Ještě si pamatuju, jak jsem si klepal na čelo, když mi zkušenější lidé disponující dětmi vyprávěli, jak u nich doma probíhají každodenní pohádkové maratony. Vidíš, a mně Heda, povídal jsem trošku hrdě, usne dost často ještě u mlíčka, to ti je tak roztomilý. A když ne, zapnu Felixe (zpívající muchláček), ten udělá tadadá - tadadá - tadadádádadáda a dítě za třicet vteřin chrápe, žena vyndává víno z ledničky, je 19:00 a my máme nohy na stole, respektive uklízíme, vaříme na další den a doděláváme resty do práce, nicméně ve srovnání se stavem, kdy je Heda vzhůru, je to selanka.
Vlastně by mě zajímalo, co je to selanka, nicméně k tomu se lze vrátit později.
Každopádně tohle bylo dřív. Nejdříve se časy odjezdu dítěte do Hajan plíživě začaly posouvat a přemluvit ho, že je tenhle typ odpočinku zcela na místě a vítaný, se najednou stalo poměrně pracným. Uspávání nezřídka trvá jako průjezd Prahou za odpolední špičky a dítě začíná pravidelně pravidelně oddechovat od půl desáté dále a vyndané pak není víno, ale my.
Situaci taky komplikuje to, že se Heda také naučila poměrně přesně vyjádřit, co chce. "Chci nejdřív Karkulku, pak O zlaté rybce, potom O Popelce a... Budulínka, táto."
Jsme na chatě, a tak dneska uspává babička a věří si - poněkud plačtivou Hedu zahání do postýlky zhruba o půl osmé, to by byl málem osobní rekord. Mám jisté pochybnosti, ale kolik já jsem v životě vychoval a uspal dětí, že jo. Pokouším se využít chvíle na nějakou řekněme intelektuální práci, jenže mi dochází energie - i proto, že jsem zapomněl napájecí kabel od počítače doma. Takže čumím do zdi. Píšu článek na blog. A vařím krupicovou kaši, co kdyby byla k užitku. "Musíš to pořád míchat. Pořád. A té krupičky jen trochu. Dost," kontroluje mě tchán a já neoponuju a míchám, protože kolik jsem v životě uvařil kaše, že jo.
V dětském pokoji je nečekané ticho, a tak tam nahlédneme. "Babička trošku usnula," skřehotá Heda. "Chci kašičku," zavelí, dvakrát uždíbne a konstatuje: "Už nechci kašičku. Chci Budulínka, O Zlaté rybce..." Navrhuju, že uvedeme jednu pohádku a pak spinkáme. Ono už je taky asi devět.
Shodneme se na kompromisu: začneme Popelkou (ta mi teda moc nejde, protože jsem mimo jiné zapomněl, co je v tom třetím oříšku, kočár a šaty má, tak co by ta holka tak mohla ještě potřebovat?) a uzavřeme to Karkulkou. Někteří z nás pomalu usínají, zatímco do chaloupky nakoukl myslivec a celé se mu to tam zdálo nějaké divné, jiní si překvapivě rozepínají pyžámko.
"Proč si rozepínáš pyžámko?" divím se a úplně svěží dítě mě informuje o údajně znepokojivém stavu své plíny. I tohle se podaří vyřešit, myslivec rozpáral břicho, košík s dobrotami se našel, zhasínám lampičku, pouštím tadadá - tadadá - tadadádádadáda a
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat