Na druhou stranu je mistrovství republiky ve futsale novinářů jakousi tradicí, respektive jedna z akcí, kam rok co rok chodím, aniž bych už vlastně přesně věděl proč. Začalo to tak, že někdy dávno, kdy se ještě na titulních stranách časopisu Týden objevovaly i jiné věci než Jaromír Soukup, mě tehdejší šéf sportovní rubriky jako nadějného eléva vzal s sebou, abych jim chytal.
Protože novinařina je v českém podání dost fluktuační povolání, postupně jsem se na stejném postu ve stejném Berouně octl v různých dresech, až jsem skončil úplně bez dresu, protože Deník N hraje zápasy v černých trikách bez čísel, což svádí k podcenění, a já jsem brankářské věci postupně vyházel a poztrácel. Budu si muset vzít nějaké své běžecké hadry a doufat, že to nikdo nepozná.
V sobotu ráno je mi zrovna lépe, Maruška protočí panenky a vyrážím na sraz.
Tak jsme tu a je to tady stejné. Akorát vyměnili moderátora u mikrofonu, což byl náš tradiční zdroj zábavy, protože znal asi dva hráče jménem a ostatním vymýšlel různé padnoucí přezdívky, třeba tělnatému brankáři v zářivém dresu neřekl jinak než Růžový panter. I během zápasů hraje muzika, asi aby byla atmosféra, ale nějak to nepomáhá, protože první tři mače končí 0:0.
Góly začnou padat až těsně před naším vstupem do turnaje. Hrajeme se Seznamem, kam přemigrovala část HN, nezdají se být příliš silní. To my samozřejmě taky nejsme. První polovinu desetiminutového utkání držíme krok a jediní dva naši skuteční fotbalisti Prokop a Tomáš mají velké šance. Seznam nás pak překvapí po rychle rozehraném rohu a v závěru ještě zvýší na 2:0 a my se můžeme jít klouzat. Minimálně na hodinu, než na nás zas přijde řada.
Proti regionálnímu Deníku opět nejsme favorité. Vzdorujeme zhruba pět minut, než se nám to začne sypat. Prohráváme 0:4 a mohlo to být asi i horší, každopádně jsme se velmi rychle zbavili veškerých nadějí na postup do semifinále, takže se nám třeba bude hrát lépe.
Jdeme na oběd, protože máme zas asi hodinu pauzu. Část týmu dává guláš s knedlíky, ti ambicióznější "dietní" kuře s bramborem.
Třetím soupeřem je Prima, která na rozdíl od nás ještě postoupit může. Musíme něco změnit: Tomáš navrhuje, abychom si vybrali opačnou stranu než dosud. A funguje to. Nebo ty knedlíky. Ač to nikdo nečekal, dáváme první gól. Pak se ale jeho autor nechá po faulu na minutu vyloučit, soupeři v čele s Kubou z bývalého Týdne, který tohle celé vlastně způsobil, nás zmáčknou u branky a nakonec se jim s naší vydatnou pomocí podaří vyrovnat.
Jenže krátce před koncem druhý z našich fotbalistů promění brejk a všichni jsme z toho u vytržení, nejvíc mírumilovný kolega Michal, kterému agresivní protivník roztrhne dres, respektive tričko se zvoláním: "Co tady stojíš?!". Se závěrečným hvizdem přichází strkanice, o které se v kuloárech bude mluvit nepochybně víc než o našich výkonech, neboť z toho existuje video. Pro záznam dodávám, že hlavní aktéři se skrze mediátora (mne) navzájem omluvili.
Máme radost, protože už nebudeme tak trapní. V posledním zápase, jak po chvíli zkoumání zjistí i moderátor, nám ani Hospodářským novinám o nic nejde, leda o čest. Ze druhého místa postoupí Seznam, i kdybychom se rozkrájeli. Bereme si každopádně zas tu lepší stranu a dáváme gól z první šance, Michal s natrženým trikem posílá do branky míč, který se k němu odrazil od tyče. Soupeři kupodivu reagují tím, že odvolají brankáře (sport v HN nikdy nebyla úplně silná stránka, ale to ani u nás), což se jim po chvilce vymstí a pak ještě jednou - kolega Prokop dává dva góly z vlastní poloviny.
Končíme třetí ve skupině, což je tak akorát. S dětmi našeho trenéra Honzy ještě chvilku blbneme na hřišti, kam se teď nikdo nehrne, a pak, zatímco kolegové vedou pozápasové rozbory, mě svezou na vlak.
V kupé sedí pán a na mobilu kouká na biatlon, bohužel mu to zpravidla před střelbou spadne, jak se vlak plazí kolem Berounky, kde není signál. I tak jsme oba se svou sobotou spokojení.
text Řízek, foto organizátoři Chance Press cupu
Žádné komentáře:
Okomentovat