MÁNIČKA

Spejbl s Hurvínkem, Máničkou a Žerykem se účastní jakéhosi automobilového závodu do vrchu. Vím to, protože jsou tihle dřevění borci zrovna oblíbenější než Pepina. Nebo spíš ohrozili její hegemonii. Obě loutkové děti jsou nedobře naladěné, neboť je Spejbl (bez dětských sedaček!) velmi pomalu veze jakýmsi rozpadajícím se veteránem a soupeři je míjejí. 

"Ať si jedou, blázni splašení! Každý chce být úplně první. Přitom staré přísloví říká: Pospíchej pomalu," zlobí se pan Spejbl. Načež Mánička s Hurvínkem celkem pádně namítnou: "No dobře, ale proč jezdíme na závody? Vyhrává přece ten, kdo je první!" Spejbl ne úplně přesvědčivě odvětí: "Já o to nestojí, já si takový závod vychutnám, žeano." Kecičky.

Na startu Hubáčkovy dvacítky jsem byl sám sobě rozpadajícím se veteránem a zároveň i holohlavou Máničkou pochybující o smysluplnosti tohoto konání. Loni jsem si na stejné (krásné a těžké) trati udělal takový výron, že jsem se pak objednal k ortopedovi a v srpnu jsem dostal nové vazy. Tohle funguje zatím celkem dobře, ale po třech rýmičkách v řadě se tělo svižnějšímu běhání brání, třebaže se na nefunkční pravý kotník už vymlouvat nemůže. 

A do toho ten bordel, co přes noc nasněžil. Takové nadělení! Na startu jsem se pro jednou dobře rozhodl a místo běžných bot nazul traktory s osmimilimetrovými špunty, které jsou jinak určené jen pro pobyt v naší vestavěné skříni a pro extrémní podmínky. Řekněme, že takové může být i Prokopské údolí pod popraškem mokrého sněhu. 

Zazněl regulérní startovní výstřel a pod námi se za chvíli otevřelo panorama včetně Barrandovského mostu, na druhé straně je Dobeška a někde tím směrem bude asi i náš dům, kochal jsem se, zatímco jsem se propadal pořadím.

Nic mi nebylo, jen se mi blbě běželo, jako teď poslední dobou skoro pokaždé. V sebemenším kopci, natož pak v sebevětším, mi pokaždé ztěžkly a tuhly nohy. Míjeli mě kolegové, s nimiž každé úterý kroužíme po ovále na Děkance, a vyzývali mě, ať pokračuji s nimi, čehož jsem nebyl schopen. Spolupracovat jsem tak dokázal až na společné fotografii v cíli.

Největší krizi jsem měl už po šesti nebo sedmi kilometrech. "To už nás předjel sedmnáctý závodník. Osmnáctý. Jsme úplně poslední," znělo mi v hlavě.

Až do otočky v polovině trati to bylo celkově trudné a marné, druhá polovina je však o něco lehčí, navíc byla blátivější. Takže mi nohy sice pořád nepomáhaly, zato boty ano. Měl jsem i nutkání dotáhnout pár lidí na obzoru, třeba jsem se k nim i přiblížil, zejména pokud někde špatně odbočili, ale pak zas přišel nějaký kopec a moje nohy zhurvínkovatěly. 

Doběhl jsem osmnáctý snad o šest minut pomaleji než loni, kdy jsem většinu závodu kulhal. Kompletní týmová skupinová fotografie dorazila přede mnou, byť někteří jedinci jen o chvilku.  

Divné je, že se mi to přese všechno vlastně líbilo. Spejbl a spol. dostali v cíli vavřínový věnec za odvahu, že v takovém voze závod absolvovali. Mně ke štěstí celkem stačí, že jsem si to mohl vychutnat. Chá chá!

text Řízek, foto Karel, Martina, Jirka, Tomáš