OPATRUJTE SE

Někde na počátku toho celého jsou míče zakopnuté z pozemku turisťáku do Berounky, pro které musel někdo doplavat, a fotbálky s tenisákem v pohorkách na loukách. I podivná hrdost, když jsem v takové té vietnamské tašce tramvají odkudsi z Vysočan vlekl první dresy FC Forejt, zelené, ošklivé a nezničitelné (Kasper v něm doteď hraje).

Nebo první cesty na zápasy. Na Pražačku a pak umounění od škváry jak nějací podměreční horníci metrem zpátky domů. Na Císařské louce se hrálo, i když na hřišti plavala kachna. Nebo možná kačer. Soupeři byli nějací tramvajáci a hráli v reflexních vestách. 

Jsou v tom roky plácání v poslední lize, což však nikomu moc nevadilo. Jízdy zelenou škodovkou hrajícího trenéra Luboše F. Cesty z turisťáckých výletů, kdy se v transportéru dopíjely zbytky sudu z Pencovky, ve druhé minutě jsme dostali gól na 0:1 a Péťa, který byl nejblíž a netrefil kopačkou míč, volal Střídám! A pak nás taky párkrát málem zbili na povinném pískání.

Je v tom bezmocná pyramida z panáků potom, co nám umřel Piškot. 

Nebyli bychom tam, nebýt Rádošových srandovních gólů placírkou nebo Vlastíkova směšného vyhrožování, že se bude prát, v zápase s naprostými debily z AC Odlehlá. Posunuly nás tam i moje góly přes celé hřiště a náš charakteristický hnusofotbal založený na výkopech. Je v tom Václavovo motivační tleskání a jeho charakteristické loučení Opatrujte se. Anebo Luboš, který nikdy nevynechal žádný zápas, a teď nevynechává svoje holky. 

A co teprve první postup do sedmičky na sněhu na Jižním Městě. Potřebovali jsme vyhrát, vedli jsme už 4:0, ale pak Matyáš ztratil balon, soupeři snížili a šíleně jsme ho zjebali.

Jsou v tom stovky prosebných esemesek, které ode mě dostávali překvapení známí a kamarádi, když nás bylo málo. Spoustu z nich jsem ještě posílal z tátova mobilu - ano, i on pak za nás hrál. Za nic na světě jsem nechtěl dopustit kontumaci. Nejblíž jsme jí byli loni na podzim: ve čtyřech jsme prohráli 0:12 (chytal jsem). 

Loni na podzim jsme ostatně hráli strašně a s 65 obdrženými góly zázračně nesestoupili zpátky do bahna osmé ligy. Jindy (už dávno) to nevyšlo: od sestupu nás tehdy nezachránil ani kontroverzní taktický manévr tehdejšího kapitána Honzy, který za beznadějného stavu nechal zkontrolovat registračky soupeřů. A jindy jsme zase prohráli 1:16 (i tehdy jsem chytal).

Nebyli bychom tam, kdyby mě můj vlastní spoluhráč blbě nezranil na turnaji novinářů. Zkřivený prst mě vyhnal z branky mezi lidi, díky čemuž jsme našli Milana, nového a lepšího brankáře a fajn člověka. 

Fajn lidí se v posledních letech objevilo hodně: kapitán Filip nejen skvěle hraje, ale i píše reporty ze zápasů, další borci přišli převážně z okruhu FC Prosex, který hraje velký fotbal. Zvedl nás hlavně rozdílový Mário: dává spoustu gólů i přihrávek a co je nejdivnější, neřve na mě.

Nebyli bychom tam bez našich manželek a partnerek, ale pokud by toho bylo ještě víc, byli bychom bez našich manželek a partnerek.

Letos na jaře se stalo něco divného: pětkrát za sebou jsme vyhráli. A v předposledním kole by nám stačila remíza k historickému postupu do šesté ligy. Ve 38. minutě dal Mário na 1:0, soupeři o patnáct sekund později vyrovnali. "Dvacet minut do postupu," šeptal nervózní Kasper na střídačce, zatímco se na obou stranách pálily velké šance. 

A když se konečně ozval závěrečný hvizd, těch 23 let mi běželo hlavou a smálo se mi, ale tak nějak vlídně, jako že to stálo za to.

text Řízek, foto někdo na hřišti

POLSKÁ HOVADINA

Proslýchá se, že jsem se opět zúčastnil nějaké hovadiny, tentokrát na silničním kole. Rád bych tyto spekulace v plném rozsahu potvrdil. A jelikož jsem si na konci mimo jiné v těžkých chvílích pomáhal samomluvou, je snad celkem omluvitelné zveřejnit exkluzivní rozhovor sám se sebou.

Tak co to bylo tentokrát?

Race Through Poland. Asi 1600 kilometrů přes české hory na silničce na těžko.

Dobře, to zní svým způsobem jako zábava. Ale co to má, u všech čertů, společného s Polskem?

Pořádají to Poláci už sedmým rokem a pokaždé se jede jinudy. Působí to tedy dojmem, že jim došlo Polsko. 

Začínalo to ve Stolových horách, pak jsme se přesunuli do Jizerek, potom do Krušných, na Šumavu, pak na chvilku do Jeseníků a pak zpátky na start.

Jak tě takováhle věc vůbec napadne? To nemůžeš chvilku sedět doma na zadku? Maraton ti nestačil? 

Tak nenapadlo to mě. Řekli mi o tom kluci z Děkanky, kteří už se dvakrát zúčastnili. Zaujalo mě to, a tak jsem se zeptal doma, co by na to řekli, a...

... určitě byli nadšeni. 

No, Maruška mi řekla, ať si dělám, co chci. Což se dá samozřejmě interpretovat různě.

Podle mě dost záleží na tónu, kterým se to řekne. Ale spíš bych si to překládal tak, jakože z toho neměla radost.

Na tom asi něco je. Každopádně jsem se začal chystat.

Jelo se na silničních kolech, ale nejspíš přes řadu kopců a hor. Takže to asi nějakou dobu trvalo. Možná to bude jeden z těch důvodů, proč tyhle tvoje akce nejsou moc populární.

Ano. Vítězi to trvalo přes tři dny. Nejlepšímu Čechovi, což jsem byl shodou řady okolností já, pět dní a pět hodin. Jelo to asi 140 lidí a dojela jich zhruba půlka.

A to se jakože jede celé v kuse, nebo se může někde zastavit na obídek a spinkání? 

Takhle, to má každý trochu jinak. Jsou tam borci, kteří jedou prakticky nonstop - třeba s vítězným Švýcarem (fajn kluk, i když zrzavej) jsem se v cíli krátce bavil a on říkal, že nespal vůbec, akorát první noc mu už tělo řeklo, že toho má dost. Takže si chvilku odpočinul, což mi říkal takovým omluvným způsobem, jako by to doteď považoval za svoje selhání. 

Já jsem naopak zastáncem taktiky, že spíš jedu rychleji, ale zase často stavím na kafíčko a kebab a chodím dřív spát, nesnáším jezdění v noci. Ráno si pak přivstanu a ideálně vyrážím třeba ve čtyři. Tentokrát jsem měl ale se spaním dlouho problém: první noc jsem se pokoušel usnout venku v zimě neúspěšně a ani druhou noc jsem se nevyspal.

Na konec května bylo minulý týden poměrně chladno a deštivo, ne?

Říkáš to naprosto přesně. Ukázalo se, že ne vše, co je prezentováno jako nepromokavé, takové ve skutečnosti je. Na druhou stranu, asi by to počasí mohlo být i horší, ale ne o moc. Hodně času jsem strávil v různých návlecích. 

Co se ti na trase nejvíc líbilo? 

Obecně první půlka výletu, dokud mě nic moc nebolelo. Hezké a pestré mi přišly Jizerky i Krušné hory, bohužel jsem z nich vinou mlhy a mraků moc neviděl. Ale stejně jsem většinu času zíral do navigace. 

Co jsi tam viděl tak zásadního?

Tak hlavně jsem koukal na cestu, ale sledoval jsem i jiné veličiny, co mi navigace nabízí. Třeba Hill Climb Pro ti graficky ukazuje, kolik už jsi ukousnul z kopce a jak to ještě bude prudké, což je úplně super. Hlídal jsem si třeba i kadenci, abych moc nezatěžoval nohy. Stejně mám teď celkem problémy s kolenem. 

Jsi celkově známý jako bolestínek. Co dalšího tě trápilo?

Zhruba od Vysočiny jsem bojoval s unaveným krkem. Nechtělo se mu už držet hlavu vzhůru. Ale dalo se s tím nějak jet, i když pomaleji. 

Co se ti naopak nelíbilo? 

Dlouhý přejezd mezi Šumavou a Jeseníky byl psychicky velmi náročný. Před Jihlavou byly i hnusné silnice. Antimiss mezi silnicemi byla však ta před Kadaní kolem Tušimic, kde mi přišlo, že byla i největší koncentrace debilů za volantem. Tam jsem se regulérně bál, že mě někdo z těch degenů sejme.

Co ta samomluva na konci? Co mi k tomu řekneš?

No, pod Pradědem jsem trochu vykročil z komfortní zóny. Místo abych zůstal v teple a blahobytu na Švýcárně do rána, pokusil se pár hodin spát a zbytek závodu dojel svým klasickým způsobem, rozhodl jsem se to docvaknout a vyrazil jsem o půlnoci s tím, že bych rád někdy během rána byl v cíli - zbývalo asi 130 kilometrů. 

Jenže z únavy jsem začal potmě dělat hrozné blbosti. Přestávaly mi svítit blikačky a světla a všechno mi padalo, rozerval jsem nějaké věci, ztrácel jsem se, a jak jsem tam byl úplně sám, nahlas jsem si nadával a pak jsem si zpíval. No a pak tam byla ta scénka s liškou...

To mě zajímá. 

Napsal jsem to do dlouhé reportáže do Deníku N, tak si to tam můžeš přečíst. Ale v kostce šlo o to, že jsem si dával krátkou pauzu, kterou mi narušila liška. Začala mi žrát moje dobroty, a dokonce okusovat elektroniku a bidony...

Proč je to proboha za paywallem? Myslím, že podobné zásadní texty by měly být dostupné všem.

Tak ono to něco stojí dělat kvalitní noviny. A kupovat si nesmysly na cyklistické závody a tak.

text a fotky Řízek

VĚČNÝ TŘPYT

Tyhle velké plechové krabice, co vypadají jako obří kostky z lega, jsou kontejnery. Je v nich všechno možné: panenky, trička s Tlapkovou patrolou, nábytek. Přijely sem na vlacích z přístavů, kam předtím připluly na lodích nejspíš odněkud z Číny. A pak je vyložili z vlaků na tyhle barevné hromady. A teď je ještě támhletím velkým jeřábem - vidíš? Zrovna něco zvedá - naloží na kamiony, odvezou někam do skladů a pak i do obchodů, kde si všechny ty věci budeme moct pak koupit. Ne, vlkodlaci neexistují. Ne, ani o půlnoci neexistují. A ano, Eliška na tu vaši přespávačku přijede už zítra a neboj, tu matraci pro ni jsem objednal. 

Zásilka dorazila do boxu zhruba ve stejné době, kdy jsme se vraceli z našeho vlakového výletu, který nám rychle utekl díky duchaplné konverzaci o logistice a dalších věcech. Na to, že v krabici byla akorát nafukovací matrace, se to těch pár set metrů zaflusaným okolím Budějovické docela proneslo. Balík jsem postavil do chodby a věnoval se jiným úkolům, které den přinesl. 

Dneska přijede Elda! vysílala druhý den ráno místní rozhlasová stanice nepřetržitě mezi pitím kakaa a ošetřováním plyšáků. Je načase vybalit a vyzkoušet matraci pro hosta (hostku). Krabice působila dojmem, že cestou k nám viděla spoustu přístavů, hromad plechových legových kostek a nevábných skladišť. Ale matrace na fotografii vypadala jako něco, na čem se bude spát téměř královsky. 

Akorát že se někde mezi Šen-čenem nebo Guangdongem a Průhonicemi stala chyba, motýl někde zamával křídlem anebo skladník zamával paží blbým směrem a naši matraci patrně dostal někdo, kdo místo ní netrpělivě očekával 32 sklenic s jakýmisi různobarevnými třpytkami. Což by samozřejmě bylo pro přespávačku dvou čtyřletých holčiček naprosto ideální a zároveň katastrofální pro jejich obslužný personál. Podíval jsem se znovu, jestli tam není někde skrytá kamera, ale nebyla. Heda neví, jestli se má radovat z plejády třpytek, nebo plakat, že kámoška nemá kde spinkat.

Je to tak bizarní, že nejsem ani moc naštvaný. Volám do e-shopu, respektive zjišťuji, že obchod s názvem něco jako matracehrackyadivnevecilevne99.cz na sebe neuvádí žádný telefon. V hodnocení uživatelů převládá jedna hvězdička (lidé asi nemají rádi třpytky), ale při scrollování spoustou naštvaných recenzí jsem objevil i nyní už skrytý mobil a podařilo se mi dovolat nešťastnému zaměstnanci, jenž sice podobně jako já nedokázal pochopit, kde se to tam vzalo, ale aspoň slíbil situaci promptně řešit a napomoci s vrácením.

Nezbývalo než sehnat jinou matraci. V nedaleké prodejně s levným nábytkem jednu měli a uvnitř krabice byla skutečná matrace, což bylo sice nudné, ale žádoucí. Pak přijela Eliška a všechno bylo skvělé. Heda jí potom, co všechno rozbordelily, půjčila svou postýlku a sama si lehla na matraci. Než ji to o půlnoci přestalo bavit a ustlala si (napříč) mezi námi, společně s kočkou.

Třebaže vlkodlak nedorazil (a peníze za reklamovanou matraci doteď taky ne), vyspali jsme se všichni asi tak, jako kdybychom leželi na třpytkách. 

text a foto Řízek

CO VŠECHNO BYLO JINÉ

Je to trochu banální doporučení, ale není úplně snadné ho v praxi žít. Pokud se člověk chce někam posouvat a zlepšovat, potřebuje dělat věci jinak než dosud. 

Bolí mě od prosince při běhu noha. Pravé zadní stehno. Učení a zasvěcení tomu říkají hamstring. Je to taková ta bolest, co je nepříjemná, ale když člověk ví, co vše mu běhání dává, dá se snést. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si v čase zimním nekoupil číslo na maraton. Pak ho vyprodali a přestal jsem to řešit.

Když se dva týdny před závodem v děkankářském chatu ukázalo, že by mohlo být k dispozici startovní číslo přes kamarády-běžecké souputníky, vrátil jsem maratonský start v myšlenkách do hry. 

A asi deset dní před závodem se rozhodl, že si číslo pořídím a půjdu. Já, který potřebuje být na vše připraven minimálně na 114,7 % a mít jakoukoli větší událost naplánovanou dlouho dopředu a prošpekulovanou ze všech ohledů a stran. 

Takže nyní všechno jinak, nejen rozhodnutí na poslední chvíli, ale následně i vědomé nechystání se. Kamarád a vlastník tohoto blogu neměl chat plný všetečných dotazů co a jak. Rodina se o mém startu dozvěděla den dopředu na oslavě synovcových dvacátin. Jasně, měl to přece být můj “už” druhý maraton, ale nastolení klidu a stavu bez očekávání v mysli i těle bylo záměrné. 

Ano, naplánoval jsem si den před startem, že závod rozběhnu v tempu 4:45, a to se pokusím udržet, co to půjde (abych si zaběhl osobák, potřeboval jsem srazit průměrné tempo někam pod 5:00). A ano, ani tentokrát jsem plán nedodržel a nechal se strhnout závodícím davem k rozbíhanému tempu 4:35, které se na tachometru hodinek podařilo držet dlouhých pětadvacet kilometrů. Vše ostatní však šlo tak nějak mimo plán. 

Bude to asi znít neuvěřitelně, ale zlomový okamžik v předmaratonském čase pro mě přišel při úterním ranním tréninku na Děkance 8. dubna. V rozpisu od trenéra byla taková ne úplně obvyklá věc: Míle běžená naplno, jakoby v závodě. Startovali jsme ji z příslušné čáry jako závodníci, běželi ji naplno a já doběhl poslední. Ne těsně, ale jasně poslední. 

Už v dalším průběhu tréninku - šly se ještě tři míle mezi M a T a pak čtyři rychlé čtvrtky - jsem si chytil, že něco je u mě až záhadně jinak. Chorobně soutěživý jedinec jako já se měl logicky sunout do stavu zoufání anebo propadat zvrácené radosti, že někde zase skončil první od konce. Nenastávalo ani jedno, přicházel naprosto prostý stav přijetí skutečnosti a smíření se s ní. 

Aby má zkouška byla náročnější, výsledky zapsal trenér na papír, ten vyfotil a poslal do společného chatu. Mohl jsem si to své poslední místo krásně na vlastní oči a s odstupem prohlédnout. A tím pohledem si testoval, zda potkání se s pokorou je reálné. Zřejmě bylo, klid zůstával stejný, nafrněnost stranou, pocit důvěry v sebe nenarušený. 

Byl to ten pocit, který jsem si oživoval po celou dobu, co jsem v neděli 4. května pletl nohama v uličkách Prahy, v Husákově tichu i na Strakonické. Určitě, počasí bylo daleko přívětivější než při loňské premiéře. Určitě, měl jsem tentokrát “zázračné topánky” v podobě karbonek. Určitě, i nějakou zkušenost člověk napodruhé má a zužitkovává. 

Ale to hlavní, co bylo jiné, bylo něco jiného. Neběžel jsem závod s netrpělivostí, a tak mi nezačalo docházet už v Podolí. Neběžel jsem ho ani s nesmyslnou ambicí a představou o tom, co bych měl dokázat. Nechával jsem běh co nejvíc plynout, a tak ten problém, který přišel někde za třicátým kilometrem, byly prostě “jen” bolavě unavené nohy. Pokoušel jsem se je uvolňovat, co jsem uměl.

Vím, hamstring nemusel vydržet. Vím, křeče mohly přijít. Jenže já jsem právě běžel ten nejpříjemnější a nejrychlejší maraton svého pětiletého sportovního života. 

text Pavel, foto Honza

POLŠTÁŘ

Až obuju si ráno červené papírové 200 gramů vážící boty, dojde mi, že mi došly výmluvy, že už není čas se jakkoli šetřit nebo spekulovat. Kromě obuvi s karbonovým plátem mně i dalším maratoncům hrála do karet i předpověď, neboť slibovala dvanáct stupňů a pod mrakem, nadto jsem se cítil v rámci možností zdráv - a navrch jsem se až nečekaně dobře vyspal. 

Kdy jindy to zkusit na tři hodiny? Až mi bude ještě víc? Až se mi rozpadne i druhá pata? Nebo až holky přestane bavit volat na mě "do toho, do toho"? 

Takže si ani moc nezoufám, že to nevyšlo. A ani si příliš nenadávám, že ze scénářů, které se daly vymyslet, jsem suverénně sáhl po tom nejhorším možném, tedy po tom nejtroufalejším.

A tak jsem nenápadně prolezl do koridoru B, ačkoli mi pořadatelé, jak se o zhruba tři hodiny a deset minut později dozvíme, zcela správně přidělili céčko, a pustil jsem se ve skupině podobných aspirantů za jednorázovým kamarádem Martinem do pražských ulic v odvážném tempu zhruba 4:12 na kilometr.

Lze v tom vidět i logiku: téměř vždy člověk ve druhé půlce zpomalí, takže si tímhle způsobem krásně vytvoříme polštář.

A ono to šlo zprvu dobře, Martina jsem měl na dohled a pod zataženou oblohou mi připadalo, že spíš klušu než reálně závodím. Prvních pár kilometrů mi vadil akorát závodník číslo 816, který zvolil stejné tempo, jenže si k tomu hodlal nahlas pouštět úplně debilní hudbu. Jinak vše plynulo.

Pak vykouklo sluníčko, které tu vůbec nemělo být, navíc začalo foukat. V tomhle jsou běžci strašné primadony, horší než fotbalisti, nejinak já (vzal jsem si z obou subkultur to horší). Ahoj, já jsem Otravný nárazový protivítr, pozdravil mě na Rohanském nábřeží můj další společník. Idiot hudby byl pořád s námi, Martin se pomalu vzdaloval (v cíli 3:07), ostatní kamarádi z SK Babice byli buď výrazně rychlejší, nebo kousek za mnou. Na obrátce v Nuslích jsme si plácli s Pavlem, vypadal svěží a doběhne si za chvilku pro senzační osobák. 

Největší tajemství bylo, jestli tam budou. V Podolí na mě čekaly a podávaly mi gel! A to se Hedě určitě strašně nechtělo, protože jí na těch závodech vadí hluk a davy a vlastně ve svých čtyřech letech moc nechápe, co na tom ti lidé vidí. Já jsem v tu chvíli ale viděl hlavně ji a Marušku a cítil jsem, že mě to letmé dvojsetkání nabije do další poloviny.

Akorát že ve skutečnosti se mi to začalo hroutit pod nohama už na otočce u budoucího Dvoreckého nebo jakého vlastně mostu. Opět se běželo proti větru a tady jsem poprvé zvolnil, protože jsem cítil, že začínám okorávat. Na smíchovský břeh a na nenáviděnou Strakonickou jsem už mířil smířen s tím, že v poledne na Staromáku rozhodně nebudu. Ale pořád jsem měl odhodlání doběhnout to tak nějak bez ostudy. Neshořet úplně, jen postupně vyhasínat. 

A někde u holešovické tržnice mi došlo, že mi došlo. Tempo se samovolně změnilo ze závodního na takový malátný klus a těch posledních pár kilometrů nemá smysl moc popisovat, žádný velký pohyb tam ostatně k vidění nebyl. Nejdelší mi pak připadal úsek mezi cílem a Karolinem, kde jsme měli zázemí. Pak jsem měl křeče, válel se pod stolem, pil ocet a nechal se zachraňovat kamarády, což by se asi taky nemělo stávat moc často, ale už o tom nebudeme mluvit. 

Každopádně jsem tam byl a Heda konstatovala, že "nejdůležitější je, že jsi to doběhl, tati," přestože oba víme, že nejdůležitější je teď nalepovat náplasti s Tlapkovou patrolou poraněným plyšákům a plánovat přespávačky s kamarádkou Eliškou. 

O něco méně důležité je, že když si odmyslíme ustřelený rok 2019, byl to i přes zmatlaný konec můj nejrychlejší maraton v životě, první po dvou operacích paty. Chleba samozřejmě levnější nebude.

A ještě o něco méně podstatné je, že ten běžící reproduktor dopadl ještě hůř než já.

text Řízek, foto Honza

PŘEDENÍ

Před čtyřmi a půl lety na mě jedna čerstvě narozená, druhá k smrti unavená čekaly v nemocnici, až přijdu na to, jak připevnit dětskou sedačku, a až se uráčím pro ně přijet, tedy až s kamarádem Davidem podél Vltavy dokončíme svůj soukromý závod, pokus o osobní rekord v půlmaratonu. A vše z toho se nakonec povedlo, byť jsem v cíli (Motol) mohl být o něco dříve. 

V dalších letech se Heda postupně naučila obstojně chodit i běhat a já jsem načas běhat úplně přestal a ze zoufalství zakoušel jiné způsoby pohybu, jako je třeba nevábné plavání. Ale v posledních pár měsících mě bolest paty kupodivu prakticky opustila (takže jsem se mohl na plavání směle vybodnout). To na jednu stranu vedlo k úlevě mých blízkých, neboť jsem méně protivný, na druhou stranu zas víc času trávím neúčelně dupáním po asfaltu. Prostě smíšené pocity.

Bylo potřeba, nebo aspoň mně to tak přišlo, se zase vrátit k závodům, které mě částečně naplňovaly. Pražský půlmaraton jsem prochrchlal, ale nabízely se Pardubice, kde jsem ostatně ještě nikdy neběžel. Holky kupodivu kývly na společný výlet a mimo jiné našly kočičí kavárnu, hezké hřiště i další atrakce, které jim umožnily příjemně strávit hodinu 26 minut a 35 sekund čekání na sportovce ve středním věku.

Já jsem se v mezidobí jal poznávat placaté město a vlastní limity a šlo to vlastně překvapivě dobře. Normálně bych teď věnoval cenné odstavce statečnému boji zralého jinocha s nepříznivým počasím, horkem nebo větrem, jenže tentokrát tam nic takového nebylo, počasí jako by neexistovalo, nepředstavovalo překážku. 

Jestli někdy běžet rychle, tak dneska, blesklo mi hlavou, ale okamžitě jsem to zahnal. Místo toho jsem se prvních pár kilometrů pohyboval přesně na úrovni svého povltavského osobáku a nikam se nehnal. Což bylo pořád vlastně šíleně rychlé: za ten prosimulovaný rok a půl jsem tempům kolem čtyř minut na kilák dost odvykl (resp. bylo to na mě rychlé vždycky).

Kudy jsme běželi, vlastně vůbec nevím. Pamětihodnosti nebo aspoň nějaké významné body absentovaly, táhlo se to jakousi neutěšenou periferií, čímž jsem se nechtěl nikoho dotknout, a točilo se to v kruzích, na levé straně byl rozpadlý barák, pak nějaký vojenský objekt či co, prima kapela a pak jsme se občas vraceli asi ne úplně do centra, ale aspoň mezi lidi. Dvakrát nebo třikrát se podběhla trať a to bylo veškeré převýšení. Což mi ale celkově vlastně hrozně vyhovovalo.Včetně toho, že jsem vůbec netušil, co přijde pak - ne jako když vím, že se budu v Praze další kilometry mrcasit na Strakonické.

Reálně jsem sledoval akorát hodinky a vzpomínal na všechny ty průšvihy z minula, kdy jsem tempo netrefil, přepálil to a pak shořel, jako když jsem na třetím kilometru maratonu na Karlově mostě měl tep 178 a doufal, že si to ještě nějak sedne - nesedlo, vzdal jsem to.

Druhých pět kilometrů jsem mírně zrychlil, ale jen neznatelně. Pořád to ostatně šlo relativně dobře, byť už to z mé strany aspoň vynaloženým úsilím připomínalo závod. Mezi skupinkami běžců už byly velké mezery a většinu času jsem běžel sám, nebo se na mě někdo vypočítavě přisál. 

Nezpomaloval jsem, ale kolem patnáctého kilometru se mě zmocnila panika, že je to ještě dost daleko. Odřené nohy v tvrdých adidaskách hrozně nadávaly a tep už byl tam, kde by být neměl, navíc jako by chvílemi i trošku fouklo. Pak jsem šlápl do nějaké obskurní díry, ale slepovaný kotník to zvládl a už se to nemohlo zkazit. 

Ve finále jsme se opravdu dostali do centra města na Pernštýnské náměstí. Ad hoc kamarádovi jsem se pokusil dodat kuráž, aby běžel se mnou, a jal se zběsile finišovat, což bylo trochu dříve, než by bývalo bylo soudné. Po domnělé poslední zatáčce totiž následovaly ještě další dvě a mám dojem, že můj souputník to věděl a v souboji o 141. místo mě deklasoval. Ale mávala na mě Maruška a něco volala, takže jsem to neřešil. Pak jsem si radostně zavýskl, protože to tam bylo, a šli jsme s Hedou na klobásu a koláč.

Jen mě mrzí, že jsem prošvihl tu kočičí kavárnu. Ale trošku jsem si vystačil sám: kdybych to uměl, spokojeně předu.

text Řízek, fotka Maruška

PAPRIKÁŠ

Takových zápasů moc nebylo a ani nebude. 

Kluci z Forejtu zažívají nejlepší vstup do druhé nejnižší fotbalové soutěže za nevímjakdlouho. Tým táhne asi šestadvacetiletý Mário, který v minulém utkání dal šest branek, z toho naprostou většinu do správné sítě, akorát že Mário dnes nemůže a do sestavy se vrací hádejte kdo. Muž, který zmíněnou přestřelku 7:3 zná jen z vyprávění, neboť mu bylo doporučeno, aby šel raději na večírek. 

Nejsem z toho hořkej, fakt jich mělo být hodně a existují i lepší způsoby, jak strávit večer, než koukat na Matyáše, jak nestřídá. Navíc si už asi čtrnáct dní s Hedou předáváme bacily a nejenže vypadáme stejně, ale teď už i mluvíme stejně. Ale je to jen rýmička a dneska prostě jdu.

"To bylo hodně fotbalové," uznale pronesl právě Matyáš, když jsem se bezkapesníkově mohutně vysmrkal. Hráli jsme s týmem Tajfun, který nás zaujal především svou nepočetností, jež sváděla k podcenění. Nás bylo vcelku dost, jenom tedy místo Mária jsem tam byl já, což je asi jako zakrojit paprikáš nebo vlašák, když vám dojde kaviár.

A taky to nezačalo dobře. Zrovna když jsem z lavičky koukal na Matyáše, jak nestřídá, dostali jsme podivný gól z přímého kopu. Po nějaké době, kdy jsem se klasicky moc nepotkal s míčem, jsme s Filipem předvedli něco, co působilo až nacvičeně a bylo to v rámci sedmé ligy strašně rychlé a snad i pohledné: náš kapitán zatáhl míč po pravé straně a já jsem se příliš pozdě vřítil do vápna, balon trefil skluzem a ten se otřel o tyčku a skončil bezpečně za čarou. 

Po poločase se stalo několik věcí, v nichž hrál můj kolega Matyáš stěžejní roli. Nejprve svým patentovaným způsobem dal gól přímo z rohu, tentokrát odrazem o brankáře. Pak při srážce zranil jednoho z protihráčů, který od té doby byl rád, že stojí. A pak mi z dalšího rohu nahrál znovu do vápna, což bylo o něco snazší, a my se radovali z třetí výhry ze tří utkání. 

A tady to mohlo skončit, kdybych uměl odejít na vrcholu, což už se mi poněkolikáté nepovedlo. Místo toho, abych jako nečekaný hrdina přijel domů a všem těm, které to právem nezajímá, bych dopodrobna a z různých úhlů líčil, jak jsem prožil ty dva góly, načež pověsil devítku i kariéru na hřebík, jsem se nechal ukecat, že si ještě půjdu zahrát za "dědky". 

Veteráni hráli v Braníku a akorát se tam ze Štěrbohol stihneme přesunout. První past byla v tom, že manažer Kasper sice avizoval, že se horko těžko sejdou, přesto nás bylo asi dvanáct. 

Přesto jsem se vešel, nebo spíš vecpal do základu a po pár minutách už jsme po mém dalším gólu z metru vedli 2:0 a zahazovali další šance. Což nevadilo, protože vše nasvědčovalo tomu, že vyhrajeme tak 9:0.

Jenže pak soupeř náhodně snížil a pak se moji noví spoluhráči začali navzájem hádat, paradoxně hlavně ti, kteří vůbec nehráli. Zatím jsem jen kroutil hlavou. Posléze do toho začali stále častěji zapojovat i soupeře a rozhodčího a pak se to nějak začalo řezat, jako když staří debilové hrají proti ještě větším starým debilům a snaží se ty druhé zranit, nebo aspoň nějak pěkně urazit. 

A potom jsem zjistil, že je to dokonce nakažlivé, když jsem si začal bůhvíproč povídat s brankářem menších debilů. Ten měl oprávněný pocit, že jsem mu párkrát šlápl na ruce a nohy (jsem už takový, ale nedělám to schválně). Argumentačně jsem nebyl moc vynalézavý, více méně jsem mu jen nadával, on opáčil, že ze hřiště neodejdu po svých, v čemž mi začal pomáhat tím, že mě z něj odnášel. Prostě fajn večer, jít si takhle s klukama kopnout po práci. 

Když se konečně zase hrálo, tento můj nový oblíbenec dostal poněkud směšný gól z rohu a já z toho měl takovou radost a malost, že jsem se mu šel zblízka vysmát, že by místo debat měl spíš chytat, nebo tak nějak (ale lidověji). Už v tu chvíli jsem se ale za sebe styděl. Naštěstí hned potom byl konec, zašel jsem se mu pak omluvit. 

Takže i tady jsme vyhráli 3:1, ale už tohle nechci nikdy zažít a vůbec se to nemělo stát, kdybych věděl, kdy přestat. 

Nebuďte jako já. Nešlapejte lidem na ruce a neříkejte jim, že jsou díra. Nehrajte fotbal s debily, ulpí to na vás. 

text Řízek, foto Filip

MANIPULANT

 
<> Utřít nudli. </>

<> No jo, ale ještě někde najít kapesník. </>

<> Nějak to naimprovizovat. </>

<> Posbírat věci z podlahy a zeptat se, jestli se tady svlékl had, nebo co. </>

<> S povzdechem pověsit miniaturní bundu na miniaturní věšák. </>

<> Umejt ruce! důrazně zavelet.</>

<> Uvařit něco, co je červené a jsou k tomu těstoviny. </>

<> Vzít na vědomí informaci, že dítě nemá hlad. </>

<> Napomenout kočku, že nemá být na stole a dojídat netknutou červenou omáčku. </>

<> Chvilku počkat a nic nechápající zvíře něžně přesunout na zem. </>

<> Postupně odendat kočičí drápky z ruky, jeden po druhém. </>

<> Uklidit svoje tři hrnky od kafe a Hediny dva hrnky od kakaa do myčky. </>

<> Zapnout myčku a rozzuřit se, že se zase rozsvítila kontrolka S. Nesyp sůl, myčko. </>

<> Nasypat sůl do myčky. </>

<> Zbylé nádobí po večeři s povzdechem přenést do dřezu s tím, že to vyřešíme po večerce. </>

<> Přenést špičku ledovce rozházených hraček z ložnice do pokoje. </>

<> Při tom narazit na helmu a rukavice od kola, trochu se zastydět a odnést je do pracovny mezi ostatní své hračky. </>

<> Krátce popřemýšlet, jak asi vypadá průměrná směna ve skladu v Amazonu, jak moc se to liší, a jak to dělá Maruška, když je několikrát týdně večer s Hedou sama doma. </>

<> Vzpomenout si na Péťu, který na výletech a táborech při písničce Dveře do pokoje vytvářel jakýsi živý klip tím, že přesouval věci z místa na místo (své věci vynechával). Co přesně ho na tom bavilo? </>

<> Šlápnout do něčeho, co lepí. </> 

<> Prozkoumat povahu lepivé páchnoucí tekutiny. "To je přece parfén," vysvětlí nevzrušeně Heda. </> 

<> Vrátit se pro mop. Důrazně upozornit kočku, aby jej nelovila. Vyndat drápky z kotníku.</> 

<> Sledovat poočku animovaný seriál, v němž se děti po nocích proměňují v sovičku, gekona a kočičku, a uklidňovat se, že tohle je sice strašně blbé, ale o fous lepší než předtím Rubble a jeho parta a nepochybně výrazně lepší než TikTok, nebo co časem přijde. </>

<> Utřít nudli. Kapesníky jsou na stole. </>

<> Napustit vanu. </>

<> Mezitím přenést fixy z obýváku do dětského pokoje, část z nich, u kterých se podařilo dohledat víčka, zavřít. </>

<> Napomenout kočku, že nemá být na stole, přenést kočku ze stolu kamkoli. </>

<> Vlídně informovat: Ne, opravdu nevím, kde máme tenký drátek, abychom vyrobili nějaká ouška něčemu. Zítra, myšleno nikdy. </> 

<> Vyměnit kočce vodu, čímž se sice nic nevyřeší, ale mělo by se to dělat.</>

<> Vypustit vodu z vany. To by byla chyba. </>

<> Posbírat oblečení z podlahy koupelny a zabručet, jestli se tady svlékl had, nebo co, a zapnout pračku. </>

<> Vylít vodu ze sušičky a vyčistit filtry, když už jsem tady. </>

<> Přinést si k dětské koupeli topinku z domácího chleba a na dotaz vysvětlit, že to je topinka z domácího chleba, ale že ta se ve vaně nejí. </>

<> Odevzdat topinku dítěti ve vaně a plyšákům, kteří prý mají hlad. </>

<> Připravit další topinku. Sní ji buď Heda, která si ji poručila, nebo kočka, která je opět na stole, nebo plyšáci. Je to obludné, jak jich teď přibylo. </>

<> Vylovit dítě z téměř ledové vany a zabalit je do županu (říkáme mu žapún, protože to je hezčí). </>

<> Utřít dítě. Utřít nudli. </>

<> Přenést plyšáky z obýváku do dětského pokojíku. Od včerejška jich opět přibylo. </>

<> Po důrazném napomenutí "Tati, spadl ti mamut na zem" sebrat mamuta ze země a zeptat se ho, jestli se mu něco nestalo. </>

<> Rezolutně zavelet, že už je pozdě, takže se jde spát. </>

<> Uznat, že je sice pozdě, ale že jsme si vlastně přinesli to nové lego. </>

<> Dojatě pozorovat menší klon sebe sama, jak s překousnutým jazykem mrňavými prstíky bojuje s kostkami. Bude z toho Lví král (říká mu Vlí král; nechci, aby tohle někdy skončilo).

<> Stavět spolu Simbu a cítit se v symbióze. </>

<>  Z posledních sil vymyslet pohádku, která by na ČSFD měla tak 27 %, zhasnout a zapomenout na ten dřez. </>

<>  Ve čtyři ráno zahánět noční můry, kočku a utírat nudle. </>

ZPÁTKY NA ZAČÁTKU

Tady to celé vlastně začalo. 

Dvaadvacet nebo třiadvacet let zpátky byla na Pražačce nechutná škvára, potrhané sítě a já jsem z branky pohledem tlačil ručičky na obrovských hodinách na nedaleké věži, ať už to skončí. Při prvním historickém soutěžním utkání FC Forejt nás soupeři hrozně mleli, marně jsem se válel v prachu, prohráli jsme 0:2 a pak jsme umounění jeli přes celé město domů. A bylo to úplně super, protože jsme konečně měli vlastní tým.

Z tehdejší sestavy jsem k velké radosti svých nynějších spoluhráčů zbyl jediný a poslední. Letos na poháru pořádaném na bráchovu počest bylo moje vytrčení z časoprostoru znát dosud nejvíc: kvůli zmatlané změně termínu (moje chyba) totiž chyběla obvyklá pojítka s minulostí, a to jak tradiční spolupořadatel Václav, tak nejvěrnější diváci Péťa a sestřenka Hanka. 

Ale nebyl jsem na to sám: pokladník Kasper (FC Forejt a další týmy) a Honza (Deník N) akrobaticky pomohli přepravit materiál přes vysoká a vždy nesmyslně zamčená vrata areálu. Filip (FC Forejt) donesl z práce senzační i obskurní věcné ceny, takže se budoucí vítěz turnaje mohl třeba zabalit do autodeky. Fotograf Kuba (Forejt a Deník N) přinesl i o volném víkendu svůj pracovní nástroj. Tomáš z Radotína nám věnoval pivo. Jiný Tomáš zase pro nejlepšího hráče nocleh na své řekněme horské chatě. A Václav se i z Říma intenzivně zajímal, jestli jsem vzal nástěnky a jestli jsou otevřené šatny. Vzal a byly.

Nevím, čím to je, ale na Piškotově poháru až na nečetné výjimky platí, že je vždycky krásné počasí (třeba je týden hnusná kosa, pak v sobotu svítí a v neděli je zase hnusně) a že moje týmy končí mezi poraženými. 

Nejinak letos: spálil jsem si pleš a Forejt i přes slušnou jarní přípravu a úspěšný vstup do ligy zapomněl dávat góly. V prvním zápase proti Tutto Bene moje střela jen těsně minula vingl. Filip pak trefil tyčku. A skončilo to 0:0, stejně jako náš poslední duel ve skupině s velmi obměněnou a posílenou Kozou znezaneřáděnou (dosud nevynechali žádný ročník). Proložili jsme to prohrou 0:2 s týmem Jedna noha netleská (který je synonymem naší zimní přípravy, resp. necháváme se od něj každý týden porážet) a brzy bylo jasné, že semifinále bude letos tradičně bez nás.

Mezitím jsem chytal za Deník N. Přišly se na nás podívat Maruška s Hedvikou a ta plakala, protože se bála, že mě v bráně něco trefí (a já jsem se bál, že ji něco trefí, když s dědou Lubošem a Boženkou blbli za brankou). Naštěstí se jak jí, tak mně dařilo celkem úspěšně uhýbat. 

První prohra nesehraných novinářů doplněných kamarády byla ještě milosrdná 0:1, ale pak se to stupňovalo. Na druhou stranu jsme na rozdíl od Forejtu chvilku i vedli po bizarním gólu z obrovského úhlu, kdy brankář TJ Sigmy Churpos marně reklamoval, že míč prošel děravou sítí (jsem si téměř jistý, že ne, ale na jeho místě bych to taky zkoušel). Pak jsme ale dostali dva góly asi za patnáct sekund a dopadlo to jako vždycky. 

Jeden z nejlepších zákroků pak místo mě předvedl Tomáš, který obličejem vyrazil míč směřující neodvratně do šibenice. Tak jsem ho později v zápase o poslední místo rafinovaně přemístil do branky a sám šel ve stejném čase šel hrát o páté místo za Forejt. Nepomohlo to ani na jednom hřišti: Enko prohrálo asi 1:5 a Forejt sice konečně poprvé skóroval, jenže do vlastní branky a skončil šestý.

Každá skupina měla svého hegemona: v áčku to byl Kasperův narychlo sehnaný Prosex (jiný tým se na poslední chvíli odhlásil), kde zářili především bratři Zunovi. V béčku obdobně vládla Jedna noha netleská a tyto týmy se probojovaly až do finále (třetí skončila Koza, která porazila J. R. Club, a sestřenka Hanka z toho měla velikou radost, když se to dozvěděla). A na vedlejším hřišti hráli fotbal v nafukovacích bublinách a já jsem přemýšlel, jestli by nám to spíš pomohlo, nebo překáželo.

Pak už jsem jako před lety napjatě pozoroval věžní hodiny a přemítal, jestli to stihneme dohrát, než nám skončí pronájem a hráči zorbingu se překulí i na naše hřiště. A taky jsem přemýšlel o fotbalistových biologických hodinách a kde v nich najdu budíček.

Na prodloužení to naštěstí nevypadalo, finálový zápas skončil jednoznačnou přestřelkou 4:1 a Jedna noha mohla slavit, neboť poprvé získala Piškotův pohár, klíčenky a autodeku. A celkově jsme to i bez bublin celkem dobře skouleli. 

text Řízek, foto Kuba P.

TURKOČKY

Každých pár hodin si tu ímámové zvou věřící na kobereček, se značnou částí místní populace to však nic nedělá. Dál znuděně vysedávají na nejrůznějších zídkách, lavičkách, ale polehávají i na židlích v kavárnách, ve výlohách, vodotryscích anebo ve stísněném prostoru mezi rentgenovými rámy muzea Hagia Sofia. Nikdo na ně neřve "Kočky, dolů!", jako to okoukala Heda od babičky, která se neúspěšně snaží naši kočku vychovávat, aby nelezla tam, kam podle ní nemá. Tak nějak sem ta zvířata patří a nikomu až na nás to nepřijde divné.

V obrovském Istanbulu žije na dvou kontinentech skoro 16 milionů lidí, kteří se každý den někam s velkým úsilím a za stálého troubení přesouvají, aby se nám pokusili něco prodat. To proto, že mám na rameni ostentativně foťák (abych mohl fotit kočky), tedy jako bych měl na čele vytetováno JSEM MOHOVITÝ ZÁPADNÍ TURISTA A NEJSPÍŠ JSEM PŘIJEL NA TRANSPLANTACI VLASŮ. Přitom nás všechny a s despektem pozorují rozvalené kočky. 

Kolik jich vlastně je, nikdo patrně pořádně neví. Odhady se různí od stovky tisíc po milion čičin. Vysoký rozptyl v číslech se dá vysvětlit nejspíš jejich vzájemnou zaměnitelností. 

Podle mého důkladného pozorování zhruba je zhruba padesát procent z nich šedivě mourovatých jako naše Coco (prý se tomu vznešeně říká "blue tabby"), dvacet procent klasicky vesnicky mourovatých s bílým břichem a packami, dalších dvacet je nejrůzněji zrzavých a zbytek jsou černí Pepani anebo divné bílé kočky s černými ocásky nebo flekatými hlavami. Takže to je v zásadě pět cyklicky se opakujících koček. Tahleta šedivá, co se válí na zahrádce kavárny, je jiná, než před chvílí odpočívala na sedadle motorky, nebo je to tatáž? A ta motorka, co se nás snaží na chodníku zabít, je stejná jako před chvílí, nebo jiná?

Každopádně je sokak kedisi ("pouliční kočka"; neplést s türk kahvesi - "turecká káva") kromě člověka a turisty nejpočetnějším místním živočichem a celou dobu našeho pobytu mě to fascinovalo a zneklidňovalo. Ty kočky prostě vypadají hrozně k světu a je to divné. 

Dočetl jsem se, že řada místních zastává názor, že tyhle polodivoké kočky tak nějak patří všem, a tak je prostě potřeba chovat se k nim kolektivně slušně. Wikipedie nabízí vysvětlení, že za Osmanské říše bylo město plné myší a krys, tedy nebýt koček, a že jsou jim dodnes za jejich deratizační činnost s prvky gamifikace vděční. Nebo že za to může islám, který aspoň chová úctu ke kočkám, když už teda k ženám ne. 

Kočkám se jinde na světě v očividně nepřátelských místech, jako jsou třeba tříproudová silnice, luxusní kavárna, butik či muzeum, zpravidla příliš nedaří. V Istanbulu ale nenacházíte na vozovce tak jako u nás smutné kadavery, kočky jsou podobně jako jinde holubi nebo labutě prostě přirozenou součástí ekosystému města a nikdo je nepřejíždí. 

A nejsou vyzáblé, zablešené a špinavé (jako byla naše Coco, o kterou se "starali" lidé na českém venkově) - jsou dobře živené, protože jim lidé nosí granule a kapsičky. Na okraji a podél budov jim lidé postavili domečky se střechou, miskou a měkkou podložkou. Ale ne abys je hladil, nabádá mě Maruška. A já to dělám jen opravdu sporadicky a hlavně nenápadně.  

Největší koncentrace koček na metr čtvereční je patrně v čtvrti Maçka (ach, jaká škoda, že nepíšu blog slovensky!) s moc pěkným parkem plným dětských hřišť, motorek kličkujících po cestičkách mezi lidmi a právě desítek koček, které po nás škemrají sushi z večerky a tak nějak ze zkušenosti vědí, že podlehneme. 

Naše poslední istanbulská kočka sleduje, jak vyplouvá náš trajekt z evropské do asijské části města (odkud létají nízkonákladovky). A až se někdy budu cítit mizerně a nepatřičně, vzpomenu si na poselství micky rozvalené přímo na bankomatu: 

Není podstatné, komu všemu překážíš a koho zdržuješ. Buď sám sebou a lehni si na nejdebilnější místo, které tě zrovna napadne. Oni se ti ostatní přizpůsobí. Nakrmí tě a možná tě i diskrétně pohladí. A prospi třeba celý den. 

text a foto Řízek

THIS SONG

 Ztratil jsem klíče od auta - při běhu mezi hlídací paní a prací mi někde na Pankráci či na Vyšehradě vypadly z přervaného batohu -, ale nevšiml jsem si toho, protože jsem doběhl do redakce a překvapeně zjistil, že jsem cestou ztratil nabíjecí pouzdro od sluchátek. A pak jsem půl dne přehraboval batoh a nakonec usoudil, že jsem si možná nechal to pouzdro v autě a že se do něj cestou podívám - ale nepodívám, protože nemůžu najít klíče. Že bych je ztratil? 

Na internetu jsem objevil, že existují ztráty a nálezy, a shodou okolností pár set metrů od redakce, navíc jsem se náhodně trefil do dvou dnů, kdy mají zrovna otevřeno. Upoutalo mě, že ředitel a zároveň jediný zaměstnanec provozovny na sobě měl stejné pruhované vyšisované triko, jako mi už Maruška několikrát nařídila vyhodit, a pak i taková nástěnka, na níž rozdělené po kalendářních měsících visely nalezené klíče. 

Celkem bez očekávání jsem prohrabal únor - a dost mě překvapilo, že tam ty moje byly, respektive byla by dost zvláštní náhoda, kdyby měl někdo tentýž vůz a tentýž přívěšek, a zároveň byl ve stejném měsíci stejně roztržitý jako já. Dobrý muž v totožném tričku mi klíče nevydal, neboť chtěl ověřit vlastnictví stejnými klíči. A to už jsem nestihl realizovat, tak jsem se rozloučil, mírně roztrpčen tím, že moje štěstí se vyčerpalo a pouzdro na úplně nová sluchátka v oddělení pouzder nebylo. 

O dva dny později jsem se pro klíče vrátil, pán měl na sobě pořád stejné triko a znalecky zkontroloval rýhy na klíčích, usoudil, že se shodují, a po zaplacení 6 Kč za uchování předmětu mi klíče vydal. Dalších 2500 stála nová stejná sluchátka. 

Není to zdaleka jediný případ ztráty nebo zničení věcí z poslední doby; podle všeho jsem unavený, ještěže už se blíží dvoje krátké hory. Stačí ještě nějak dát dohromady výbavu, ano, taky by se to dalo řešit dříve než den předem.

Volám tátovi, jestli si tedy můžu vzít jeho lyžařský set, jak jsme se domluvili, ale místo očekávaného lakonického souhlasu otec těžko hledá slova, protože přece v pátek jedou na lyžovačku do Krkonoš. Ale ještě existují půjčovny a kamarádi. Kubajz má bráchu, který do Itálie nejede, a tak jsem zase ve hře. Akorát vlastně nemám ty boty na běžky.

S pánem, který přes internet prodává jeden pár v mé velikosti, jsme se dohodli, že si je vyzvednu na Hanspaulce schované v igelitce v takovém výklenku pro popeláře. Musím ale předtím ještě na pracovní schůzku do kavárny a pak na fotbálek; přece to nebudu rušit jen proto, že nemám nic sbaleno a zítra jedu na hory. 

Cestou z kavárny jsem až v metru téměř doma zjistil, že jsem pod stolem nechal batoh s novými sluchátky, starými klíči od auta, všemi doklady a taky pracovním počítačem. Mobil mi zbyl, a tak zkouším štěstí a napotřetí se dovolám a vlídná obsluha hned ví, co jsem to za člověka. Batoh mám na baru. 

Na fotbale dám gól a už potmě se řítím na Hanspaulku, abych ještě stihl dát před spaním aspoň pusu Hedě. V celé boční ulici stojí jediné auto, takové to BMW, z nějž zelené vdovy přes kapotu nevidí děti na odrážedlech. Stojí přesně před číslem popisným, kde u popelnic čekají moje nové boty. Bezmyšlenkovitě zajíždím přesně za něj, jenže silnice je namrzlá a auto ve smyku nezadržitelně klouže přímo do nárazníku městského pseudoteréňáku. 

S pomocí všech asistenčních systémů a snad i ruční brzdy zastavuju deset centimetrů od auta, vyzvednu igelitku a v autě na předním sedadle zkouším, zda se do bot dostanu. Sláva. Píšu prodejci, že si teda ty boty beru, ale nemůžu najít klíče. Deset minut chodím kolem auta, svítím mobilem pod kola a vracím se i k popelnici, načež klíče nacházím ve škvíře mezi sedadly. Už by bylo fajn být na horách.

Ráno se rozloučím s holkama a všechno celkem efektivně sbalím a úplně nakonec vytáhnu běžky - snad jedinou věc, kterou mám vlastní - po asi pěti letech zpod postele. Nevěřil bych, že je to možné, ale jedna z nich se žalem zlomila vejpůl.

I tohle ale řeší kamadád Kubajz. A tak jsem konečně mohl vyrazit na hory a tam druhý den dostat virózu a zbytek v podstatě proležet.

text a foto Řízek

YEPPI

- Co se ti na tom lyžování nejvíc líbilo? 

- Čajík.

Slzím. Samotného by mě to ještě před pár lety nenapadlo, ale zjistil jsem, že jsem dojímací, a to přesně tím pitomým způsobem (moje šikovná holčička, ještě před chvílí to bylo mimino, a teď - koukej, co všechno dovede!).

V dohledné době bude Heda pochopitelně protáčet panenky, jakmile spatří tenhleten můj zjihle orosený pohled při čemkoli, co mi přijde tak nějak sladké. 

Při první hodině v Sokole nás coby diváctvo naštěstí vykázali na ochoz, takže nemohla vidět, jak se tvářím při jejích nemotorných pokusech vylézt po šikmé lavičce na žebřiny (celý táta). A jak trpím tím, že jí nemohu nějak nenápadně pomoct. Nebo aspoň přispět dobrou nevyžádanou radou.

Z první lyžařské dvouhodinovky na úplně rovné loučce uprostřed Harrachova nás naštěstí instruktorka Domča preventivně vyhodila a navrhla celkem racionální řešení, že jen občas přijdeme holky zkontrolovat (protože by se nic nenaučily, kdybychom tam za tím plůtkem celou dobu stepovali) a zdejchneme se někam do kavárny. 

A stejně jsem se nepoučil a běhal podél jezdícího pásu, až na mě Heda výrazně zavrčela – chtěla tím nepochybně říct, že jsem trapnej a ať jdu prostě pryč na kafe a na štrúdl a ji nechám, ať se snaží sama. Tedy s kámoškou Eldou a Domčou. 

A tak jsem šel a s Eldinou mámou Míšou jsme kecali o všem možném, ale stejně jsem se diskrétně vnitřně dojímal nad tím, jak je to hezký, když se z té mrňavé bytosti stává pomalu osobnost schopná bezesporu velkých věcí - hnaná nějakým vnitřním puzením (a naším vnějším pruzením). 

Na placaté louce jim to pochopitelně moc nejezdilo, Eldě asi o kousek lépe, zato Heda předvedla regulérní dobrý skutek, když nejlepší kámošce (téměř) pomohla z vázání. 

Druhý den přituhlo a kamarádi běžci by zachmuřeně konstatovali "Těžká podmínka". Holky ale jezdily dále, byť s pauzou na zahřátí a kňourání a na čaj.

A pak jsme je vzali do chaloupky a s Maruškou a Míšou jsme jim vymysleli skvělou bojovku. Končila na zahradě a místo Krakonoše, který by se tak nějak nabízel, hlídal poklad s pečenými nanuky yetti, kterému Heda soustavně říkala yeppi. Asi proto, že tohle roztomilé období bude mít nepochybně jepičí život.

text a foto Řízek

ČÍSLO 27

Máme ledacos společného, třeba dceru, ale taky se v lecčem neshodneme. Rozděluje nás postoj k maratonským dobrodružným závodům na kolech, válce v Gaze i k panu Beanovi. Ona to nesnáší, přitom jsou ty krátké filmy naprosto geniální. Jak si na lavičce dělá ten sendvič a buší do těch rybiček botou. Nebo jak si zabouchne dveře a pak jde po hotelovém schodišti nahý, minimalisticky zakrytý jen vtipnými cedulkami. 

Ty se za něj možná stydíš, ale ve skutečnosti je to frajer. Ale teda nechtěl bych to zažít!

Chodím někdy ráno plavat, protože je to po cestě do práce a je to pohyb, při kterém mě ani trochu nebolí noha. Oblíbil jsem si venkovní bazén v Podolí: vzduch -3, voda 26, sociální zařízení 1981 a dost často překvapivě málo lidí. Chodím i tehdy, když se mi nechce, což je ostatně skoro pokaždé. A někdy se rozhoupu až v úplně poslední možnou chvíli, pročež zapomínávám esenciální věci: mýdlo (konejšil jsem se tím, že rozhodně nejsem sám), brýle (plavčice mi onehdy půjčila erární, které fungovaly jako dvě lokální akvárka), čip s nahraným kreditem. 

To mě dneska ráno trochu mrzelo, ale dobrá, už se stalo. U paní u turniketu kupuju hodinovou vstupenku, přebírám jednorázový čip a v pánských šatnách hledám skříňku. Jsem už skoro matador a mám rád svoje rituály: vyhledávám volnou skříňku někde kolem čísla 25. Nižší čísla jsou sice blíž ke sprchám, ale zas tam je víc loužiček na dlaždicích. Pětadvacítka je sedmý schod. 

Kvapně se převlékám a zjišťuji, že jsem si dnes nevzal ani ručník, patrně jsem ho dal prát. Nu což, nějak holt oschnu. Beru trofejní látkovou taštičku s Olgou Havlovou, v níž de facto zbyly akorát brýle, čepice a sprcháč, a jdu si to nějak odkroutit. 

Mám úplně volnou dráhu, ale všechno je nějak blbě; nateče mi okamžitě voda do uší i do pusy, divně se u toho komíhám a po patnácti minutách chci ven, reálně vylézám po 45 minutách řádně otráven a to vlastně ani nemám ten ručník. 

Ždímu plavky a abych si nepřipadal tak odvázaný, zakrývám aspoň to nejnutnější fíkovým listem z Olgy Havlové a spěju ke své skříňce, ať už jsem pryč, a zjišťuju, že jsem si nezapamatoval, která to vlastně je. Jsem v klidu, protože to bude určitě někde kolem pětadvacítky. To bych se vsadil.

Zámky na skříňkách, které připadají ještě v úvahu, svítí po přiložení čipu červeně (bydlí v nich někdo jiný). Zbylé sousedky pětadvacítky jsou otevřené a není v nich nic. 

Přitom v jedné z nich bylo všechno: kromě mého veškerého oblečení včetně předražené péřovky, batohu a klíčů i mobil, kterým bych si mohl přivolat pomoc. Už je tu s námi kromě Olgy i panika, tím spíš, když si na kontrolním displeji (dobrý nápad to jít zjistit!) pípnu čip a u čísla mé skříňky svítí "--". 

Diskutabilní výhoda je, že jsem mezitím hrůzou aspoň uschnul. Oblečený jen v pantoflích a látkové tašce s motivačním citátem (ano, byly v ní samozřejmě i ty mokré plavky, ale vůbec jsem si na ně nevzpomněl) jsem nakráčel k paní u turniketu, protože víc šancí mi nezbylo. 

Asi už viděla leccos, protože bez jakéhokoli viditelného pohybu mimických svalů odvětila: "Číslo 27. Nezamknul jste, jiný návštěvník si toho všiml a upozornil nás. Tady máte náhradní čip, tím si to odemkněte."

Na zakrývací tašce stojí: "Nerozdáváme milosrdenství, ale pomoc, která postaví lidi na nohy." Děkuju! 

Milá paní v kavárně vedle redakce mi dost často upřímně říká, že vypadám hrozně/sešle/uštvaně. Tentokrát správně vycítila, že nemá říkat vůbec nic. Beztak bych ji neslyšel, měl jsem vodu v obou uších. 

Koupil jsem si sendvič s rybičkami.

text a foto Řízek

JAK ZHUBNOUT

 
Dostal jsem po dlouhém sobotním běhu hroznou chuť na ochucené nealko pivo, takže jsem otevřel lednici a vyndal z ní několik lahví plnotučného mléka (Heda má kakajíčkové období). Samozřejmě tam žádné nealko nebylo, byť bylo potřeba se přesvědčit, ale dalo se to celkem elegantně řešit. Přímo naproti vyrostla nová prodejna potravin. 

A je tak blízko, že mi ani nepřijde blbé tam vyrazit v pantoflích. Možná že bych tam šel i v teplákách, kdybych nějaké měl. A co teprve až to objeví náš soused, který chodí po chodbách domu běžně ve slipáčích (což je oproti jeho jiným vlastnostem a činnostem ještě celkem bezpečná libůstka)!

Leckdo považuje okolí Budějovické za poněkud odpudivé, protože tu poslední volné mezery mezi mrakodrapy a rozpadávajícími se komančskými budovami vyplňují podivné existence a trochu tísnivá zákoutí, v nichž se bojí snad i ty alzaboxy, které tam někdo pohotově vměstnal. Ale já to tady mám strašně rád a dobře se tady žije. 

Pravda, nezlobil bych se, kdyby tady těch hnusných věcí ubylo. Akorát že předchozí vedení radnice se věnovalo hlavně návštěvám solária a současné jenom sveřepě blokuje návrat tramvají, protože jejich voliči jezdí autem, jinak o něm nevíme. Na jejich obhajobu je asi fér dodat, že čtyřka je docela velké město a že těch ošklivostí k řešení je celkově asi víc. Ale neškodilo by, kdyby se někdo třeba zamyslel nad tím, jestli ta ulice musí mít opravdu dva pruhy v každém směru a široko daleko žádný přechod a jestli ten slepenec nonstopů, vietnamských prodejen a bister, internetové kavárny (!), prodejen zázračných hubnoucích přípravků, kosmetik, pedikúr a automatů na HHC není možné aspoň vizuálně, když už ne funkčně dostat do 21. století. 

Ale máme tady aspoň tu novou prodejnu potravin. Vznikla na rohu v místech kdysi dávno autosalonu, potom dlouho celkem slušné restaurace, kam jsme kdysi chodili na výborné, pak už trochu slabší obědy (za covidu k okýnku), pak už vůbec, protože nastaly "technické důvody". Potom se z restaurace stala drahá indická a po čase se opět objevily "technické důvody" a pozoruhodné na tom bylo, že i dlouho poté na Googlu přibývaly nadšené recenze s pěti hvězdičkami. Pak to bylo víc než rok prázdné.

Potom někdo odstranil grafiti z výlohy a začalo se tam něco dít. S napětím jsme to z okna pozorovali, protože ač jsme doufali, že tam vznikne útulná kavárna, pekařství, drogerie nebo zverimex, nám bylo téměř jasné, že tam zase bude nějaká úplná kravina (opravna šicích strojů, prodejna použitých mikroskopů, aromaterapie pro psy apod.). 

Ale dopadlo to tedy celkem dobře - jenže napůl. Majitel toho slepencovitého útvaru zřejmě usoudil, že prostor je moc velký, což vyžaduje od nových nájemců přílišnou odvahu, které se jim nedostávalo, a tak jej rozdělil na dvě prodejny. 

A tak jsme zase napjatě čekali, co bude tady, na chodníku před provozovnou se zuřivě střídaly dodávky a na sousedských skupinách sociálních sítích, což jsou vlastně novodobé pavlače, probublávaly fantastické teorie. Jedna paní povídala, že prý zdravá výživa. To je dobré. Budu tam moct chodit kompenzovat kebab, který je hned vedle. 

Akorát že ta zdravá výživa je nakonec zase jen další nesmyslná hubnoucí prodejna, do které nikdy nikdo nepřijde - nechcete, aby vás někdo viděl, že jdete do hubnoucí prodejny. Přesto se tu nějak záhadně drží a množí: druhá je asi o sto metrů dál směrem k metru a třetí přímo v našem vchodu. Ach jo.

Pokud by někdo chtěl zaručeně zhubnout, stačilo by, kdyby dostatečně dlouho běhat mezi nimi. Naproti si následně může v jiné užitečné provozovně vylepšit zpocenou pleť. 

text Řízek, foto Mapy.cz

ZÁZRAK

Převlékl jsem se do běžecko-klaunského kostýmu, v níž lidé nad čtyřicet vzbuzují nedostatkem soudnosti především soucit, do batohu dal pár nejnutnějších věcí na převlečení v práci, rozloučil se s Hedou a hlídací babičkou. Aplikace Strava umožňuje k takovýmto polosportovním aktivitám přidat štítek "commute", protože při nich primárně nejde o endorfiny, ale o to nějak se dostat na editorskou poradu, tím pádem by nebyl ani důvod o nich cokoli psát. Ledaže...

Něco bylo dneska ráno jinak. Muzika ne, protože algoritmy momentálně z nějakých náznaků získaly dojem, že se mi líbí střídání Nirvany, Wet Leg, Vypsané fixy a písniček z Karlíka a továrny na čokoládu. S tímhle bizarním mixem v uších jsem zmáčknul hodinky a udělal prvních pár kroků skrz naše malé sídliště.

Vyhnul jsem se čerstvě propadlé vozovce (to je tu normální, ale někdo jámu z obou stran tentokrát aspoň prozíravě vymezil dvěma popelnicemi, než ji oranžoví mužíci zalátají a ona se propadne hned vedle) a hrozícímu výronu. První otázka tohoto mého zhruba třítisícího běhu zněla: Tak kolik (na stupnici od jedničky do desítky)? Jeden z mých předchozích fyzioterapeutů mě především naučil klasifikovat vlastní bolest: protože jsem byl vzorný pacient, i když mi to nijak nepomohlo, dělám to dodnes.

S překvapením jsem zjistil, že bolest hodnotím nulou. Křičí na mě mladý James Dean Bradfield ze skvělé desky Holy Bible, obě nohy se pohybují více méně symetricky, pravá chudinka tentokrát nezůstává pozadu a děje se tu zkrátka něco divného.

Řidička fabie se rozhodla na poslední chvíli projet oranžovo-červenou, aby se mohla zařadit do kolony sahající do poloviny frekventovaného přechodu u zárodků metra D, takže se rozvalila přes celý ostatek zebry a já bych jí normálně nejspíš nějakým vlídným gestem naznačil, co si myslím o jejím řízení, empatii a obecně o světě, ale dnes není normální den.

Nebolí... tak za chvíli možná něco ucítím, spekuluje Jaromír 99, ale pata pořád nic, mlčí jak zařezaná, což ona opravdu je. Klesám ke kapličce a hodlám se přimknout k Jižní spojce a smradlavému potoku poslušně míjejícímu softballová hřiště a různý jiný bordel. 

Oranžoví mužíci na cyklokřižovatce blízko ledáren opravují rozsekané zrcadlo s jepičí minimální trvanlivostí, už podél Vltavy mě ve veliké rychlosti těsně předjíždí idiot na elektrickém čemsi a tady už aspoň symbolicky protestuji vztyčeným prostředníčkem, ale ten idiot samozřejmě na tom vehiklu nemá zrcátka, aby to zaznamenal. Chvilku se hněvám, ale pak svou pozornost opět obracím k sobě, protože pořád nic.

Chci znát tvou rovnovážnou esenci, dožaduje se tajnosnubné odpovědi Márdi a já taky vůbec nevím, čím to celé je. Každopádně mě pata najednou nechala až do redakce běžet tak, jak jsem to míval před rokem a půl rád. 

