JACEK BIAŁY

Už tak půl roku jsem intenzivně pozorovala zájem svého milého o muzikanta s fádním jménem Jack White. Když se ukázalo, že tenhle interpret v rámci šňůry navštíví i stověžatou matičku, bylo nabíledni, že Lukáš dostane lístky darem. A tak jsme 13. listopadu vyrazili směr Karlín.

Ve frontě, která se táhla skoro až na Florenc, jsme potkali Lukyho bývalého neoblíbeného kolegu, kterého opakovaně označuje za debila. Trochu jsem mu to záviděla, ale naštěstí i já jsem si svého idiota na koncertu našla, když jsem zjistila, že tam byl v prach se měnící hejhulák Petr Fiala.

Předkapela v podobě dvou skákacích ženštin se stejnou parukou nás zrovna moc nebrala, naštěstí to za 20 minut zabalily, jenže následovala další půl hodiny rapu z rapráků. Jack asi dlouho ladil, kdo ví. V devět se ale hvězda zjevila i se svou kapelou.

Rozjeli to ve velkém a asi se to líbilo, když jsem viděla frenetické polské fanoušky vedle nás, kteří po každé písni křičeli „Jaceeeek“. Jak jsem se dozvěděla od kamarádky Wiki, Jackovy kořeny skutečně sahají až do Polska, o to větší zklamání mě potkalo, když Jack pištěl: „Hello Czechoslovakia!“. Ale intelekt se od něj ten večer vlastně neočekával.

Můj choť se bavil stejně jako natřískaná tovární hala, já se chytala u songů, které jsem jakžtakž znala. Po hodině se Jacek rozloučil, ale to jen tak na oko. Praha (a Krakov) si ho přivolaly zpět. Člověk by čekal, že vystřihne tři songy jako přídavek a goodbye North America, ale frajer to klátil dalších 40 minut. Tak jsem si šla aspoň koupit rum.

Tím jsem myslela, že to pro mě končí, ale osud tomu tak nechtěl. O Jackovi jsem si ještě ten večer přečetla, že to je docela milej blázen (svatba před šamanem, knížky o černým moru) a tyhle jeho bulvární stránky mě nakonec přivedly k poslechu jeho songů, který teď ohromně miluju. A tak hrajeme třeba hru ve vaně, kdy Lukyn předvádí Whiteovy písničky a já hádám, co to je. Pouštím si ho, když jdu z práce a když jedu v autě.

Sečteno podtrženo – ten koncert jsem děsně prokoučovala. Měla jsem si tohohle borce naposlouchat dřív, protože teď už hraje jen v Chile. A potvrdilo se pravidlo, že když se jmenujete nějak jednoduše a krátce – jako Jack White, Lucie Bílá, Michal David, tak je vaše umělecké konání předurčeno k adoraci. Proto je jasné, že já ani Xavier Baumaxa nikdy Karlín nevyprodáme, zato se třeba jednou všichni potkáme na Iblácích.

text Maruška, foto David James Swanson