NENÍ NAD TO...

Prázdninové tábory budoucnosti patrně budou mnohem aseptičtější než dnes. Poklesne průměrné množství špíny na centimetr čtvereční těla dítěte, a tím i počet matek padajících do mdlob po dětském návratu do civilizace. Toho se zajisté dosáhne využitím moderních technologií - místo dřevoplachtové jídelny se bude vozit mobilheim. Místo her v lese skákací hrad. Kde budou spát děti, to nevím, ale určitě se najde nějaké lesně moudré řešení bez hnijících a někdy trochu propustných stanů. Solární panely budou pohánět kuchyňské přístroje a mycí centrum opodál nabídne dětem komfort, který si nepochybně zaslouží. A latrína? V první fázi ji nahradí nejspíš toitoiky...

"To je díra, co? Jak pro slona!" prohlásil jsem opřený o krumpáč. "Je malá," odtušil Jirka. "Jo, je malá," připustil jsem a kolegové se mi právem vysmáli.

Kopání latríny patří k nejoblíbenějším pracím přípravné předtáborové fáze. Považte, zatímco jiní musí rozměřovat jídelnu a bát se, že jim ten či onen transept nevyjde a celé jim to někdo hodí nebo spadne na hlavu, další nebožáci třeba musí řezat kupu dříví, a to všechno pod otravným sluncem na louce. Zato u vznikající latríny je chládek, pivko a člověk je tak nějak mimo dosah všeho a všech. Pokud se vám zdá, že už jsem se podobně kdysi rozpovídal, tak máte pravdu. Jenže ty výhody prostě přetrvávají.

Třebaže práce samotná zas tak lehká není. Zemina je suchá, tvrdá, plná kamení a stromy se vznikající stavební jámě usilovně brání spletitými kořeny. A i zde je potřeba přemýšlet inženýrsky. Třeba když začnete kopat patnáct metrů od jídelny, není to úplně dobrý nápad.

"Hele, to není úplně dobrý nápad, kopat patnáct metrů od jídelny," řekl jsem Milanovi a Tomášovi poté, co jsem se nenápadně vytratil od otravného řezání kůlů s tím, že je jdu zachránit. Na kopání latríny musí být totiž (aspoň) tři - to dá rozum. Jeden kope, druhý hází, třetí diriguje a odpočívá. A ten jim právě chyběl. Takže jsme se posunuli dál do lesa.

Strávili jsme v díře příjemný den. Armádní medik Tomáš nás naučil vojensky kopat a vojensky vyhazovat hlínu, aby to bylo efektivní a nenáročné. Ten samý Tomáš, který si za svůj krátký pobyt na stavbě tábora připsal hned několik průserů - třeba když si v lese vykopal pícku a když si na kraji rybníka postavil saunu. Obojí by revírníka určitě rozpálilo do běla, zvlášť ta sauna.

Milan nás zase učil otvírat pivo o pivo, ale přiznám se, že jsem to nepochopil. Taky jsme vedli řeči, jež nejsou pro matróny, což se u latríny může.

Jáma se postupně prohlubovala, avšak pořád to nebylo ono. Objevily se mozoly a jak šel čas, i naši kamarádi. Na slunci už neměli co dělat, tak nám přišli pomoct. A jestli ji nikdo nezasypal, stojí tam latrína pro slona dodnes.

text a fotky Řízek