Je to skoro stejné, jen je venku asi šestnáct stupňů a v sedačce mám vzadu Hedu. "O čem písnička, táto?" a tahle je zrovna o malotraktoru. Kupodivu jsme obdrželi pozvánku na hromadnou procházku po okolí Karlíku, start je ve 12:00 a to je ten nejhorší možný čas, když je dítě ještě navyklé na odpolední spinkání: usne-li mi na pár minut v autě, stane se pravděpodobně protivnou a nebude to ta společenská, komunikativní holčička, jak bývá zvykem a jak bych ji rád prezentoval. Takže si usilovně povídáme a pouštíme písničky a už jsme tady.
U Míši a Milana je hrozně moc dětí a odpovídajících rodičů. Maruška zůstala doma, protože je jí blbě, a Heda se samozřejmě zorientovala a socializovala dřív než já a s dětmi, jejichž jména neznám nebo si nepamatuju a nemá cenu to předstírat, si bez okolků začala hrát na koberci. Zatím jsem jí ohříval v mikrovlnce oběd a přitom krájel chleba tak, že jsem se pořezal, ale domácí veterinářka zvládá i humánní medicínu, takže mi věnovala náplasti.
Dítě samozřejmě nesnědlo vůbec nic, protože bylo ve víru událostí a pak někomu sebralo hračkový kočárek a jalo s ním korzovat po zahradě a odmítalo na toto téma vést diskusi. Disciplinovanost okolí mě překvapila, skutečně se hodlalo vyrážet úderem poledne. Naložil jsem dceru do jejího opravdického kočárku, konvoj anebo lampionový průvod bez lampionů se dal do pohybu, jenže asi po deseti metrech souvislého pohybu se ozvalo zlověstné: Papat něco!, takže jsem krvácející rukou vyndal z podpalubí chladnoucí noky a v pohybu ji krmil, což mohlo vypadat skoro jako někde na Tour de France.
Horská etapa pokračovala bahnitým stoupáním na Mořinku. S pomocí kamarádů a jejich kamarádů jsme nejtěžší úseky překonali. Dítě, které mělo po letmém obědě usnout, samozřejmě nespalo, protože mělo namísto toho oči navrch hlavy. Dokonce se bez protestů vydalo ve stopách ostatních, vesměs starších dětí. Podle jejich vzoru si našla nějaký klacek a probíhala loužemi. Stejně za chvíli usne, tak co.
Nad Mořinkou je louka jak stvořená k pouštění draků. Počasí bylo spíš letní, ostatně pod námi v Dobřichovicích se zrovna schylovalo k teplotnímu rekordu, ale foukalo podzimně, půjčený drak létal a darovanou tatranku jsme společně snědli.
Když se skupina odebrala k nejvyššímu bodu okolí, kde je jakýsi menhir a betonové křeslo, vyfasovali jsme kelímek a dětské šampaňské k přípitku a pak si Heda cestou z prudké straně opět odmítla sednout do kočárku a spořádaně odpadnout. Místo toho po vzoru starších popadla nějaký šutr a předstírala, že je plná energie.
To jsem nevěděl, že se ještě jde na hřiště. To už se pomalu smrákalo. Čas na unavené pády z atrakcí, které ale nepřišly. Akorát jsem ji odtamtud nemohl dostat. Sežrali jsme Ále po tatrance i banán a kodrcali jsme se z kopce dolů do Karlíka s tradiční unavenou výměnou vlastních názorů: Neci ťapat. Ci do kočárku. Neci do kočárku! Ci na koně. Neci na koně! V 16:25, už za šera, v nejprudším úseku cesty v naprosto nepředstavitelném místě Heda "po obědě" na půl hodiny usnula.
Snědl jsem překotně neurčité množství jednohubek, někomu jsem snad i popřál k novému roku, pak jsme se i s nevrlým dítětem zdekovali a jeli domů. Tak šťastný nový.
Večer jsme pospávali u jakéhosi filmu. O půlnoci bouchaly všude kolem petardy, úplně hotovou Hedu to vzbudit nemohlo, a kocour se chudák krčil pod postelí. Jinak to bylo vlastně skoro stejné jako dřív.
text Řízek, foto Ř. a Míša
Žádné komentáře:
Okomentovat