23:00-24:00 MIG, 24:00-0:05 ČŮRÁNÍ

Jako se dá téměř s určitostí říct, že ráno vyjde slunce a že odpoledne bude AZ Kvíz, stejně tak se s železnou pravidelností na vybrané české a moravské hrady rok co rok vrací hudební festival, který dramaturgicky sází na totální jistotu. Letos jsme se s převážně mírně opotřebenými česko-slovenskými hvězdami setkali na Švihově.

První šok mi připravilo hledání programu, když jsem se omylem proklikal na stránky Hradu. Já nechci Hájka, nechci Weigela! Na místě samotném nás pak zklamalo především oznámení, že kapacita prohlídek je vyčerpána (pravda, byly pro návštěvníky zadarmo, a vodní hrad prostě není úplně splachovací, tak toho měl asi odpoledne už po krk). Když jsem se totiž probral seznamem sobotních umělců, byl právě hrad tím, co mě na Švihově lákalo nejvíc. Jako sorry, ale jet 130 kilometrů, abych viděl Mandrage? Polemic? No Name? Tomáše Kluse? Nightwork?

Ruppert, který začíná vypadat jako Holý.

Na rozdíl od Marušky, Věrky a Bendové, což jsou Maruščiny kamarádky a absolventky prestižního radotínského gymnázia. Holky se těšily, a budiž jim to přáno. Kamarádky měly vše dokonale připraveno, protože festival je pro ně něco jako druhý domov. Na papírku měly perfektní itinerář. V zásadě program rozdělily na to, co chtějí vidět, a na čůrací pauzy. Obzvláště oblíbení interpreti měli v kolonce srdíčko. Tomáš Klus dostal jen jedno, Mig 21 dvě.

Přijeli jsme právě včas, abychom stihli pauzu. Navigovala nás paní Denisa, měla vadu řeči a před Švihovem byla objížďka. Po fto padefáti metrech odbofte vpravo. Protože jsme se jí nepěkně smáli, tak ji Věrka vypnula. Ve Švihově svoje mládí prožilo moje horské kolo, to jsme ale nechali doma. Měli jsme v kufru jen brusle a běžky, co kdyby náhodou.

Slíže, ty mám rád.
Deštníky, ty nemám rád.

Hráli ještě Visáči a byli to prostě mladí a progresivní Visáči, zahráli pár písniček, pak konečně Známku punku a Zetor, jedli jsme hamburgery ze stánku pod okny hradu, bylo to fajn, a pak se mraky ještě víc zatáhly a spustil se otravný déšť, který trval stejně dlouho jako vystoupení Horkýžů slížů.

Ty mám rád, ty jsou dobrý. Stáli jsme dost daleko od pódia, Marušce bylo už asi po třech písničkách mokro a zima. A co je to za blbý zlozvyk, tahat na koncert deštníky? Nic moc jsme neviděli i proto, že průměrně měříme asi metr šedesát, a to nám možná fandím. Nicméně zpěvák měl na hlavě bůhvíproč přilbu. Líbilo se mi, když přítomným dětem vysvětlil, že blues je taková píčovina, která má na rozdíl od normálních píčovin jen tři části. Mám rád, když se koncerty takhle nenásilně spojí s hudební naukou.

Není možné vypadat dobře, když jíte
halušky nebo bramborové spirálky.

Pak se naše cesty rozdělily, protože Polemic ani No Name jsme do našeho itineráře nezařadili, a proč taky. Místo toho jsme objevili srandovní pizzerii, kde u příležitosti festivalu připravili menu s knedlíčkovou polévkou, kde však už chyběly knedlíčky, a tak byla se slevou. Nabízí se tu paralela s prohlídkou hradu, která taky nezbyla, i když hrad tam zůstal. Hmm, italské koření, copak to asi je? Nakonec jsme to neprověřili, zůstalo jen u čaje s rumem pro zahřátí. Maruška tvrdila, že jsem mohl oči nechat na servírce, která zapomněla, že VR II znamená dva velké rumy, ale to ani z poloviny nebyla pravda.

V kolemhradí - protože je Švihov na rovině a skálu nahrazuje řeka Úhlava, nedá se hovořit o podhradí, jako spíš kolemhradí - bylo navečer už dost plno. A hosté vyprodali pláštěnky, zatímco prodejci slunečních brýlí a slamáků si asi rvali vlasy. Těšili jsme se (všichni) na Monkey Business. Protože nepršelo, cítili jsme se konečně mnohem lépe než John Hus. Líbilo se mi, jak se všichni snaží vypadat stejně, měli džínové sukýnky a břicho. "Po nás přijdou už jen samé horší kapely," zvolal Ruppert na závěr a tak nějak to vystihl.

Jak říká Vojta Dyk: Dámy a pánové,
Švihov! Švihov!

Nightwork jsem slyšel naživo poprvé a po deseti minutách do sebe naprosto zahleděné show mě to bavilo asi jako cesta mezi 60. a 40. kilometrem dálnice D5 v mrholení v jednu v noci. Skoro bych začal klimbat, kdyby mě dámská společnost, podobně otrávená jako já, netáhla před druhé pódium - abychom byli Tomášovi nablízku, až se do toho za půl hodinky pustí.

Jenže podobný nápad měli asi ostatní. Když padla opona, tak někde v dálce hráli dva maníci na kytaru, jeden měl dlouhé vlasy a takovým nuceně zdrsnělým hlasem deklamoval ty své "burcující" písně a písně o lásce. Kluse jsem slyšel taky poprvé živě, pro mě to bylo po hudební stránce naprosto nepůvodní, nezajímavé a čtyřakordové a jeho texty měly hloubku a účinek asi jako slohovka maturitního propadlíka, kterému zamítli odvolání.

Malý muž s kytarou na pódiu
by hrozně rád otvíral vrátka.

To nebyl pokračovatel Kryla, ale jeho netalentovaný imitátor! Cítil jsem se asi jako Honza Vedral na koncertě Roxette. Přesto klobouk dolů před tím, jak si lidi dokázal získat, a to i ty vrávorající a s tápajícím jazykem, jichž postupem času přibývalo. Protože když jsme se nemohli dostat zpátky do areálu, zvolal jsem u turniketů "Za co, bože, za co?" a nějaká ožralá slečna bryskně doplnila: "Za čtyři roky v prdeli!"

"Tomáš Klus sice nebyl vidět, ale je to šikovný hoch, který narozdíl od bravíčkových Nightwork za ty nekřesťanské peníze zapěje. Výše uvedený řádky považuji za dezinterpretaci, neboť autor tohoto blogu během vystoupení pana Kluse uznal, že se mu nelíbí jeho hlas, ale že to zas tak strašný není," řekla on-line občasníku Řízkovy stránky družka Lukáše W.

Družka Lukáše W. a pohybová neostrost.

S rozdílnými názory jsme se vraceli do areálu a proti nám se valila tsunami tomášechtivých dam a paní, které odešly po vystoupení svého boha, zatímco naši bohové právě roztáčeli hvězdná kola své šou! Ano, zlatým hřebem toho doslova prochcaného festivalového dne byli MIGové. Macháček byl podle znalců pod vlivem, nám přišel rozverný. Křičel "I love you" a na to se odpovídá "Fuck you", ale to my nevěděli, protože na MIG 21 iDnes zatím zadarmo lístky nerozdává.

Na ochozech cenzurovaného vodního hradu stál náš starý známý moderátor (podle Marušky našlaplého) pořadu MenZone. Nějak si nás nevšiml a nezabrala nás ani kamera, tak jsme se radši s festivalem rozloučili a pustili si paní Denisu, aby nás dovedla na dálnici směr velkocentrum střední Evropy.

text Řízek, text Maruška,  fotky Řízek