násilně dožadovat snídaně, bylo by to příliš jednoduché. Sklepení totiž na první pohled jevilo známky násilného vniknutí. Dveře byly pootvírané, zámky chyběly či byly rozbity. Ledva topič (to slovo se mi hrozně líbí, ale už je tu fakt dnes naposledy) zkontroloval ty svoje stroječky a opustil scénu, zavolal jsem na tísňovou linku a se ženou jsme vyčkali příjezdu strážců zákona.
"To jste jen jeden?" neodpustila si žena při příjezdu uniformovaného muže se stříbrným kufříkem, který tak dobře známe z televizních seriálů. Nevadí, posily patrně jsou v závěsu, zadoufal jsem. Bohužel muž navzdory kufříku připomínal směsí žoviálnosti a rezignace spíše nějakého inspektora z Čapkových povídek. "Buď by to mohl být Vomáčka, ale ten sedí, ale ty rozbité zámky, paninko, to vypadá spíš na Lojzu vodnaproti," představoval jsem si, zatímco muž už si v hlavě rovnal, jak do protokolu napíše "neznámá osoba násilně pronikla do sklepení a nic nezcizila." Ne, mnohem lepší bude "v nezjištěné době došlo k násilnému proniknutí t. č. neurčené osoby do prostoru sklepení a následnému nezcizení ničeho". Fakt na první pohled nic nechybělo. Jen někdo zničil veškeré dveře a otevřel veškeré sklepy. Jen náš ne. Jízdní kola, Lukiho draka, bowlingovou kouli pro Marušku, elektrickou příklepovou vrtačku od táty a drahé víno od švagra už jsem přece vzal loni, řekl si nejspíš lapka. Buď byl ohleduplný, anebo se dovtípil, že v tom sklepě opravdu už nic není a ani nikdy skladováno nebude.
Zásahová jednotka, psovod a vrtulník s termovizí furt nikde, nicméně policista se snažil. Fotil si, zapisoval jak o život a z kufříku něco lovil. Dělal jsem mu Watsona nebo Hastingse - baterkou jsem mu suploval blesk, došel jsem mu pro křížový šroubovák (ten zapomněl v jiném kufříku), když chtěl ze dveří dostat předmět doličný zničený - zámkovou vložku. "Mechanoskopie," odvětil inspektor a já přispěchal se znalostí ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Nějaký z němčiny předabovaný koprodukční zloduch dojede na to, že jeho kladivo, hasák či jiný loupežný nástroj zanechává pokadé stejnou stopu. "Je to něco jako balistika," dodal policajt a já byl doma, což jsem ostatně byl celou dobu.
Ptali jsme se, jestli toho mají hodně, takových kauz. A prý že jo. "Kde to žijeme?!" povzdechla si žena. "V pekle, mladá paní," odpověděl inspektor. "Já bych tady v životě nebydlel," dodal s tím, že v téhle pekelné části je objasněnost trestných činů dvacetiprocentní. Což se asi netýká našeho nešťastného sousedství.
Kromě ustanovení pachatele, k němuž patrně nikdy nedojde, zbývalo vyřešit jedinou otázku. "Proč si ten člověk odnesl ty zbylé vložky z těch zámků?" musel jsem se zeptat. "Buď je to sběratel, nebo ví, že po něm jdeme, tak nechtěl zanechat stopy," řekl policista a všichni jsme mu věřili, i on sám.
Jsem sice jen samozvaný Watson, ale mám také svou teorii: jsou přece Vánoce. Kdybyste tedy někdo našel pod stromečkem v úhledném balíčku rozbitou zámkovou vložku, dejte vědět. Podrobíme vás něžné mechanoskopii, nebo to z vás s kolegou prostě nějak vymlátíme.
text a ilustrační foto pekla Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat