VĚČNÝ TŘPYT

Tyhle velké plechové krabice, co vypadají jako obří kostky z lega, jsou kontejnery. Je v nich všechno možné: panenky, trička s Tlapkovou patrolou, nábytek. Přijely sem na vlacích z přístavů, kam předtím připluly na lodích nejspíš odněkud z Číny. A pak je vyložili z vlaků na tyhle barevné hromady. A teď je ještě támhletím velkým jeřábem - vidíš? Zrovna něco zvedá - naloží na kamiony, odvezou někam do skladů a pak i do obchodů, kde si všechny ty věci budeme moct pak koupit. Ne, vlkodlaci neexistují. Ne, ani o půlnoci neexistují. A ano, Eliška na tu vaši přespávačku přijede už zítra a neboj, tu matraci pro ni jsem objednal. 

Zásilka dorazila do boxu zhruba ve stejné době, kdy jsme se vraceli z našeho vlakového výletu, který nám rychle utekl díky duchaplné konverzaci o logistice a dalších věcech. Na to, že v krabici byla akorát nafukovací matrace, se to těch pár set metrů zaflusaným okolím Budějovické docela proneslo. Balík jsem postavil do chodby a věnoval se jiným úkolům, které den přinesl. 

Dneska přijede Elda! vysílala druhý den ráno místní rozhlasová stanice nepřetržitě mezi pitím kakaa a ošetřováním plyšáků. Je načase vybalit a vyzkoušet matraci pro hosta (hostku). Krabice působila dojmem, že cestou k nám viděla spoustu přístavů, hromad plechových legových kostek a nevábných skladišť. Ale matrace na fotografii vypadala jako něco, na čem se bude spát téměř královsky. 

Akorát že se někde mezi Šen-čenem nebo Guangdongem a Průhonicemi stala chyba, motýl někde zamával křídlem anebo skladník zamával paží blbým směrem a naši matraci patrně dostal někdo, kdo místo ní netrpělivě očekával 32 sklenic s jakýmisi různobarevnými třpytkami. Což by samozřejmě bylo pro přespávačku dvou čtyřletých holčiček naprosto ideální a zároveň katastrofální pro jejich obslužný personál. Podíval jsem se znovu, jestli tam není někde skrytá kamera, ale nebyla. Heda neví, jestli se má radovat z plejády třpytek, nebo plakat, že kámoška nemá kde spinkat.

Je to tak bizarní, že nejsem ani moc naštvaný. Volám do e-shopu, respektive zjišťuji, že obchod s názvem něco jako matracehrackyadivnevecilevne99.cz na sebe neuvádí žádný telefon. V hodnocení uživatelů převládá jedna hvězdička (lidé asi nemají rádi třpytky), ale při scrollování spoustou naštvaných recenzí jsem objevil i nyní už skrytý mobil a podařilo se mi dovolat nešťastnému zaměstnanci, jenž sice podobně jako já nedokázal pochopit, kde se to tam vzalo, ale aspoň slíbil situaci promptně řešit a napomoci s vrácením.

Nezbývalo než sehnat jinou matraci. V nedaleké prodejně s levným nábytkem jednu měli a uvnitř krabice byla skutečná matrace, což bylo sice nudné, ale žádoucí. Pak přijela Eliška a všechno bylo skvělé. Heda jí potom, co všechno rozbordelily, půjčila svou postýlku a sama si lehla na matraci. Než ji to o půlnoci přestalo bavit a ustlala si (napříč) mezi námi, společně s kočkou.

Třebaže vlkodlak nedorazil (a peníze za reklamovanou matraci doteď taky ne), vyspali jsme se všichni asi tak, jako kdybychom leželi na třpytkách. 

text a foto Řízek

CO VŠECHNO BYLO JINÉ

Je to trochu banální doporučení, ale není úplně snadné ho v praxi žít. Pokud se člověk chce někam posouvat a zlepšovat, potřebuje dělat věci jinak než dosud. 

Bolí mě od prosince při běhu noha. Pravé zadní stehno. Učení a zasvěcení tomu říkají hamstring. Je to taková ta bolest, co je nepříjemná, ale když člověk ví, co vše mu běhání dává, dá se snést. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si v čase zimním nekoupil číslo na maraton. Pak ho vyprodali a přestal jsem to řešit.

Když se dva týdny před závodem v děkankářském chatu ukázalo, že by mohlo být k dispozici startovní číslo přes kamarády-běžecké souputníky, vrátil jsem maratonský start v myšlenkách do hry. 

A asi deset dní před závodem se rozhodl, že si číslo pořídím a půjdu. Já, který potřebuje být na vše připraven minimálně na 114,7 % a mít jakoukoli větší událost naplánovanou dlouho dopředu a prošpekulovanou ze všech ohledů a stran. 

Takže nyní všechno jinak, nejen rozhodnutí na poslední chvíli, ale následně i vědomé nechystání se. Kamarád a vlastník tohoto blogu neměl chat plný všetečných dotazů co a jak. Rodina se o mém startu dozvěděla den dopředu na oslavě synovcových dvacátin. Jasně, měl to přece být můj “už” druhý maraton, ale nastolení klidu a stavu bez očekávání v mysli i těle bylo záměrné. 

Ano, naplánoval jsem si den před startem, že závod rozběhnu v tempu 4:45, a to se pokusím udržet, co to půjde (abych si zaběhl osobák, potřeboval jsem srazit průměrné tempo někam pod 5:00). A ano, ani tentokrát jsem plán nedodržel a nechal se strhnout závodícím davem k rozbíhanému tempu 4:35, které se na tachometru hodinek podařilo držet dlouhých pětadvacet kilometrů. Vše ostatní však šlo tak nějak mimo plán. 

Bude to asi znít neuvěřitelně, ale zlomový okamžik v předmaratonském čase pro mě přišel při úterním ranním tréninku na Děkance 8. dubna. V rozpisu od trenéra byla taková ne úplně obvyklá věc: Míle běžená naplno, jakoby v závodě. Startovali jsme ji z příslušné čáry jako závodníci, běželi ji naplno a já doběhl poslední. Ne těsně, ale jasně poslední. 

Už v dalším průběhu tréninku - šly se ještě tři míle mezi M a T a pak čtyři rychlé čtvrtky - jsem si chytil, že něco je u mě až záhadně jinak. Chorobně soutěživý jedinec jako já se měl logicky sunout do stavu zoufání anebo propadat zvrácené radosti, že někde zase skončil první od konce. Nenastávalo ani jedno, přicházel naprosto prostý stav přijetí skutečnosti a smíření se s ní. 

Aby má zkouška byla náročnější, výsledky zapsal trenér na papír, ten vyfotil a poslal do společného chatu. Mohl jsem si to své poslední místo krásně na vlastní oči a s odstupem prohlédnout. A tím pohledem si testoval, zda potkání se s pokorou je reálné. Zřejmě bylo, klid zůstával stejný, nafrněnost stranou, pocit důvěry v sebe nenarušený. 

Byl to ten pocit, který jsem si oživoval po celou dobu, co jsem v neděli 4. května pletl nohama v uličkách Prahy, v Husákově tichu i na Strakonické. Určitě, počasí bylo daleko přívětivější než při loňské premiéře. Určitě, měl jsem tentokrát “zázračné topánky” v podobě karbonek. Určitě, i nějakou zkušenost člověk napodruhé má a zužitkovává. 

Ale to hlavní, co bylo jiné, bylo něco jiného. Neběžel jsem závod s netrpělivostí, a tak mi nezačalo docházet už v Podolí. Neběžel jsem ho ani s nesmyslnou ambicí a představou o tom, co bych měl dokázat. Nechával jsem běh co nejvíc plynout, a tak ten problém, který přišel někde za třicátým kilometrem, byly prostě “jen” bolavě unavené nohy. Pokoušel jsem se je uvolňovat, co jsem uměl.

Vím, hamstring nemusel vydržet. Vím, křeče mohly přijít. Jenže já jsem právě běžel ten nejpříjemnější a nejrychlejší maraton svého pětiletého sportovního života. 

text Pavel, foto Honza

POLŠTÁŘ

Až obuju si ráno červené papírové 200 gramů vážící boty, dojde mi, že mi došly výmluvy, že už není čas se jakkoli šetřit nebo spekulovat. Kromě obuvi s karbonovým plátem mně i dalším maratoncům hrála do karet i předpověď, neboť slibovala dvanáct stupňů a pod mrakem, nadto jsem se cítil v rámci možností zdráv - a navrch jsem se až nečekaně dobře vyspal. 

Kdy jindy to zkusit na tři hodiny? Až mi bude ještě víc? Až se mi rozpadne i druhá pata? Nebo až holky přestane bavit volat na mě "do toho, do toho"? 

Takže si ani moc nezoufám, že to nevyšlo. A ani si příliš nenadávám, že ze scénářů, které se daly vymyslet, jsem suverénně sáhl po tom nejhorším možném, tedy po tom nejtroufalejším.

A tak jsem nenápadně prolezl do koridoru B, ačkoli mi pořadatelé, jak se o zhruba tři hodiny a deset minut později dozvíme, zcela správně přidělili céčko, a pustil jsem se ve skupině podobných aspirantů za jednorázovým kamarádem Martinem do pražských ulic v odvážném tempu zhruba 4:12 na kilometr.

Lze v tom vidět i logiku: téměř vždy člověk ve druhé půlce zpomalí, takže si tímhle způsobem krásně vytvoříme polštář.

A ono to šlo zprvu dobře, Martina jsem měl na dohled a pod zataženou oblohou mi připadalo, že spíš klušu než reálně závodím. Prvních pár kilometrů mi vadil akorát závodník číslo 816, který zvolil stejné tempo, jenže si k tomu hodlal nahlas pouštět úplně debilní hudbu. Jinak vše plynulo.

Pak vykouklo sluníčko, které tu vůbec nemělo být, navíc začalo foukat. V tomhle jsou běžci strašné primadony, horší než fotbalisti, nejinak já (vzal jsem si z obou subkultur to horší). Ahoj, já jsem Otravný nárazový protivítr, pozdravil mě na Rohanském nábřeží můj další společník. Idiot hudby byl pořád s námi, Martin se pomalu vzdaloval (v cíli 3:07), ostatní kamarádi z SK Babice byli buď výrazně rychlejší, nebo kousek za mnou. Na obrátce v Nuslích jsme si plácli s Pavlem, vypadal svěží a doběhne si za chvilku pro senzační osobák. 

Největší tajemství bylo, jestli tam budou. V Podolí na mě čekaly a podávaly mi gel! A to se Hedě určitě strašně nechtělo, protože jí na těch závodech vadí hluk a davy a vlastně ve svých čtyřech letech moc nechápe, co na tom ti lidé vidí. Já jsem v tu chvíli ale viděl hlavně ji a Marušku a cítil jsem, že mě to letmé dvojsetkání nabije do další poloviny.

Akorát že ve skutečnosti se mi to začalo hroutit pod nohama už na otočce u budoucího Dvoreckého nebo jakého vlastně mostu. Opět se běželo proti větru a tady jsem poprvé zvolnil, protože jsem cítil, že začínám okorávat. Na smíchovský břeh a na nenáviděnou Strakonickou jsem už mířil smířen s tím, že v poledne na Staromáku rozhodně nebudu. Ale pořád jsem měl odhodlání doběhnout to tak nějak bez ostudy. Neshořet úplně, jen postupně vyhasínat. 

A někde u holešovické tržnice mi došlo, že mi došlo. Tempo se samovolně změnilo ze závodního na takový malátný klus a těch posledních pár kilometrů nemá smysl moc popisovat, žádný velký pohyb tam ostatně k vidění nebyl. Nejdelší mi pak připadal úsek mezi cílem a Karolinem, kde jsme měli zázemí. Pak jsem měl křeče, válel se pod stolem, pil ocet a nechal se zachraňovat kamarády, což by se asi taky nemělo stávat moc často, ale už o tom nebudeme mluvit. 

Každopádně jsem tam byl a Heda konstatovala, že "nejdůležitější je, že jsi to doběhl, tati," přestože oba víme, že nejdůležitější je teď nalepovat náplasti s Tlapkovou patrolou poraněným plyšákům a plánovat přespávačky s kamarádkou Eliškou. 

O něco méně důležité je, že když si odmyslíme ustřelený rok 2019, byl to i přes zmatlaný konec můj nejrychlejší maraton v životě, první po dvou operacích paty. Chleba samozřejmě levnější nebude.

A ještě o něco méně podstatné je, že ten běžící reproduktor dopadl ještě hůř než já.

text Řízek, foto Honza