Infantilní detektivní povídka bez záruky
text a ilustrační foto Řízek
Nalezli ho po několika dnech; nikdo se po něm nesháněl. Kdyby nebylo vyhladovělého kocoura, který vřískal a packami bušil do dveří přeci jen hlasitěji než normálně, nic by nepřinutilo laxní sousedy k tomu, aby zkusmo zavolali policii.
Asketický třicátník Kristián bydlel sám ve čtvrtém patře v malém bytě s pračkou, sprchovým koutem, titěrnou televizí a snad desetikilovým černým kocourem Karlem, a uprostřed toho všeho jej také našli, ovšem s prostřelenou hlavou. Nikdy nikam moc nechodil, s nikým se nepřátelil, nikdo jej nenavštěvoval. Tak jej aspoň viděli jeho sousedé. Paní domácí se uprostřed slz vyznala, že takhle slušnýho kunšafta ještě neměla – ani na chodbě nehulil, jako ti všichni ostatní (to řekla schválně nahlas, aby se ostatní partaje zastyděly).
„Normální sebevražda, není co řešit, tečka, hotovo, prostě ho to už nebavilo,“ mudroval uprostřed spisů a zahulené kanceláře vyšetřovatel Kazimír Pankrác. Přes hendikep v podobě jména to dotáhl za třicet let vyšetřování a papírování až na kapitána, sto dvacet kilo, pleš a třetí rozvod.
„Míro, ale to je úplná kravina,“ obořil se na něj jeho ještě poněkud uhrovitý, ale o to ambicióznější kolega Nicolas Pokorný, který si však nechával říkat Nick. „Už jsi někdy viděl někoho, kdo by se zastřelil, a pak ještě někam schoval zbraň? Nebo jsme ji snad už našli a já si toho nevšiml?“ jízlivě dodal Pokorný, zatímco si leštil své sluneční brýle, což okoukal z televizní kriminálky bůhvíodkud.
„Nenašli, no,“ podrbal se na lesknoucí se pleši Pankrác. „Snad leda že by tenhle...“ zhoupnul se na židli a ukázal na otylého kocoura, jehož si kriminalisté přivlastnili a stal se kromě zažloutlých nahotinek na stěnách další ozdobou jejich kanceláře. Karel ležel na židli pro hosty, tvářil se lhostejně a zíval. Ztráta Kristiána byla v jeho mysli zřejmě už definitivně upozadněna pravidelným přísunem potravy, které se na policejní stanici nacházelo až překvapivé množství.
„Tak teď jsi mě upřímně rozesmál,“ strojeně se rozesmál Nick Pokorný s hřejivým pocitem, že nad starým rutinérem získává územní převahu. „Ještě jsem neslyšel o kočce, která by si dokázala jako had vysadit čelist, aby místo antilopy sežrala bouchačku. Snad ani tenhle tlustoprd, a teď myslím jen to zvíře, by to nedokázal,“ rýpl si opět mladší vyšetřovatel.
„Stejně bych ho raději nechal zrentgenovat, kdyby třeba sežral kulku,“ trval na svém Pankrác, stále bezmocně zírající do rozsáhlé dokumentace. Nepřestávalo mu vrtat hlavou, že čím více se toho do těch papírů napíše, tím méně se toho z nich dá vyčíst. Pokornému o své úvaze raději neřekl.
„Dobrá starochu. Vezmu kočku na veterinu. Budou na mě sice koukat na blázna, ale kdyby se ptali, tak je to tvůj nápad,“ řekl rozhodně Pokorný, popadl Karla a doleštěné brýle, nasedl do služební felicie a odjel.
Pankrác osaměl, zapálil si startku a ponořil se do papírů. Ta chybějící zbraň mu překážela v tom, aby případ pohodlně uzavřel jako sebevraždu, jako už tolikrát před tím. Nejhorší jsou ti, které nikdo zdánlivě neměl důvod zabít, takže je mohl zastřelit kdokoli. Uvědomil si, že to je už druhá hluboká úvaha za posledních pět minut, a tak si je obě poznamenal do notýsku. Na důchod si totiž plánoval, že bude psát detektivky.
Nekuřák, abstinent. Kam že to jenom chodil? Na střelnici, ten Pokorný taky píše jako prase, pomyslel si Kazimír. Dluhy? Neměl. Přítelkyně? Taky ne, jen ta kamarádka Marie, taky střelkyně. U ní ale byli předevčírem. Vypadala, že ji to dost vzalo, pálila jednu od druhé. Fuj, jak ona tam měla zahuleno! Ale prý u něj nikdy nebyla. A nikdo jiný taky ne, jak se znovu ujišťoval prokousávaje se štosem papírů.
Pokorný a Karel se mezitím vrátili, neuběhla ani půlhodina. „Vzal jsem to s majáčkem,“ vysvětlil mladý policista a okázale hodil ještě teplé klíčky na stůl. „Samozřejmě, že v břiše nic nemá. Měl jsi vidět toho doktora, myslel si o mně, že jsem úplný idiot.“
„Zajedeme ještě do toho bytu,“ rozhodl Pankrác. „A zvíře vezmeme s sebou, to je nápad,“ jízlivě zareagoval Nick. Starší policista ironii přehlédl, popadl kocoura a opět jej vlekl do auta.
V bytě zůstalo vše beze změny, kocour bryskně našel své křeslo a o víc se nestaral. „Nevím, co jsi tím chtěl dokázat, ale tenhle svědek nám zatím opravdu moc nepomáhá,“ komentoval Pokorný. Náhle se Karel sebral a zalezl do kouta. Začal zběsile hrabat ve své bedýnce se stelivem, kvůli policejnímu výkrmu potřeboval záchod ještě častěji než dříve. Uprostřed kočkolitu se objevil oharek cigarety.
Vyšetřovatelé zaklepali na dveře Mariina bytu, kocoura tentokrát nechali v autě. Neurotická kuřačka se ke všemu přiznala. Kristiána zabila Mariina nešťastná láska a legálně držená zbraň. Nick starého rutinéra chtě nechtě poplácal po zádech.
(Pozn. redakce: Text vznikl pro potřebu semináře na vysoké škole, tedy na objednávku, nikoli jen tak pro srandu králíkům.)
Žádné komentáře:
Okomentovat