To s sebou kromě prchavé euforie nese i zásadní problém: moje pohodlná výmluva splaskla.

text a foto Řízek

MOJI POKÉMONI

Tak už jsem asi velký, mohu konstatovat po necelých dvou týdnech přerušovaného slavení čtyřicátých narozenin. Nebylo to pro všechny jednoduché, o čemž ještě bude řeč, nicméně nebyla nouze o zábavné momenty: 

Jako když mi dvě svérázné břišní tanečnice, z nichž ani jedna nemá břicho, ale obě mám strašně rád, předávaly letenku do Istanbulu a hrála u toho píseň legrační norské skupiny Ylvis o muži s kouzelným hudebním nástrojem a o jeho trudném konci. 

Nebo když se mezi gratulanty najednou (prostřednictvím videa) objevil Petr Fiala. Ne ten premiér, ale ten, který svého času zaklel mou kytaru, aby hrála jen sledy akordů přibližně odpovídající repertoáru Mňágy a Žďorpa. Fiala ve své objednané zdravici zmínil i kamaráda Péťu, skalního, ale momentálně trucujícího fanouška. Ten sice před časem ukončil aktivní část svého protestu proti personálním změnám v kapele a na koncerty už sice zase chodí, ale tráví je mlčky v rohu, ostentativně se přestal hýkavě smát a demonstrativně netleská. Možná tam v příští dekádě taky dorazím, abych ten úkaz viděl. 

Nebo když se Vaškova máma mylně domnívala, že ty peníze, které se její syn pokoušel vybrat mezi kamarády na společný dárek, poslouží na nákup vlasové přehazovačky. Totéž, nechápu proč, napadlo i moje kolegy, když mezi sebou vybírali peníze. Podle všeho je přehazovačka něco, co bych měl vyzkoušet.

Nebo když se můj otec bůhvíproč rozhodl předat mi finanční dar ve stokorunách. To mu však umožnil právě jeden jediný bankomat a jen tehdy, kdy po něm chtěl částku 300 korun, takže k nepochybnému údivu a podezření obsluhy bezpečnostních kamer vybíral asi třináctkrát za sebou.

Také se stalo, že v určitý den přesně v 10:50 vtrhla uprostřed editorské porady do zasedačky Deníku N početná a halasná skupina gratulantů, jenže já jsem byl teprve v metru cestou do práce, konkrétně mezi Pankrácem a Povstáním (kupoval jsem všem chlebíčky a trvalo to strašně dlouho), takže jsem to celé sledoval přes video, což bylo podobně nevšední, jako když jsme jiné kolegyni před časem společně zpívali Hodně štěstí, zdraví šeptem, neboť se vedle natáčel podcast.    

Úplně k smíchu to není, ale taky se stalo, že si uprostřed mé oslavy v karlínské hospodě servírka, která se o nás strašně ochotně starala, zlomila pravý kotník (pracuje tam deset let a nikdy se jí nic podobného nestalo). Protože se zlomenými pravými kotníky mám celkem zkušenosti, nabídl jsem jí aspoň kontakt na skvělého ortopeda a popřál brzké uzdravení. A taky jsem zaplatil tu útratu. 

Na té hospodské oslavě bylo nejlepší, že to byl průřez lidmi a kolektivy, které mám rád. Zdaleka tam nebyli všichni, na druhou stranu to taky neměl být lov Pokémonů. Chytře jsem oslavě určil termín tak blbý, že se z něj leckdo mohl vykroutit tím, že byl třeba s dětmi na horách, neb měly ještě prázdniny, nebo bůhvíkde jinde. Navíc jsem do dotazníku sondujícího předpokládanou účast prozíravě dal i možnost "Přijdu, ale na poslední chvíli mi do toho něco vleze, takže vlastně ne". Nebo někdo nemusel napsat vůbec nic, což je vždycky možné. Vzdor tomu všemu někdo přišel, za což jsem byl upřímně vděčný.

Vašek taky spolu s paní Petrou, která vyhrála nějakou televizní soutěž v pečení, vytvořili naprosto parádní dort. To, co tam všem nejvíc chutnalo, můj nejlepší přítel označoval za "lemon kord", což byl nepochybně důvod, proč to chutnalo tak špičkově.

A nakonec se dokonce podařilo i to, že do zasedačky vtrhli moji kolegové a já tam tentokrát i byl. Kromě krásné plavecké čepice mi předali i příspěvek na tu přehazovačku. Beru to jako závazek, snažím se, ale roste to zatím velmi pomalu. 

text Řízek, foto Simki

KDO UMÍ

Děkuju za gratulace, byť si neskromně myslím, že se mi v životě povedly i pozoruhodnější věci než dožít se čtyřiceti let. Napadlo mě při té příležitosti, že bych třeba zkusil najít stejné množství věcí, které jsem rád, že jsem stihl/dokázal, nebo čtyřicet jiných, kterých bych chtěl dosáhnout/naučit se/změnit v těch dalších čtyřiceti letech (plus minus). 

A pak jsem se dlouze zamyslel a položil si otázku, jestli by to zajímalo i někoho jiného než mě anebo lidi na LinkedInu (které by to ostatně, hádám, taky ve skutečnosti nezajímalo, ale mohli by to lajknout). 

A řekl jsem si, že začnu znovu, protože bilancovat se mi ukrutně nechce, navíc to určitě není povinné. A že jenom zaznamenám, co jsem ten den, když mi bylo čtyřicet, vlastně dělal. Jako to činím už od doby, kdy mi bylo asi patnáct. A že to třeba tak má být. A že to třeba někdy později dá dohromady nějaký smysl. 

Narodil jsem se v blbý den, na Nový rok nikdo soudný nechce slavit narozeniny. Tentokrát to schytala i tchyně, která se obětavě jala upéct mi v šest ráno dort, byť se octla ve zcela nešťastné konstelaci (na poslední chvíli ohlášená návštěva, silvestr, prosecco, prázdná lednice). 

Ráno jsem dostal Hedin dárek: obrázek krásného tříbarevného sněhuláka, podepsána AHED. Taky mi popřála Pražská energetika a jestli prý vím, že se ve stejném roce ČSSR vyhrála nějaké mistrovství v hokeji. A co má být? Ten nevinný vygenerovaný mail mě naprosto neúměrně popudil; hádám, že za to může stáří. Odhlásit z odběru se mi nepovedlo, protože po mně (rafinovaně) chtěli i číslo zákaznického účtu, což se mi teda fakt nechtělo hledat. PRE tohle mistrovství vyhrála.

Jeli jsme za tchyní a tchánem na chatu ve velmi neobvyklém rozpoložení - chystali jsme se s Maruškou (oba!) na běžecký závod. Pravda, bylo to vlastně jen dvakrát kolem rybníka, ale i tak to pro nás bylo sváteční.

Kromě nás také dnes běží na Dvojce novoroční koncert z Vídně, což je v Městečku tradiční program. Tentokrát jsme si našli teleskopické drbátko a hráli si na dirigenta, čímž jsme si to zpestřili. Čočka byla akorát tak kyselá a dort umně maskoval, že krém byl ve skutečnosti z pomazánkového másla a z prázdné lednice. Ale každý jsme nějaký. 

Vyrazili jsme pak na Konopiště a v autě naneštěstí hrálo něco, co prodělalo lobotomii a co se jmenuje Štístko a Poupěnka ("skáčeme, skáčeme, pořád skáčeme, a když doskáčeme, zase skáčeme"), na rybníku se bruslilo, Hedě vadil zvuk z repráků (aspoň vidí, jaké to je) a vlídní mufloni se pásli naproti restauraci, v níž lidé pojídali mufloní steaky. 

Na startu jsme si dali pusu, protože dál musíme každý zvlášť. Tedy, nemuseli bychom, ale mému návrhu, že se poběžíme spolu, se žena samozřejmě vysmála, neboť zná mě a mou legendární týmovost.

Pustil jsem se do toho nerozvážně, protože mě pata nechala celkem být, což jsem považoval za svým způsobem dárek. Zatímco dorostenci prchali, přede mnou se leskl led na hladině a šediny jiných závodníků. Pak jsem se na to už nemohl koukat, dostal jsem se před ně a najednou jsem byl sám, zamával jsem Hedě a babičce a pustil se do druhého kola. 

Nikoho jsem nedohnal, nikdo se ke mně nepřiblížil, jen několik pejsků na novoroční procházce. Taky jsem nezrychlil, ale ani nezpomalil. Což, jak jsem posléze překvapeně zjistil, vyústilo dokonce v pódiové umístění. O pouhý den jsem se posunul mezi "muže B". Snad poprvé v životě bylo datum narození nepochybně výhodou.

Popadl jsem Hedu a šli jsme podpořit Marušku do závěrečných metrů. A šli jsme spolu na čaj a tatranku, jako praví závodníci. Za třetí místo mezi beta samci a za mrznutí při čekání na vyhlášení jsem vyfasoval dva vstupy do saunového světa, čímž moje popularita v rámci užší rodiny skokově vzrostla. Se Štístkem a Poupěnkou ("kdo umí, nečumí, to se přece rozumí") jsme dojeli na chatu, umyli se a ohřáli a pokračovali domů. 

Tam mi dvě břišní tanečnice předaly letenky do Istanbulu, kam pojedeme na výlet. Děkuju! Heda řádila na gauči s bronzovou medailí na krku a fotila selfíčka, kočka po ní střídavě skákala a jezdila na koloběžce, jedl jsem pomazánkový dort na střídačku s tatarákem, sledoval ten komorní mumraj a měl jsem najednou pocit, že se mi vlastně povedlo tak nějak všechno.

text Řízek, foto Ř, a Maruška