Bolí mě od prosince při běhu noha. Pravé zadní stehno. Učení a zasvěcení tomu říkají hamstring. Je to taková ta bolest, co je nepříjemná, ale když člověk ví, co vše mu běhání dává, dá se snést. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si v čase zimním nekoupil číslo na maraton. Pak ho vyprodali a přestal jsem to řešit.
Když se dva týdny před závodem v děkankářském chatu ukázalo, že by mohlo být k dispozici startovní číslo přes kamarády-běžecké souputníky, vrátil jsem maratonský start v myšlenkách do hry.
A asi deset dní před závodem se rozhodl, že si číslo pořídím a půjdu. Já, který potřebuje být na vše připraven minimálně na 114,7 % a mít jakoukoli větší událost naplánovanou dlouho dopředu a prošpekulovanou ze všech ohledů a stran.
Takže nyní všechno jinak, nejen rozhodnutí na poslední chvíli, ale následně i vědomé nechystání se. Kamarád a vlastník tohoto blogu neměl chat plný všetečných dotazů co a jak. Rodina se o mém startu dozvěděla den dopředu na oslavě synovcových dvacátin. Jasně, měl to přece být můj “už” druhý maraton, ale nastolení klidu a stavu bez očekávání v mysli i těle bylo záměrné.
Ano, naplánoval jsem si den před startem, že závod rozběhnu v tempu 4:45, a to se pokusím udržet, co to půjde (abych si zaběhl osobák, potřeboval jsem srazit průměrné tempo někam pod 5:00). A ano, ani tentokrát jsem plán nedodržel a nechal se strhnout závodícím davem k rozbíhanému tempu 4:35, které se na tachometru hodinek podařilo držet dlouhých pětadvacet kilometrů. Vše ostatní však šlo tak nějak mimo plán.
Bude to asi znít neuvěřitelně, ale zlomový okamžik v předmaratonském čase pro mě přišel při úterním ranním tréninku na Děkance 8. dubna. V rozpisu od trenéra byla taková ne úplně obvyklá věc: Míle běžená naplno, jakoby v závodě. Startovali jsme ji z příslušné čáry jako závodníci, běželi ji naplno a já doběhl poslední. Ne těsně, ale jasně poslední.
Už v dalším průběhu tréninku - šly se ještě tři míle mezi M a T a pak čtyři rychlé čtvrtky - jsem si chytil, že něco je u mě až záhadně jinak. Chorobně soutěživý jedinec jako já se měl logicky sunout do stavu zoufání anebo propadat zvrácené radosti, že někde zase skončil první od konce. Nenastávalo ani jedno, přicházel naprosto prostý stav přijetí skutečnosti a smíření se s ní.
Aby má zkouška byla náročnější, výsledky zapsal trenér na papír, ten vyfotil a poslal do společného chatu. Mohl jsem si to své poslední místo krásně na vlastní oči a s odstupem prohlédnout. A tím pohledem si testoval, zda potkání se s pokorou je reálné. Zřejmě bylo, klid zůstával stejný, nafrněnost stranou, pocit důvěry v sebe nenarušený.
Byl to ten pocit, který jsem si oživoval po celou dobu, co jsem v neděli 4. května pletl nohama v uličkách Prahy, v Husákově tichu i na Strakonické. Určitě, počasí bylo daleko přívětivější než při loňské premiéře. Určitě, měl jsem tentokrát “zázračné topánky” v podobě karbonek. Určitě, i nějakou zkušenost člověk napodruhé má a zužitkovává.
Ale to hlavní, co bylo jiné, bylo něco jiného. Neběžel jsem závod s netrpělivostí, a tak mi nezačalo docházet už v Podolí. Neběžel jsem ho ani s nesmyslnou ambicí a představou o tom, co bych měl dokázat. Nechával jsem běh co nejvíc plynout, a tak ten problém, který přišel někde za třicátým kilometrem, byly prostě “jen” bolavě unavené nohy. Pokoušel jsem se je uvolňovat, co jsem uměl.
Vím, hamstring nemusel vydržet. Vím, křeče mohly přijít. Jenže já jsem právě běžel ten nejpříjemnější a nejrychlejší maraton svého pětiletého sportovního života.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat